Hospodářsky vyspělé země Západu, včetně České republiky, čekají a neminou tři zatím spíše nastupující, avšak zcela transformativní trendy: japonizace, uberizace a izraelizace. Plyne z toho mnohé. Vezměme to popořadě.
Japonskou stopou už nějaký čas kráčíme. Tíživost dopadů stárnutí populace bude – alespoň v ČR – narůstat až zhruba do 50. let. Pak se situace trochu „spraví“, neboť na přelomu 50. a 60. letech se v penzi ocitnou populačně slabé ročníky 90. let 20. století.
Uberizace je trend, který se teprve „rozkoukává“. Úzce souvisí s nástupem sdílené ekonomiky. Uber nenabízí žádnou novou službu; první povozy na způsob „taxi“ se objevily v Londýně počátkem 17. století. Airbnb už vůbec ne; poskytováním místa pro nocleh si lidé přivydělávali ještě dlouho předtím, než ve starořímských lázních začaly vznikat první zotavovny, jakési rané hotely. O sdílené ekonomice však hovoříme až nyní, jelikož teprve dnes umožňují informační a komunikační technologie propojení strany nabídky a strany poptávky tak efektivní a zároveň tak plošné, že to předznamenává opravdu transformativní změnu. Změnu, jež povede k efektivnějšímu vytěžování ekonomických zdrojů – jak práce, tak kapitálu –, k úspoře transakčních nákladů, k vyšší hospodárnosti a nižšímu plýtvání a mrhání přírodními a ekonomickými zdroji.
Pod tíhou aktuálních událostí nelze opomenout ani třetí zásadní nastupující trend současnosti, izraelizaci. Politici establishmentu a nejrůznější progresivisté stále ještě bláhově věří, že ustupování zlu, například v podobě záměrného nepojmenování jeho zdroje, toto zlo jaksi nakonec otupí. Přitom už staří Římané věděli – a moderní teorie her to potvrzuje –, že kdo chce mír, musí se připravovat na válku. Si vis pacem, para bellum. „Elementární poznatek teorie her říká, že když jedna strana se svým agresivním jednáním uspěje, svoji agresi následně umocní,“ říká Robert Aumann, klasik teorie her, který za její rozvoj získal Nobelovu cenu. „Mnozí lidé si myslí, že ustoupením vytvoří přátelštější, uvolněnější atmosféru. Tak tomu ale není. Ústupek činí atmosféru méně přátelskou.“
Tím, že se pokrokářský establishment ve skutečnosti připravuje na mír, zadělává na válku. Nejdříve ovšem – a doufejme, že i pouze – na vnitropolitickou „válku“. V rozličných zemích Západu totiž už nyní preference zřetelně narůstají těm z politiků, kteří si – podobně jako rostoucí voličská masa – uvědomují bláhovost pokrokářské „přípravy na mír“. Pokud zlo samovolně neotupí, pokud se pokrokáři nevrátí rychle zpět do reality, dříve či později se tito politici dostanou k moci. Izraelizace bezpečnosti, zejména ve veřejném prostoru, se pak stane klíčovým programovým bodem těch z nich, kteří to s kritikou pokrokářů, resp. se zasazováním jejich romantických snů do realistického rámce, myslí opravdu vážně a pouze nehoní celkem laciné politické body.
Polib mi šos
Vrátíme-li se ovšem k prvním dvěma zmiňovaným trendům – japonizaci a uberizaci –, mají společné více než pouze časový překryv a podobné tvarosloví svého označení. „Poptávka po pracovních příležitostech, které umožňují pružný pracovní rozvrh, je částečně stimulovaná stárnutím pracovní síly,“ vysvětlují ekonomové Alan Krueger (někdejší šéf ekonomických
poradců prezidenta Obamy) a Jonathan Hall ve studii (PDF) z roku 2015, zabývající se ekonomickými aspekty Uberu.
Japonizace je primárně problém demografický, následně sociální, případně socioekonomický. Právě sociální, resp. socioekonomickou dimenzi problému může uberizace pomáhat vhodně řešit, jak naznačují Krueger s Hallem. Jeden příklad za všechny. Starší, stále však ekonomicky aktivní lidé – hovořme tedy i o lidech vyššího středního věku – obecně tíhnou více než mladší ročníky k preferenci takové práce, která jim umožní flexibilní všednodenní rozvrh. Proč? Chtějí být pány svého času, čelí úbytku fyzické energie, touží trávit více času s životním partnerem, případě malými vnoučaty (vlastní děti jsou zpravidla odrostlé). A také: The older I get, the more everyone can kiss my ass.
Vnoučata jsou zrovna s rodiči? Choť na dovolené? Auto zahálí v garáží? Ideální čas přijmout výzvu uberizace. Zapojit se do sdílené ekonomiky. Starší lidé a lidé vyššího středního věku tak mohou nárazově – třeba řízením vozidla v barvách Uberu – vyplňovat denní rozvrh, a udržovat tak kýženou rovnováhu pracovního a osobního života.
To však není jediný pozitivní sociální aspekt sdílené ekonomiky. Uberizace totiž nahrává také těm, kteří se do nového zaměstnání chystají. Může jít třeba o čerstvé absolventy. Nebo o zasloužilejší pracovníky, kteří mění džob. V obou případech často vzniká třeba několikaměsíční prodleva, z různých důvodů. Ekonomové hovoří o takzvané frikční nezaměstnanosti. Když budoucí zaměstnavatel absolventovi oznámí, že jej bere, ale že může nastoupit až za tři měsíce, dotyčný čerstvý majitel vysokoškolského diplomu odjede například na vandr na Balkán…, anebo se zapojí do sdílené ekonomiky. Třeba přepravováním jiných, třeba opět v barvách Uberu. Frikční nezaměstnanost – tedy i nezaměstnanost obecná – klesá.
Pokles frikční nezaměstnanosti je jedním z projevů výše uvedeného – efektivnějšího vytěžování ekonomických zdrojů, v tomto případě lidské práce.
Ve jménu Trumpa
Úspora transakčních nákladů. Efektivnější vytěžování ekonomických zdrojů. Tedy také tlak na pokles cen. Redukce plýtvání a mrhání přírodními zdroji i redukce jejich poškozování (např. carsharing vede k úbytku vozidel na silnicích i ve vlastnictví domácností). Snížení nezaměstnanosti. Příznivé sociální aspekty tváří v tvář nevyhnutelnému stárnutí populace, její japonizaci. To všechno jsou zcela zásadní přínosy uberizace a sdílené ekonomiky jako takové.
Navzdory těmto kladům se už nyní, stále ještě za rozbřesku éry sdílené ekonomiky objevují hlasy, které ji zpochybňují a volají po regulaci. Levicový ekonom Dean Baker líčí Uber a Airbnb jako platformy, jejichž primárním zdrojem příjmu je „obcházení regulací a porušování zákona.“ Levice, (neo)marxisté a pokrokáři tak v případě sdílené ekonomiky jednají zpátečnicky. Místo toho, aby vítali všechny výše uvedené přínosy, o něž se proklamativně sami zasazují, ať už jde o ochranu přírodních zdrojů a životního prostředí či o sociální konsensus, jdou ve skutečnosti na ruku stávajícím strukturám, například taxikářské lobby nebo nadnárodním hoteliérským korporacím typu The Trump Organization, čímž takřka dokonale popírají sami sebe. Přitom se odkopávají. Dávají totiž najevo, že všechna ta starost o sociální smír nebo o ochranu životního prostředí je jejich preferovanou agendou jen do té doby, dokud jimi lze obhájit ten či onen regulační zásah. Jakmile lze těch samých cílů dosáhnout deregulací, jednají pokrokáři raději zpátečnicky, zachovávaje status quo. Zřejmě si uvědomují, že by tak postupně mohli přijít o mechanismy kontroly nad společností a že by jejich páky k elitářskému sociálnímu inženýrství ztratily svoji sílu a účinnost.
Uberizace přitom cíle pokrokářů ohrožuje ještě z jednoho významného důvodů. Ekonomové Tyler Cowen a Alex Tabarrok hovoří v souvislostí s ní o „konci informační asymetrie“. Informační asymetrie je stěžejní koncept ekonomické teorie posledních téměř padesáti let. Ekonomové George Akerlof, Joseph Stiglitz a Michael Spence dokonce za průkopnickou práci na jeho rozvoji získali Nobelovu cenu. Úspěšně argumentovali v tom smyslu, že když jedna strana dané tržní transakce disponuje méně kvalitními informacemi o povaze předmětu transakce nebo o souvisejících okolnostech než strana druhá, často vzniká tržní neefektivita, v krajním případe „trh selhává“. Koncept informační asymetrie se tak stal klíčovým teoretickým argumentem při uvádění regulací nejrůznějšího druhu.
Podle některých studií přitom tyto regulace připravily Západ o enormní bohatství. Ekonomové Bentley Coffey, Patrick McLaughlin a Pietro Peretto ve své studii z roku 2016 (PDF) uvádějí, že pokud by míra zregulovanosti americké ekonomiky zůstala na úrovni roku 1980, což je mimochodem zhruba rok, kdy teorie informační asymetrie začala získávat kriticky na vlivu, hospodářství USA by bylo v roce 2012 o téměř 25 procent větší (tedy bohatší). Nárůst objemu regulatorních zásahů do ekonomiky po roce 1980, posvěcený právě teorií informační asymetrie, tedy v roce 2012 stál americkou ekonomiku čtyři biliony dolarů na hrubém domácím produktu země, což odpovídá 13 tisícům dolarů na hlavu.
Další růst těchto nákladů by však mohl s příchodem moderních technologií, sdílené ekonomiky a uberizace vzít z podstatné míry rychle za své. Zmínění Cowen s Tabarrokem uvádí duální hodnocení Uberu (klient hodnotí řidiče, ale řidič také hodnotí klienta – pokud klient soustavně získává nízké hodnocení, hrozí, že se na jeho žádost o jízdu nakonec všichni partnerští řidiči Uberu vykašlou) jako jeden z mnoha příkladů, kdy ruku v ruce s technologickým rozvojem a rozvojem sdílené ekonomiky dochází k omezování informační asymetrie, resp. jejích negativních dopadů. Stejně tak hodnocení ubytování v Airbnb poskytují ve své mnohosti celkem důvěryhodnou informaci o skutečně kvalitě služby ještě před jejím zakoupením.
Osamělí vlci
Tři nastupující trendy současnosti – japonizace, uberizace a izraelizace – jsou do značné míry nevyhnutelné. Proces stárnutí populace už kvapem běží. Uberizace a izraelizace se nachází v zárodečném stádiu. Oba mohou znamenat alespoň částečné vymanění se z rukou státu.
Uberizace vede k lepšímu vytěžování ekonomických i přírodních zdrojů, resp. k menšímu mrhání s nimi, k omezení (frikční) nezaměstnanosti a k limitaci informační asymetrie. To vše, aniž by bylo třeba dodatečné regulace. Právě naopak, zdá se, že regulace bude potřeba mnohem méně než doposud a přitom bude možné uspokojivěji než doposud řešit palčivé ekonomické, sociální, případně ekologické otázky. Hrozí, že státní úřednický aparát postupně poztrácí své opodstatnění. Role státu tak může oslabit.
Izraelizace bezpečnosti a veřejného prostoru současně bude nutně působit ve směru občanova většího přebrání odpovědnosti za sebe sama. Zlo v 21. století zřejmě už nebude mít podobu jednotného armádního šiku, ale naopak bude roztříštěné, atomizované. Stát efektivněji zajistí ochranu vůči koncentrovanému zlu, například armádě. Vůči atomizovanému zlu, „osamělému vlkovi“, se mnohdy bude muset bránit každý sám – a ubrání se zejména, bude-li náležitě vycvičen a vyzbrojen. „Ano, k izraelizaci života může patřit i plošné rozšíření nějaké moderní formy branného výcviku a zcela k jistě k němu patří i možnost legálního držení zbraně.“
Uberizace může izraelizaci napomoci, ale současně také působit problémy. „Osamělí vlci“ budou díky technologickému rozvoji například moci stále efektivněji komunikovat se svým zázemím, jak operativním, tak ideologickým. Oni nejsou vždy tak úplně osamělí.
Politici establishmentu, progresivisté či různí jiní nečekaní zpátečníci, kteří nepochopili – nebo nechtějí pochopit – význam a vzájemnou provázanost zmíněných tří trendů, se mohou snadno ocitnout v propadlišti dějin. Tím dříve, čím vehementněji se budou vzpěčovat nevyhnutelnému a naivními regulacemi, snílkovským „dobrodiním“ a „přípravou na mír“ umetat cestu k moci těm, kteří nastupující trendy – a jejich možné důsledky – už pochopili.
