Až pod vrchol fotbalové slávy doputovali hrdí Argentinci v letošním mistrovství světa v latinskoamerické velmoci Brazílii. Jejich odhodlání zastavili ve finále až Němci výhrou stejně těsnou, jakou Argentina v předchozích kolech uštědřovala svým soupeřům. Zhruba ve stejné době se New Yorku schylovalo k úderu pro argentinskou ekonomiku i zem mnohem vážnějšímu. Bankrotu. Druhému za posledních 13 let, osmému za poslední dvě stovky let. A přece tentokrát úplně jinému, rozhodnutému verdiktem amerického soudu proti zemi, která nikoli nebyla schopna, ale nebylo jí umožněno zaplatit svým věřitelům. Tedy, některým. Bankrotu víc než cokoli jiného absurdnímu.
Na vrchol
Nahlédněme do dávné minulosti ke kořenům argentinské slávy i následného utrpení. Argentina neoplývala nejbohatšími zásobami zlata a dalších drahých kovů, což ji v dávné době kolonizace odsouvalo na okraj španělského impéria. Těžba poutala pozornost kolonizátorů a jejich investice (ale i drancování) zejména v Peru či Mexiku, nikoli v Argentině. Do 18. století země stála takřka ryze na zemědělství a lokální obchodní výměně. Zlom přinesla změna konstituce v roce 1776 a Buenos Aires jako metropole, Dohoda o volném obchodu z roku 1778 mezi Argentinou a koloniálním centrem Španělskem a vyhlášení nezávislosti Argentiny v roce 1810. Následoval dekádu až dvě trvající boj mezi protekcionismem a volným obchodem, na jehož konci byl rozvojový plán ekonomiky země a výrazné posílení britského vlivu. Pod kontrolu „nového kolonizátora“ se dostaly argentinské finance a takřka celý zahraniční obchod. Ten rostl jednociferně do poloviny 19. století, dvoucifernému růstu se blížil ve druhé polovině předminulého století.
Británií dopovaný růst po získání „nezávislosti“ země znamenal první vážný nárůst dluhu. A také první a rozsáhlé devalvace argentinského pesa. Z poloviny 30. let 19. století se traduje úvěr od Baring Brothers, skrze který argentinská vláda získala něco přes půl milionu britských liber proti vydání dluhu v objemu jednoho milionu liber. Je ilustrací toho, co také předcházelo druhé polovině 30. let, kdy přišly dvě prudké devalvace měny: nejprve o třetinu, následně o více než dvě třetiny hodnoty.
40. a 50. léta přinesla nový růst protekcionismu na exportní (kvóty) i importní (dovozní cla) straně. Výsadnost klíčového obchodního přístavu, kde zákony ne tak moc platily (a míjely se tak účinkem), znamenala růst rozdílu v ekonomické úrovni „centra“ a „provincií“ a další prudké hospodářské problémy. Pohled do argentinské historie ukazuje, že obraz devalvací měny nejprve o třetinu a pak dvě se opakoval ve 30. letech a následně o polovinu a téměř celou hodnotu do úvodu 50. let 19. století.
Růst hospodářského napětí vyvrcholil v občanské války. Svou zlatou éru zažila Argentina po jejich utichnutí. Obnovená politická stabilita přinesla příliv kapitálu i nové pracovní síly, v roce 1866 přišlo opatření ke stabilizaci argentinské měny. Konvertibilita umožnila emisi nových peněz tehdy, pokud byly plně kryty zlatem, nebo – směnitelnou zahraniční měnou. I zde je počátek novodobých problémů Argentiny. Tehdy to ale byl její zlatý věk. Od 70. let 19. století do 20. let 20. století, proloženo finanční krizí, dokázala Argentina téměř vyrovnat HDP Británie a úrovní hospodářského produktu na hlavu se notně přiblížila ekonomikám Německa, Kanady nebo Francie.
Stejné období ale přineslo také dramatický nárůst dluhu, inflace a odvolání konvertibility a náhradu systému bimetalovým pod kontrolou pětice bank (protože centrální tehdy neexistovala). Zatím to nevadilo. Argentina polykala polovinu britských zahraničních investic, ke kterým se přidávaly peníze z Německa, Belgie nebo Francie. Argentinský export rostl o zhruba 7 procent ročně.
Pád
1890. Období růstu bylo přetnuto finanční krizí. Růst dluhu k HDP a napjatá fiskální situace vlády narazily na problém. Zmíněn byl výše – úvěr Baring Brothers. Nesoulad fiskální a měnové politiky byl viněn z bankrotu a pádu bankovního systému poté, co vláda nemohla řádně splatit vysoké úroky, spojené s úvěrem. Následovalo omezení úvěrů Argentině, kvůli čemuž propadl dovoz. Brzy ale bylo vše „zapomenuto“. V úvodu 20. století argentinská ekonomika rostla zhruba 8% tempem, průmysl až dvouciferně. Číslům o vývoji průmyslu pomohly, paradoxně, právě předchozí finanční krize, které nutily k posílení domácích zdrojů a náhradě omezeného dovozu. Ne tak zcela kvalitě, jak uvidíme dále.
Konec zlaté argentinské éry přišel s první světovou válkou, která znamenala zastavení zahraničních investic v zemi v čele s britskými, které se už nikdy nepodařilo nahradit. Ranou jihoamerickým ekonomikám bylo také otevření panamského průplavu na prahu první světové války, které posílilo obchodní výměnu s Asií na úkor Latinské Ameriky. Fotbalovou řečí vlastňák?
30. léta 20. století, Velká Deprese. Pro Spojené státy znamenala armageddon, pro Argentinu „jen“ konec jejího růstu a růst nezaměstnanosti, která ale zůstala jednociferná. A obnovenou honbu za soběstačností v průmyslu i zemědělství při prudkém poklesu vývozu i dovozu. Zlomovou změnu v historii Argentiny přinesl konec druhé světové války. Ministr práce Perón proměnil slib pozemku, vyšších mezd a sociálního zabezpečení ve vítězství v prezidentských volbách. Na jedné straně změna přinesla vedle vzniku a prudkého růstu moci odborů výrazný růst střední třídy, na druhé intervencionismu, kontroly obchodu, růst role státu včetně znárodňování podniků a redistribuce bohatství a typicky také neúčelných státních výdajů, které popohnaly inflaci. Perón také rozhodl o užití státních rezerv ke splacení zahraničních dluhů. To trvá dodnes.
Začal relativní úpadek Argentiny, její zaostávání za světem, ztráta pozice hospodářské velmoci. Předchozí snaha o soběstačnost v důsledku finančních krizí a na ní stojící růst průmyslu ukázala stinnou stránku mince: „socialistickou“ neefektivnost, která neumožnila konkurenceschopnost průmyslu v zahraničí, špatně nastavila ekonomiku strukturálně (ve snaze opatřit si vše, ne jen to, co je vlastními silami zajistit výhodné) při stálé nadvládě zemědělství, což s sebou neslo celkově nižší průměrné příjmy v ekonomice. Obchod se Perón snažil rozhýbat obnovením dohody s Británií, dále s Ruskem nebo Chile. Stály ale právě na zemědělství.
Do 70. let Argentinu po dekádách znovu ovládly revoluce. Předcházelo jim i třetí a poslední období prezidenta Peróna, které ovládla brutální měnová expanze, která nabudila inflaci. Ekonomika Argentiny ale nadále rostla. Do 90. let ale téměř vše ze svých výhod ztratila. Zhruba o pětinu padl výkon ekonomiky na hlavu, průmysl začal padat. V rámci Latinské Ameriky Argentina klesla do průměru. Inflace po dekádu a půl do úvodu 90. let rostla trojnásobkem ročně.
80. léta přinesla další finanční krizi. Míra inflace v Argentině sice klesala od zhruba padesátinásobku ročně v polovině 70. let pod jednonásobek v úvodu 80. let, ale měna byla nadhodnocena, což vyvolalo útěk kapitálu. Socialistické nastavení ekonomiky (neefektivní výdaje, nepodložený růst mezd, zmíněná neefektivnost výroby) v průběhu 80. let opět nabudily inflaci až na desetinásobek ročně. Ztrátě kontroly nad měnou a mzdami předcházela válka s Británií o Falklandy. Argentina se obrátila na MMF a než dosáhla dohody, půjčily jí Spojené státy a silné latinskoamerické země. V roce 1983 přišla brutální měnová reforma v poměru 10 tisíc starých pesos za jedno nové, o dva roky později další. Zlaté období vystřídalo období černé. Dosažená dohoda s MMF zkrachovala na konci 80. let a Argentinu ovládla hyperinflace a nepokoje.
V listopadu roku 1989, kdy v Československu probíhala Sametová revoluce, dosáhla Argentina po zvolení nového prezidenta Carlose Menema nové dohody s MMF. Hyperinflace byla „vyřešena“ – a dnešní problémy předznamenány – zavedením měnového zavěšení na americký dolar. Před tímto krokem přišla další brutální devalvace v poměru 10 tisíc ku jedné.
Velký argentinský bankrot
90. léta minulého století přinesla argentinské ekonomice problémy, které pomohly přivodit rozsáhlou krizi let 1999 až 2002. Na konci roku 1994 to byla devalvace mexického pesa, v roce 1999 silné oslabení brazilské měny. Oba roky znamenaly pro argentinskou ekonomiku 4% pokles. Mezi ně se navíc vtěsnala ruská finanční krize roku 1998. Pevné zavěšení argentinské měny na dolar vyvolalo propad zahraničního obchodu do masívního deficitu.
V roce 2000 za vlády nového prezidenta de la Rúa přišla další dohoda s MMF na více než sedmi miliardách dolarů pro příští tři roky. Nestačila. Nová dohoda zakotvila pomoc 40 miliard dolarů, ale Argentina stejně vlivem vynucených reforem i růstu globálního napětí a rozpuku finanční krize rozvíjejících se zemí zcela ztratila přístup na trhy. Výnosy na dluhu rapidně rostly proti Spojeným státům, na které měla zavěšenu měnu.
Pak už se rozjela masívní krize. Odliv kapitálu, short selling na dluhopisech, neschopnost vlády splácet dluh, run na depozita v bankách, následován jejich částečným zmrazením. Snaha odčerpat vše, co z investic v Argentině zůstalo, rozsáhlé sociální nepokoje. Ty vyvolaly po runu na banky zejména snahy vlády brzdit konverze pesa do dolaru. Následovalo oficiální prohlášení bankrotu. Propad HDP od roku 1998 o pětinu, měny o tři čtvrtiny hodnoty, růst nezaměstnanosti nad 25 procent. Více než polovina obyvatel se ocitla pod hranicí chudoby.
Podobně jako v jiných případech (Asie, Maďarsko) se ozvala tvrdá kritika požadavků MMF na pomoc, které krizi umocnily. Argentina potřebovala slabší peso, kvůli zavěšení měny na dolar nemožné. Místo toho byla donucena snížit ceny poklesem mezd. Vzrostla nezaměstnanost, klesl výnos z daní, což dál zhoršilo pozici vlády. Zmizely úspory.
Dozvuky velkého bankrotu
Argentina se v letech 2005 a znovu 2010 pokusila předložit dohodu investorům do svého dluhu, který po krizi stále obchodoval s velmi výrazným diskontem. Nabídla výměnu za nové dluhopisy v poměru 35 centů za jeden dolar původní hodnoty. Vyrovnala také své dluhy vůči MMF. Na výměnu přistoupilo 93 procent starých věřitelů. Těch zbývajících 7 procent je strašlivě důležitých pro dnešní situaci Argentiny.
Podobně jako v řecké krizi a následnou směnu dluhu při výrazném krácení jejich hodnoty se rozhořel střet o klausuli „pari passu“. Ta hrubě řečeno znamená, že starší dohoda nesmí být horší, než jakákoli novější s věřiteli, že pozdější splátky nesmějí být výhodnější, než původní dohoda se „starými“ věřiteli. Ještě jinak: jeden věřitel nesmí být zvýhodněn vůči jinému. Bylo to předmětem bojů u řecké směny dluhu, může to být v příbuzné rovině zajímavé i například u dnešní situace NWR.
Pád toho, kdo zaplatit chtěl
Dnes Argentina stojí před novou platební neschopností, která následuje tu před 13 lety. A je v ní zakořeněna, byť je dramaticky jiná.
Silné slovo na těch sedmi odmítavých procentech mají zejména hedgeové fondy. Mimo dohodu s oněmi 93 procenty dnes Argentina odmítá vyplatit zbývající věřitele ve strachu, že pak se k hedgeovým fondům připojí další věřitelé, což hrozí požadavkem na doplacení až 15 miliard dolarů, představujících více než polovinu devizových rezerv země. Odhady některých analytiků pak sahají až k 500 miliardám dolarů, pokud by se zpětně „přeceňovala“ celá argentinská restrukturalizace po velkém bankrotu.
Podle verdiktu z roku 2012 má Argentina žalujícím vlastníkům původních dluhopisů vyplatit 1,33 miliardy dolarů plus úroky dříve, než vyrovná splatnou částku vlastníkům restrukturalizovaných dluhopisů. Soudce Thomas Griesa v roce 2012 potvrdil právě klauzuli „pari passu“ s tím, že Argentina nesměla splatit nové dluhopisy, dokud nebyly splaceny staré.
Co je horší, Argentina má peníze na řádné splacení nových dluhopisů složeny ve Spojených státech. A soudce Griesa rozhodl, že je země nesmí použít, dokud nesplatí starý dluh. Jinak řečeno: Buď splatí staré dluhopisy z doby finanční krize 2001-2002, nebo ne, ale nesplatí ani žádný další dluh.
Absurdní prohra všech
Splátka nového dluhu se měla uskutečnit v červenci. Dohoda nedopadla. Ve stanovené lhůtě se Argentina s věřiteli na vyřešení sporu nedohodla a americký zprostředkovatel jednání Daniel Pollack, ve kterého Argentinci absolutně nemají důvěru a označují jej za neschopného, potvrdil stav technického bankrotu.
Po krachu jednání s těmi, koho Argentina nazývá supy, prohráli všichni. Staří věřitelé chtěli zemi dotlačit ke splacení, ta odmítla. Novým věřitelům byla zablokována platba, kterou Argentina chtěla uskutečnit. Argentina byla natlačena do bankrotu, který nechtěla.
Cesta z patu vede nejméně dvěma směry. Argentina se může dohodnout se zbytkem starých věřitelů, třeba i nějakou neveřejnou a zákulisní dohodou. Tu by noví věřitelé museli podpořit souhlasem s odkladem splátky jim. Alternativou by mohla být i nová dohoda s novými věřiteli, která by znamenala opětovné vydání nového dluhu, který by spadal plně pod argentinské právo. Zbytek starých věřitelů by zůstal bez plnění. Pat mimo jiné znamená, že nesplacený dluh dál nese 8% úrok na nezaplacených splátkách.
Ratingová agentura Standard & Poor’s už zařadila rating Argentiny do částečné platební neschopnosti (SD) do doby, než země splatí úroky z dluhopisů splatné na konci července – než se jí to jakkoli podaří. Podobně se zachovala konkurenční Fitch. Moody’s srazila argentinský rating již v úvodu roku kvůli propadu rezerv, kterými země splácí zahraniční dluh, dovoz i podporuje měnu.
Dopad na světové finanční trhy
Vyhrocená situace by neměla vyvolat prudké turbulence na zahraničních finančních trzích. Argentina je od bankrotu roku 2002 od nich fakticky izolována.
Pozornost trhů se zaměřovala zejména na to, zda Mezinárodní sdružení pro swapy a deriváty (ISDA) prohlásí situaci za „úvěrovou událost“. Stalo se tak. Tento krok spouští sérii výplat pojistného z argentinských CDS kontraktů, tedy pojistek proti nesplácení dluhu země. Situace většině současných držitelů argentinských dluhopisů umožňuje žádat okamžité proplacení kontraktů. Plnění z nich jsou odhadována na jednu miliardu dolarů. Žádný run se ale zatím nekoná. A to ani na dluhopisech, které si stále vedou lépe, než při plošné nedůvěře vůči rozvíjejícím se trhům z loňska. I u pokrizových ekonomik typu španělské zůstávají výnosy na dluhopisech výrazně nízko.
Vášně kolem argentinské ekonomiky
Argentinská ekonomika loni zrychlila z 1,9% růstu v roce 2012 na 3% tempo v roce 2013. V prvním čtvrtletí roku vykázala 0,8% pokles. Očekává se, že spor dále zhorší pokles ekonomiky a popožene výš inflaci, která přesahuje 30 procent. Inflaci může zesílit i další očekávaná devalvace, jednu už země provedla v lednu. Celkově ale situace nemá mít tak rozsáhlé dopady, jako velký bankrot s kolapsem celé ekonomiky a ztrátou milionů pracovních míst.
I samotný vývoj argentinské ekonomiky ale vyvolává mezi věřiteli vášně a podezření. Argentina dle oznámeného čísla loni nedosáhla 3,22% růstu ekonomiky, při jehož dosažení by musela vyplatit svým věřitelům zhruba 3,5 miliardy dolarů. Vydané opční dluhopisy jsou totiž splatné při růstu ekonomiky nad touto úrovní. Země se proto stala terčem spekulací, že růst ekonomiky byl úmyslně podhodnocen, aby na tyto splátky nedošlo.
Podezření je umocněno změnou statistického propočtu, kdy země pro rok 2013 poprvé vzala jako základ rok 2004 místo roku 1993. Při jeho použití by loňský růst HDP dosáhl 5,1 procenta. Na druhou stranu – 3% růst je dříve vydaným odhadům ekonomů a analytiků mnohem blíže, než druhý propočet. Zpráva o HDP vyvolala okamžitý propad opčních dluhopisů o bezmála polovinu hodnoty.
Dohody plnit chce, dohodnout se ne vždy
Faktem argentinské bankrotové absurdity zůstává, že Argentina uzavřené dohody naplňovat chce. Čerstvá zpráva z úvodu srpna říká, že Pařížský klub věřitelů, který sdružuje 19 států, obdržel od Argentiny první splátku dluhu, u kterého již vypršela doba splatnosti. Argentina se s Klubem na urovnání dluhů po splatnosti dohodla v květnu. První splátka dosáhla 642 milionů dolarů, příští má přijít v květnu roku 2015, celek v objemu 9,7 miliardy dolarů má být splacen do pěti let.
Faktem je i to, že oni „supi“ Argentinu nenechají vydechnout. Hedgeový fond Elliot Management se s Argentinou různými cestami soudí už bezmála dekádu a polevit nehodlá. Čerstvé rozhodnutí amerického soudu otevřelo další riziko. Po zemi požaduje přehled o jeho zahraničních aktivech a dojít by tam mohlo na snahu o zabavení argentinského majetku za hranicemi země. I někteří zahraniční investoři se ale v minulosti od Argentiny dočkali zestátnění jejich majetku.
Zatím poslední krok Argentiny je Haag. Země se obrátila na soudní dvůr, u kterého zažalovala kvůli rozhodnutím kolem argentinského vládního dluhu přímo Spojené státy. Napadá mimo jiné zásah do své státní suverenity.
