Žijeme v období trvalého konfliktu

Zřetelná linie mezi válkou a mírem přestala existovat. V jednadvacátém století nás můžou naši nepřátelé ohrožovat i bez přímého vyhlášení války, příkladem jsou ruské aktivity jako narušování vzdušného prostoru sousedů nebo sabotáže v evropských zemích. Tyto negativní jevy doprovází také zvýšená dezinformační aktivita, která má v lidech vyvolat nejistotu.  

Role technologií proto poroste. Například let vojenského letounu dnes vyprodukuje nezanedbatelné množství dat, se kterými je potřeba dále pracovat. Kvůli tomu se také zvýší požadavky na vojáky, aby uměli tato data zpracovat a použít je pro svoje rozhodování. Plukovník Martin Hlaváček z Armády České republiky (AČR) má na starosti právě implementaci nových technologií v našich ozbrojených silách. Proto také vystoupil na Týdnu inovací na téma „Transformační změna obrany prostřednictvím AI“. Jaké požadavky má armáda na bezpečnost technologií? Jak funguje spolupráce AČR s českými firmami? Jaké jsou jeho postřehy z rusko-ukrajinské války? Přečtěte si rozhovor s plukovníkem Martinem Hlaváčkem, který nám poskytl na Týdnu inovací.

Co je největší výzva při zavádění moderních komunikačních a informačních systémů v hierarchické organizaci jako je armáda?

Na úvod je dobré si říct, že armáda nezavádí nové informační a komunikační systémy jen proto, že chce novou, rychlejší a výkonnější technologii. Cílem je vždy získat určitou schopnost – kombinaci správných nástrojů, organizační struktury, vyškolených lidí, podpůrných technologií a postupů, které dohromady umožní armádě efektivně fungovat. Když tedy pořizujeme nové technologie, nejde jen o jejich dodávku, ale hlavně o to, jak promění organizaci samotnou a jak z nich dokážeme vytěžit maximum.

V praktické rovině narážíme hlavně na složitý akviziční proces, tedy pravidla, podle kterých můžeme uzavírat obchodní kontrakty. Hledáme způsoby, jak ho zefektivnit. Pracujeme například s rámcovými dohodami nebo dynamickými nákupními systémy, které nám umožňují rychleji přejít od požadavku ke konkrétnímu funkčnímu řešení.

Vedete odbor rozvoje komunikačních a informačních systémů (CIS). Jak byste vysvětlil člověku s minimální znalostí o armádě, co to vlastně znamená?

Naše práce má dvě roviny – vnitřní a vnější. Dovnitř armády jde o řízení projektů a portfolia informačních a komunikačních technologií. Spolupracujeme s dodavateli, zajišťujeme implementaci technologií a jejich začlenění do organizace.

Ta vnější rovina se zaměřuje na hledání nových příležitostí a sledování technologických trendů. Inspirujeme naše kolegy v ozbrojených silách, aby přemýšleli, jak nové technologie mohou měnit způsob, jakým pracují, bojují a dosahují výsledků.

Jak se mění role vojáka v době, kdy AI a automatizace zasahují do vojenských procesů?

Vidím tři zásadní změny. První je větší odpovědnost každého jednotlivce. Dnes má voják k dispozici mnohem více prostředků, dat, a tím i větší prostor pro rozhodování. I mladý velitel na začátku své kariéry se musí rychle naučit porozumět situaci, úkolu a umět se v rámci své kompetence rozhodovat samostatně – tomuto principu říkáme „mission command“.

Druhá změna je potřeba nové digitální gramotnosti. Každý musí umět rozpoznat, kdy se může spolehnout na automatizovaný systém a kdy je nutné rozhodnout na základě vlastního úsudku. Technická data totiž ne vždy dávají úplný obraz.

Třetí oblastí je právní a etický rozměr. U mnoha autonomních systémů je nutné, aby v rozhodovacím procesu zůstal člověk, například při použití zbraně nebo vzletu letounu. To přináší nové dilema: být schopen se včas rozhodnout a samozřejmě převzít za své rozhodnutí odpovědnost.

Spolupracujete s NATO na transformaci komunikačních systémů. Kde zde vidíte největší příležitosti pro českou armádu?

Pandemie a současné bezpečnostní krize nám přinesly důležité poznatky. Uvědomili jsme si, jak důležité je, aby stát dokázal efektivně fungovat při řešení mimořádných situací, když spolu musí spolupracovat armáda, integrovaný záchranný systém a soukromý sektor. Inspirujeme se přitom u Severoatlantické aliance, která klade důraz na interoperabilitu, tedy schopnost různých organizací a systémů spolupracovat. Pokud se nám podaří, aby spolu hasiči, policisté a vojáci sdíleli data, obraz z dronů nebo přehled o pohybu jednotek, může stát i při krizích nevojenského charakteru reagovat mnohem efektivněji.

Na mezinárodní úrovni vidím příležitost hlavně tam, kde je český průmysl silný, například v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení, elektronického boje, průzkumu nebo kybernetické bezpečnosti.

Armáda často využívá komerční technologie. Jaká kritéria musejí tyto technologie splňovat, aby byly z hlediska armády bezpečné?

Bezpečnost má mnoho vrstev. Klíčové je, aby byla zajištěna už při návrhu, tzv. „security by design“. Technologie musí počítat s tím, že bude vystavena kybernetickým útokům či rušení. Důležitá je i bezpečnost dodavatelského řetězce, ministerstvo obrany proto vyhodnocuje rizika spojená s původem jednotlivých komponent.

Kromě kybernetické bezpečnosti sledujeme také dlouhodobou udržitelnost. Technologie musí být podporovaná po celý svůj životní cyklus a umožňovat rozšíření výroby podle potřeb armády. Zároveň trváme na otevřených rozhraních, nechceme totiž záviset na jednom dodavateli. Potřebujeme, aby různé technologie spolu bez problémů spolupracovaly.

Jakou roli mají v rozvoji armádních systémů české firmy a startupy? Jak s nimi AČR navazuje vztahy?

Spolupráce s českými firmami je pro armádu klíčová. Nejen kvůli samotným technologiím, ale i proto, že posiluje odolnost a soběstačnost země. Aby spolupráce probíhala férově, máme jasně daný systém, který minimalizuje riziko korupce nebo nerovného přístupu.

V rámci struktury Ministerstva obrany ČR tak vznikla sekce průmyslové spolupráce, která funguje jako spojovací článek mezi armádou a firmami. Dále spolupracujeme s Technologickou agenturou ČR a programem PRODEF, kde vypisujeme projekty obranného výzkumu a vývoje. Komunikujeme s vysokými i středními školami, významnou část know-how také získáváme od našich kolegů v Aktivních zálohách. Hledáme cesty, jak efektivně překlenout propast mezi pilotním nápadem a plnohodnotným systémem zavedeným v armádě. To zahrnuje i práci s rizikem, což armáda, jako součást státu, obvykle příliš neumí.

Procházejí tyto firmy nějakou bezpečnostní prověrkou?

Záleží na úrovni spolupráce. Ne všechny projekty vyžadují bezpečnostní prověrku. Většinou pracujeme s dohodami o mlčenlivosti. Vlastní prověrka je nutná pouze tehdy, pokud firma přichází do styku s utajovanými informacemi nebo integruje technologii do systému, který už je sám utajovaný.

Abychom firmám ulehčili vstup do spolupráce, budujeme u Agentury komunikačních a informačních systémů v Lipníku nad Bečvou takzvaný Národní technologický polygon, který umožní nám a našim dodavatelům ověření funkčnosti, bezpečnosti a přínosů zaváděných technologií. Firmy si tak mohou ověřit, co musí jejich řešení splňovat, než se dostane do skutečného vojenského provozu. Typicky takový přístup využíváme u projektů s umělou inteligencí.

Máte za sebou působení v NATO Allied Command Transformation (ACT). Jaké zkušenosti z něj využíváte v AČR?

NATO má dvě strategická velitelství. Allied Command Operations zajišťuje aktuální operace a druhé, Allied Command Transformation, se dívá do budoucnosti. Právě tam jsem působil. Posláním velitelství je definovat, jaké schopnosti budou spojenci potřebovat, aby dokázali vyhrát budoucí konflikty. Nejde jen o technologie, ale o doktríny, výcvik, přístup k vedení lidí i samotné myšlení.

Pro mě zkušenost z ACT znamenala přechod od klasického projektového řízení, tedy dodat produkt včas a v rámci rozpočtu a kvality, k širšímu pohledu: jak dodaná technologie mění organizaci, jaké změny v procesech a strukturách umožňuje a co musí následovat, aby z projektu organizace opravdu těžila.

Jaké poznatky si armáda bere z ruských provokací typu narušování vzdušného prostoru nebo sabotáže?

Zásadní poznatek je, že už nežijeme v éře jasného míru a války, ale v době takzvaného kontinua konfliktu. Protivník dnes může působit i bez vyhlášení války – prostřednictvím kyberútoků, právních obstrukcí nebo sabotáží kriminálního rázu. Tyto akce mohou mít strategický dopad, přestože nejsou vedeny vojenskými prostředky.

Naší reakcí musí být schopnost tyto situace včas vnímat, správně interpretovat a přiměřeně reagovat. Tomu říkáme tomu „escalation management“. Znamená to zvolit takovou odpověď, která nevyhrotí situaci nevhodným způsobem, ale zároveň dá jasně najevo, že víme, co se děje. Tyto incidenty nám také pomáhají otestovat, kde jsou naše silné a slabé stránky, například v oblasti monitorování vzdušného prostoru nebo ochrany civilní infrastruktury před drony.

Jaký nejdůležitější poznatek jste si vy osobně odnesl z rusko-ukrajinské války?

Těch poznatků je mnoho. Moderní technologie dnes dělají bojiště naprosto transparentním, prakticky nic se nedá skrýt. Zároveň se znovu otevírá otázka, co je důležitější: kvalita, nebo kvantita techniky.

Velké téma je i tzv. kognitivní válčení, tedy schopnost společnosti zůstat odolná vůči dezinformacím a psychologickým operacím. Bez odolnosti společnosti se stát bránit nedokáže.

A pokud se vrátím k inovacím, je fascinující, jak rychle dokáže Ukrajina převádět nápady z bojiště do praxe. Dokázali zkrátit cestu od problému k řešení na minimum – od nápadu přes prototyp, ověření až po nasazení. To je inspirace i pro nás, jak dělat věci rychleji a s minimální byrokracií.

Vidíte nějakou zásadní technologickou inovaci, která v blízké budoucnosti změní vojenské operace?

Nemyslím, že půjde o konkrétní technologii. Spíš o způsob, jak technologie mění naše myšlení. Klíčová bude schopnost pracovat s informacemi a kriticky přemýšlet.