Státní dluh letos během prvního čtvrtletí stoupl o zhruba 22 miliard korun. Jedná se o nejvyšší kvartální nárůst od roku 2013. To byl ovšem ještě rok neblaze poznamenaný ekonomickou recesí a ve srovnání s letoškem citelně vyšší mírou nezaměstnanosti. Ryzí keynesovec tedy tehdy mohl souhlasně přikývnout: ano, OK, zadlužujeme se, protože potřebujeme dluhově stimulovat ekonomiku; až ekonomiku „nakopneme“, nastanou dobré časy a dluh zase snížíme.
Dobré časy už nastaly. Už v roce 2014. Ještě mnohem více se pak ekonomice dařilo loni. Proč tedy ministerstvo už opět „seká“ pořádné dluhy, místo aby je snižovalo?
„Nevyužít stavu, kdy jsou věřitelé ochotni za to, že státu půjčují, platit, by bylo velkou chybou,“ zdůvodňuje krok ministerstva jeho šéf Andrej Babiš. Takové zdůvodnění samozřejmě má svoji intuitivní logiku. Nelze se však nezeptat, proč podobně nenarostl státní dluh třeba loni ve čtvrtém kvartálu. Nabobtnal totiž „jen“ o necelých deset miliard korun. Navzdory tomu, že investoři byli v posledních třech měsících loňského roku ochotni platit české vládě za to, že jí půjčí, ještě více než letos od ledna do března. Zprůměrovaný výnos dvouletého dluhopisu české vlády totiž činil loni ve čtvrtém čtvrtletí -0,33 procenta (letos v prvním kvartále to bylo -0,19 procenta). Zprůměrovaný výnos pětileté obligace české vlády zase představoval -0,07 procenta (opět byl tedy ještě nižší než zprůměrovaný výnos za letošní první kvartál, který v případě pětiletého dluhopisu odpovídal -0,05 procenta). Pravda, zprůměrovaný výnos z desetileté obligace je aktuálně nižší, 0,48 procenta, než loni v posledních třech měsících, když činil 0,51 procenta. Jenže zde už jde o kladné hodnoty, na které se pochopitelně ministrovo vysvětlení vztahovat nemůže. Nikdo pochopitelně nechce ministerstvu vytýkat pomalé zadlužování, jen z výše uvedeného vysvětlení jeho šéfa čiší určitá nekonzistence, alespoň při pohledu na data za uplynulé dva kvartály.
Státní dluh aktuálně činí zhruba 1695 miliard korun. Ministerstvo financí přitom uvádí, že díky záporných sazbám – tedy ochotě investorů platit vládě za to, že jí půjčují – vydělalo letos od ledna do března přibližně sto milionů korun. To jsou však jen „drobné“. Přesněji se jedná o 0,006 procenta státního dluhu. V zaokrouhlení o celkem jasnou nulu. Čili vlastně o „nic“. Zdůvodňovat tím další zadlužování je odvážné
To je stále ale celkem jen drobnosti. Fundamentální otázka zní, zda má stát v příznivých ekonomických podmínkách dále prohlubovat svůj dluh, když přitom za další zadlužení dostane zaplaceno (byť pochopitelně jen částečně, neboť i v uplynulých dvou kvartálech emitoval dluhopisy s delší dobou splatnosti, které stále vykazují kladný výnos).
Klíčovými tvůrci prostřední nízkých úrokových sazeb jsou centrální banky. V českém kontextu tedy zejména Evropská centrální banka a Česká národní banka. Tyto instituce v uplynulých letech srazily své úrokové sazby na technickou nulu či ještě níže, aby tak přispěly k nápravě neblahé situace po finanční krizi, čili krizi ze zadlužení. Nízké sazby centrálních bank – a posléze i jejich nekonvenční měnověpolitická opatření typu kvantitativního uvolňování – měly napříč ekonomicky vyspělým světem v zásadě hlavně usnadnit proces oddlužování. Jenže dělají pravý opak – a Babišův výrok je toto dokladem: místo, aby vedly vlády k oddlužování, k dalšímu zadlužování je naopak podněcují. Pokud každý bude uvažovat jako český ministr financí, k žádnému celosvětově kýženému oddlužování nedojde. Ono k němu vlastně nedochází. Politici ani v jiných zemích zjevně nepochopili, že centrální banky problém enormního zadlužení žádným kouzelným trikem vyřešit nemohou. Mohou nejvýše jen politikům koupit čas, aby ti provedli potřebné strukturální a fiskální reformy. Tento nákladně kupovaný čas – nákladně třeba i ve smyslu rozevírání příjmových nůžek mezi lidmi a tedy růstu nerovnosti (Saiki, Frost, 2014) – však politici zatím spíše promrhávají.
Zdaleka se tak neděje jen v ČR. Česká republika je na tom z hlediska výše veřejného zadlužené v poměru k HDP ještě relativně dobře. Nicméně například veřejné zadlužení v 15 zemích eurozóny, které jsou zároveň členy OECD, stouplo v poměru k HDP ze 72,8 procenta v roce 2007 na 108,4 procenta v roce 2015. Za tu samou dobu v daných zemích ovšem čistý objem prostředků vydaných na obsluhu dluhu klesl – navzdory nárůstu dluhu – z 2,5 na 2,2 procenta HDP (Hannoun, 2015). Centrální banky prostě vládám zlevnily úvěr natolik, že zadlužení dnes vyjde levněji než před krizí i při mnohem větším objemu dluhu. Takový stav je ale dlouhodobě neudržitelný.
Pro zajímavost, v České republice činilo veřejné zadlužení v poměru k HDP v roce 2007 celkem 27,81 procenta. V roce 2015 už to bylo 41 procent. Čisté úrokové výdaje na obsluhu státního dluhu za stejnou dobu vzrostly z 0,96 procenta HDP na přibližně jedno procento. Dluh tedy vzrostl skoro o třetinu, kdežto náklady na jeho obsluhu jen o nějaká čtyři procenta.
Jak konstatuje 84. výroční zpráva Banky pro mezinárodní platby, „nízké úrokové sazby mohou mít ten zvrácený efekt, že podnítí dlužníky k ještě většímu zadlužení. Jestliže dluh pokračuje ve svém vzestupu, růst úrokových sazeb, k němuž dříve či později dojde, pak bude ještě nákladnější. V závislosti na výchozích podmínkách proto nízké úrokové sazby mohou země svést s dluhové pasti: dluhová zátěž, která se už nyní zdá neudržitelná, vzroste ještě více“ (BIS, 2014). Co platí pro nízké úrokové sazby, platí tím spíše pro sazby záporné. Mizivě nebo dokonce záporné úroky snižují náklady na obsluhu dluhu a črtají tak zavádějící obrázek dluhové udržitelnosti. Reformy fiskální oblasti jsou odkládány na neurčito, fiskální disciplína bere zasvé. Ve spojení s programy rozsáhlých odkupů aktiv a dalšími opatřeními uvolňujícími měnově podmínky, které iniciují centrální banky, pak stlačují dluhopisové výnosy. Takovým způsobem, že jak finanční trhy, tak politici, získávají falešný pocit, že centrální banky opravdu mohou problém dluhu kouzelně vyřešit (Hannoun, 2015).
Česká republika zatím v dluhové pasti není a ani se do ní neblíží. I pro ni však platí to, co pro ostatní ekonomiky. Čím nižší dluh, tím lepší odolnost vůči krizím, které v budoucnu jistě přijdou. V případě americké ekonomiky platí, že nárůst prognózované hodnoty výše rozpočtového schodku v poměru k HDP o jeden procentní bod vede k růstu úrokových sazeb v horizontu pěti a více let o dvacet až třicet bazických bodů. Na prognózované zvýšení veřejného zadlužení k HDP o procentní bod zase dané úrokové sazby reagují růstem o tři až čtyři bazické body (Laubach, 2007). Podobné vztahy platí pro každou tržní ekonomiku, včetně ČR. Jinými slovy, růst deficitu i zadlužení zdražuje nákladnost obsluhy dluhy. Je prozíravé v ekonomicky příznivých časech připravovat se na časy horší. To aktuálně v ČR znamená snižovat deficit a stabilizovat dluh.
Nejnovější Zpráva o inflaci České národní banky hovoří celkem jasně: „V roce 2017 lze očekávat vyrovnané hospodaření vládního sektoru, které bude dáno pokračujícím příznivým výkonem“ (ČNB, 2016). Už v příštím roce bychom tedy mohli hospodařit vyrovnaně, aniž by to přitom podvazovalo makroekonomický výkonem naší ekonomiky. Jsou to necelé dva roky, co sám Babiš plánoval pro rok 2017 vyrovnaný rozpočet. Co se mezitím stalo, že nyní už plánuje schodek 60 miliard korun pro příští rok? Nic. Jenom jsme loni dosáhli zářného ekonomického růstu (který by měl teoreticky Babišovi umožnit stlačit deficit na nulu ještě rychleji, než předpokládal v roce 2014, kdy jeho ministerstvo žádný zářný růst české ekonomiky v roce 2015 neprognózovalo) a z Babiše se stal standardní socialistický politik.
Těch 60 miliard schodku v roce 2017, to jsou peníze, které budou utraceny čistě z politických důvodů. Alespoň tedy ve světle toho, co říká zmíněná Zpráva o inflaci ČNB. Ekonomicky je možné být v příštím roce na nule, politicky budeme 60 miliard v mínusu. Volby jsou holt volby.
Schodek 60 miliard bude financován prodejem dalších dluhopisů, dalším zadlužením vlády. Zda i v té době budou výnosy některých českých dluhopisů záporné, je ve hvězdách. Volič by ale neměl skočit na intuitivní zdůvodnění, že kdo se nezadlužuje v čase záporných sazeb, ochuzuje sám sebe. Nic takového není pravdou.
A že snad ty prostředky, těch 60 miliard, budou využity na investice? Ve volebním roce? Mnohem spíše půjdou na neproduktivní výdaje, které však volič ihned pocítí. Třeba na platy státních zaměstnanců… Do dluhové pasti se sice neblížíme, ale neděláme nic proti tomu, aby se tak nedělo v příští krizi…
