Americký ekonom Arthur Laffer, duchovní otec proslulé Lafferovy křivky, říká v londýnském exkluzivním rozhovoru pro Roklen24.cz: „Od té doby, co Clinton opustil úřad, vydělal asi sto milionů dolarů. Za účast na konferencích, kde promlouvá. Můžu ho sledovat v televizi, je ho plné YouTube. Proč mu k čertu lidé stále platí tolik, za nějaký omílaný řeči?!“
Takřka přes ulici od Bílého domu bývala restaurace Two Continents. Dostaveníčko si v ní dávali vrcholní washingtonští politici a úředníci. Třeba Dick Cheney a Donald Rumsfeld. O necelých třicet let později se potkají v administrativě George Bushe mladšího, v roce 1974, zato zasedli ke stolu již zaniklého podniku s jistým mladým ekonomem. Jmenoval se Arthur Laffer. To setkání by bylo jen jedním se stovek a tisíců podobných, která se v restauraci uskutečnila. Kdyby ovšem Laffer neučinil cosi, zač by mu jeho matka, jak sám později přizná, pěkně vyhubovala. Kdyby totiž nezačal čmárat na jídelní ubrousek. Cheney a Rumsfeld tak mohli „v premiéře“ v ekonomově čmáranici rozpoznat křivku, která později získá přívlastek Lafferova. Dnes je z ní zcela jistě jedna z nejproslulejších křivek vůbec. Zaklínají se ní politici i ekonomové po celém světě. Restaurace Two Continents už neexistuje, křivka, jež v ní vznikla, zůstává. Tak trochu vítězství ducha nad hmotou…
Kde je vrchol?
Co ale ta křivka vlastně říká? Nic složitého. Je vlastně docela prostá. A asi i proto si získala takovou popularitu. Na vodorovné ose je vynesena procentní sazba určité daně, na ose svislé pak objem prostředků získaných výběrem té samé daně. Do určitého bodu, do určité výše sazby daně, objem vybraných prostředků stoupá. To není nic překvapivého. Od určité sazby daně však objem vybraných prostředků začne klesat. A klesá až na nulu – je zřejmé, že při stoprocentní dani bude výběr nulový, protože nikomu se už nebude chtít pracovat. Ostatně, proč se namáhat, když veškerý příjem stejně poputuje státu? Křivka má tedy přibližně podobu převráceného písmene „U“.
Teoreticky je křivka elegantní, její ladnost přímo svádí k intelektuálním debatám nad jídelními ubrousky, avšak v praxi nastává problém. Jak totiž určit, kde přesně se nachází vrchol onoho obráceného „U“? Jinými slovy, při jaké sazbě daně je objem vydaných prostředků nejvyšší? A při jaké sazbě daně už se ekonomika nachází „za vrcholem“? Čili při jak vysoké sazbě už objem vybraných prostředků klesá (neboť lidé začínají být výší zdanění znechuceni či demotivováni natolik, že omezují svoji ekonomickou aktivitu či usilovně hledají způsoby, jak se odvodu vyhnout)? Vrchol Lafferovy křivky totiž s úplnou precizností určit nelze. Křivka se tak stává předmětem nejrůznějších spekulací, dohadů a pří – jak těch mezi ekonomy, tak i politiky, kteří jejím prostřednictvím ospravedlňují svoji daňovou politiku nebo naopak kritizují tu oponentovu. Dva se perou a třetí se směje, přičemž „třetím“ je právě Lafferova křivka, ze které tyto nekonečné pře činí – vedle její prosté elegance – nesmrtelný koncept. Alespoň zatím.
O smrt Lafferovy křivky totiž usiluje už dlouhá léta řada kritiků. Autor sám však o její platnosti ani na vteřinu nepochybuje. „Jistěže stále platí!“ nezaváhá Laffer v exkluzivním rozhovoru pro Roklen24. Podobným námitkám ovšem dnes čelí zřejmě častěji než v minulosti. Coby rádce liberálních politiků kalibru Ronalda Reagana nebo Margaret Thatcherové se stal jednou z ikon obrácení se k idejím volného trhu, které nastalo v osmdesátých letech. Tehdy započala éra, kterou dnes mnozí označují za „neoliberalismus“. Éra, která podle kritiků nakonec přivodila nejen finanční krizi, ale i nebezpečné rozevírání příjmových nůžek v řadě zemí světa. Laffer to však vidí trochu jinak. „Problémem není nerovnost, problémem je chudoba. Je hrozné být chudý. Hrozné!“ Navzdory tomu však podle něj nelze proti chudobě bojovat tak, že poškodíme celý zbytek ekonomiky. „Je skvělé, když nerovnost snižujeme tím, že se z chudých stávají bohatší. Děsivé však je snižovat nerovnost tak, že z bohatých uděláme chudé.“
Obracení, odvracení, obracení
Momentálně probíhající odvracení se od idejí volného trhu, jemuž se klíčovým impulsem stala nedávná finanční krize, osudově zpochybňuje celý Lafferův světonázor. Do popředí se naopak dostávají ekonomové, kteří přisuzují mnohem silnější roli státu, vládě a regulacím. Ekonomové, kteří mají onen neoliberalismus za zdroj řady závažných problémů, jimž musí ta či ona ekonomika v současnosti čelit, třeba právě nerovnosti. Tak jako byl Laffer ikonou volnotržních ekonomů osmdesátých let, stává se miláčkem dneška Francouz Thomas Piketty. Jeho aktuální knižní hit, „Kapitál ve 21. století“, lze označit za frontální útok na celý neoliberální koncept. Rostoucí nerovnost je totiž podle Pikettyho průvodním jevem běžného tržního procesu. A jako taková jen tak neskončí. Pokud tedy razantně nezakročí stát, vlády a všemožné regulace. Právě ekonomové Pikettyho typu hodlají podle Laffera snižovat nerovnost děsivým způsobem, tedy tak, že z bohatých udělají chudé. Tak, že ekonomiku přeregulují, uregulují, zadusí.
Piketty a spol. podle něj hrají na strunu lidské závisti. „Žádná opravdu demokratická země nemůže nikdy uskutečnit to, co on navrhuje jako řešení stávajících problémů,“ upozorňuje Laffer. V demokracii je totiž nepřípustné, aby byli bohatí ve jménu rovnosti „uregulováni“ do chodby. „Pokud jakýkoli stát bude někdy řídit člověk jako Piketty, bude to katastrofa.“
Navzdory současnému se odvracení se od idejí volného trhu Laffer optimisticky věří v opětovné obrácení se k nim. „V uplynulých zhruba čtrnácti letech uvádíme více a více regulací, zabředáme do hlubších a hlubších deficitů a spouštíme nové a nové vládní programy,“ hodnotí svoji, americkou ekonomiku. „Ale není to vlastně nic neobvyklého. Nakonec se vrátíme zpět k liberálním idejím a opatřením typickým pro Reaganovu éru.“ Je v tomto případě přání otcem myšlenky ekonoma, který nostalgicky vzpomíná na svá mladší léta, nebo jde o objektivní zhodnocení reality?
Revanš za prezidentův „fejvr“
„Víte, Bill Clinton je odporný člověk,“ nebere si Laffer servítky, když hodnotí jednoho z amerických exprezidentů. „Ale snížil řadu daní, provedl řadu prorůstových škrtů v sociálních výdajích a omezil vládní výdaje obecně. Od Reagana po Clintona Spojené státy zažívaly období neuvěřitelné prosperity.“ Lidé si brzy uvědomí, že více státu, více vlády a více regulací k podobné prosperitě nevede, míní Laffer. „Když má vláda a stát příliš velkou ekonomickou moc, byznysmeni, firmy a podniky přestávají vyvíjet a uvádět na trh dobré produkty. Místo toho se jen starají o to, aby si koupili „fejvr“ od vlády,“ pokračuje. Vláda se tak podle něj stává středobodem nebývalé kriminální, hlavně pochopitelně korupční, činnosti. „Vezměte si toho Clintona,“ zavádí Laffer řeč na svůj oblíbený terč. „Od té doby, co opustil úřad, vydělal asi sto milionů dolarů. Za účast na konferencích, kde promlouvá. Můžu ho sledovat v televizi, je ho plné YouTube. Proč mu k čertu lidé stále platí tolik, za nějaký omílaný řeči?!“ čertí se otec Lafferovy křivky. Přitom naznačuje, že jde o revanš těch, kterým Clinton nějaký ten „fejvr“ v době svého prezidentování poskytl nebo zprostředkoval. „Tohle by se zkrátka dít nemělo!“ konstatuje rázně.
„Státní instituce jsou ke korupci náchylnější než ty tržní,“ pokračuje Laffer ve výkladu svého světonázoru. „Není obtížné natrefit na trh, jemuž dominují soukromí hráči a který zároveň produkuje nedobré výsledky,“ jako bychom z něj dokonce na chvíli slyšeli promlouvat samotného Pikettyho. „Jenže alternativou je jen trh, jemuž dominuje vláda nebo prostě státní sektor a který produkuje ještě mnohem horší výsledky. To nedává smysl.“ Lidé jako Piketty a další sice podle Laffera stále dokola opakují jak trh, jemuž dominují soukromníci, není dokonalý, nikdy však už nezmíní, že trh, jejž si podmaní vláda, má k dokonalosti ještě mnohem dále.
Jiné řešení současných ekonomických strastí Západu než obrácení se k volnému trhu, trhu, jemuž dominují soukromníci, a ne vlády, proto Laffer ani nevidí. „Řešení dnešních problémů je nakonec docela prosté,“ podotýká ovšem. „Receptem je zavedení rovné a zároveň nízké daně na co nejširší úrovni, omezení výdajů, ukončení znehodnocování měn, volný obchod a minimum regulací. Dosáhněme toho! Nechte ty problémy vyřešit trh!“
Pravda, revival osmdesátých let si prožila hudební scéna. Hospodářská politika ale není „popík“. A Lafferův comeback na scénu nebude nic jednoduchého. Možná bude i rád, když jeho křivka alespoň zůstane evergreenem veřejné diskuse.
