Dolar pokračuje v předchozích ziscích jak v dolarovém indexu, tak proti euru. Koruna po státním svátku otevřela obchodování slabší. Postupně však i přes oslabující euro proti dolaru část ztrát umazává.

Vstříc éře skomírajícího globálního růstu

Někdy je tím nejlepším způsobem, jak vyprávět příběh, graf. V poslední době se v souvislosti s růstem globální ekonomiky stále častěji mluví o tzv. „sekulární stagnaci“, tedy dlouhém období pomalého ekonomického růstu. A to, jak lze pozorovat na přiloženém grafu, nevzniklo na světě přes noc. Graf znázorňuje 10leté klouzavé tempo růstu pro přední ekonomiky v reálných i nominálních hodnotách, čímž je vyhlazen vliv hospodářských cyklů. Ať tak či onak, trend je poměrně jasný; nominální růst HDP zpomalil pod 4 procenta ročně, růst reálného HDP pod 2 procenta (a například v Itálii je negativní).

Existuje mnoho možných vysvětlení tohoto posunu, ten nejpravděpodobnější tkví v demografii. Ekonomický růst byl zrychlený v důsledku druhé světové války a některých předválečných technologických změn pronikajících do hospodářství; a poté od poloviny 60. let, s nástupem takzvané generace baby boomers. Postupem času však začalo docházet k poklesu porodnosti a baby boomers se pomalu ale jistě dostávají do penzijního věku. Níže uvedená čísla z OECD znázorňují počet pracovníků ve věku 20-64 let v poměru k těm ve věku nad 65 let.

  1950 1980 2010 2050 (odhad)
US 6,97 5,04 4,59 2,53
UK 5,58 3,74 3,59 2,14
Německo 6,26 3,68 2,91 1,54
Francie 5,13 3,96 3,50 2,04
Itálie 6,99 4,21 3,00 1,46
Japonsko 9,98 6,67 2,57 1,27

Jak lze pozorovat, trend mluví jasně v neprospěch mladé pracovní síly. Proč je závislost na starší pracovní síle problémem?  Koneckonců, nižší porodnost znamená méně závislých dětí na společnosti. To je sice pozitivní pro ekonomiku, nicméně náklady společnosti týkající péče o staré lidi jsou vyšší, vezmeme-li v potaz například zdravotnictví, ošetřovatelskou péči a vyšší délku života (v dnešní době lze očekávat, že 65letý člověk bude v rozvinutých ekonomikách žít v průměru dalších 20 let). Důležitým faktem je, že pracovní síla již neroste; ve skutečnosti se jak v Itálii tak například v Německu i Japonsku očekává její pokles. Podle serveru The Economist přijdou země Evropské unie v příštích 40 letech o 40 milionů pracovníků; bez imigrantů by se toto číslo přiblížilo až k 96 milionům.

Hospodářský růst je do jisté míry závislý na vyšším počtu pracovníků provádějících svoji práci efektivněji (produktivněji). Aby se produktivita vyrovnala negativním trendům v demografii, bylo by zapotřebí skutečně tvrdé práce a to i přes předpokládanou inovaci v technologii.

A co další faktory? Podle amerického ekonoma Larryho Summerse období s tendencí rychlého hospodářského růstu reflektovala hromadění dluhu a finančních bublin.

Někdy však mohou mít bubliny pozitivní dopad na hospodářství; železnice a kanály byly vybudovány v záplavě spekulací v 19. století. Mnoho investorů přišlo o peníze, ale ekonomika dosáhla zvýšené kapacity a snížených nákladů za dopravu. Ekonomické přínosy nemovitostních boomů už nejsou tak pozitivní a to zejména v případě, kdy je efektem vybudování posléze prázdných bytů a domů (např. v Irsku a ve Španělsku).

Proč v poslední době vzniká tolik nových bublin? Jedním z klíčových faktorů se zdá být pokles úrovně reálných úrokových sazeb; nižší reálné sazby povzbudily investice do finančních aktiv. Summers tvrdí, že celá řada faktorů stlačuje reálné sazby: firmy snížily svoji poptávku po dluhu zčásti proto, že nový druh technologických firem má menší potřebu kapitálových investic; pomalejší růst populace je spojen s nižšími reálnými sazbami; větší nerovnost znamená více peněz v rukou bohatých, kteří ušetří více než chudí.  Centrální banky taktéž nahromadily obrovské rezervy (větší nabídka úspor znamená nižší reálné sazby za jinak stejných podmínek).

Stojí za zmínku, že vyšší ceny aktiv prohloubily trend nerovnosti, protože bohatí vlastní více aktiv nežli chudí. Nízké reálné úrokové sazby a tendence centrálních bank zachraňovat trhy v momentě jejich klopýtání podnítily růst finančního sektoru, který zaznamenal největší relativní nárůst platů.

Odkazem je vysoká úroveň dluhů napříč celým vyspělým světem. Někteří ekonomové mají tendenci odmítat dopad dluhu tím, že dluh jedné osoby je aktivem jiného člověka; když M&G, britský správce aktiv nedávno zdůraznil, že výše globálního dluhu se blíží hodnotě 100 bilionů dolarů. Zazněly i takové názory, že čistý dluh je roven nule. Posledních několik let ukázalo pošetilost takovéto filozofie. Zaprvé, pokud je dluh zajištěn proti aktivu, jako jsou nemovitosti, pak pokles cen znamená, že jak věřitel, tak i dlužník může ztratit. Dlužník ztrácí jeho vklad, tedy vlastní kapitál, a někdy i svůj dům, a věřitel odepisuje svůj dluh.

Za druhé, dluh je zapotřebí refinancovat na konstantní úrovni. Čím vyšší je hodnota dluhu v poměru k HDP, tím více je třeba refinancovat tento dluh každý rok; pokud věřitelé ztrácejí ochotu povolovat refinancování tohoto dluhu, finanční krize může následovat.  
Nakonec, převzetí dluhu je znamení určité důvěry; jak věřitel, tak i dlužník si musí být jisti, že peníze mohou být vráceny s úroky. Tuto důvěru lze nejlépe pozorovat ve světě rychlého ekonomického růstu a vyšších cen aktiv. Ale tento svět zdá se být minulostí, takže je obtížnější snížit dluhovou zátěž. Dluhová deflační spirála tak zůstává reálnou možností.

(Zdroj: The Economist)

Newsletter