Roklen College
Favorit

Guvernér Singer na tenkém ledě


08:41 • 19. června 2014

Guvernér České národní banky Miroslav Singer se svým včerejším blogovým příspěvkem, uveřejněným na webových stránkách centrální banky, pouští na tenký led. V jeho úvodu píše, že „v debatě o měnové politice, naší i třeba kolegů v [americké, britské i Evropské centrální bance], se stále opakuje pochybnost o tom, zda spotřebitelé i firmy skutečně v podmínkách cenového poklesu a velmi nízkých či nulových úrokových měr odkládají či zdržují spotřebu a investice.“ 

Následně argumentuje v tom duchu, že takových pochyb není třeba, jelikož jde o jev, jenž je ekonomickou teorií spolehlivě popsán zhruba osmdesát let. V tomto kontextu pak hájí listopadovou intervenci České národní banky za oslabení koruny. Jedním z podnětů k intervenci totiž centrální bance byla údajná hrozba, že se česká ekonomika ocitne v takzvané deflační spirále. Jejím průvodním jevem je podle mnohých (nikoli však všech) ekonomických teorií právě odkládání spotřeby a výdajů ze strany ekonomických aktérů, jež v důsledku dusí hospodářskou aktivitu a vede k poklesu výkonu ekonomiky i k růstu nezaměstnanosti. Prostě k ekonomické recesi, ne-li k depresi.

Jenže ekonomická teorie jako celek vůbec nemá na deflaci tak jasný pohled jako guvernér Singer. Právě odtud se možná berou ony pochyby jeho kolegů z americké, britské i Evropské centrální banky.

Vlivná anomálie

Například v roce 2004 publikoval výzkumník americké centrální banky Patrick Kehoe společně s kolegou z Kalifornské univerzity v Los Angeles Andrewem Atkesonem zevrubnou studii, nazvanou, volně přeloženo, „Deflace a deprese: Existuje mezi nimi empirická vazba?“. Oba autoři celkem jasně odpovídají, že nikoli. Přitom bádali nad daty týkajícími se sedmnácti zemí v období přesahujícím sto let. Jedinou výjimkou ze všech těchto případů, kdy mezi deflací a těžkým ekonomickým propadem v podobě deprese, zdá se, nalezli souvislost, je velká hospodářská krize třicátých let.

To však není vše. Píší rovněž hned v první větě článku, že „podle standardní ekonomické teorie je deflace nutným důsledkem optimální měnové politiky“. Vzápětí však dodávají, že „většina tvůrců hospodářské politiky se staví vyhroceně odmítavě k opatřením a zásahům, které by ústily v deflaci“. Svůj odmítavý postoj, domnívají se Kehoe a Atkeson, opírají lidé odpovědní za hospodářskou politiku právě o přenesenou zkušenost z velké hospodářské krize. To je však, zopakujme, jediný případ v moderních hospodářských dějinách, jediný případ ze sedmnácti (!), kdy mezi deflací a závažným ekonomickým propadem existuje hmatatelná vazba. Jde tak o svým způsobem anomálii. O anomálii, která však má nesmírný vliv na rozhodování vládních představitelů, centrálních bankéřů a dalších tvůrců hospodářské politiky v takřka celém současném světě.

Kehoe a Atkeson však uvádějí ještě další podstatnou věc. Velká hospodářská krize, říkají, je většinou existujících ekonomických teorií viděna jako případ deflace, která byla lidmi neočekávaná. Jinými slovy, jediné období deflace v moderních hospodářských dějinách, které lze spojovat s těžkým útlumem ekonomiky, charakterizuje deflace neočekávaná. Jestliže ovšem tehdy lidé všeobecný pokles cen – čili deflaci – neočekávali, jak mohlo k jejímu vzniku vést to, byť třeba jen zčásti, že odkládali svoji spotřebu či své investice v očekávání dalších cenových propadů? Čili ještě jinak: jediné období deflace v moderních hospodářských dějinách, které lze spojovat s těžkým útlumem ekonomiky, rozhodně nelze zdůvodňovat tak, že k němu, byť jen částečně, vedlo odkládaní spotřeby a investic. Ale jestliže v tomto případě k ekonomickému útlumu toto odkládaní nevedlo a žádný další případ deflace spojené s hospodářským propadem z moderních dějin neznáme, odkud se vlastně bere ten předpoklad tvůrců hospodářské politiky, rozhodně ne pouze guvernéra Singera, že k odkládání spotřeby a investic opravdu dochází a že to zároveň má osudově umrtvující efekt na celou ekonomiku? Empirická data zmíněné studie na nic takového neukazují. Však také Kehoe a Atkeson konstatují, že „strach tvůrců hospodářské politiky z očekávané (…) deflace (…) je značně přehnaný“.

Optimum? Minus tři procenta!

Studie Kehoea a Atkesona však není jediná, která může oprávněně vyvolávat pochyby Singerových kolegů ze zahraničních centrálních bank. Robert Lucas, laureát Nobelovy ceny za ekonomii, vydal v roce 2000 stať, jejíž název lze přeložit jako „Inflace a blahobyt“. Diskutuje v ní určité teorie a v závěru uvádí, že v jejich kontextu je průvodním jevem optimální měnové politiky deflace při nulových nebo téměř nulových úrokových sazbách. Lucasovy závěry z této studie jsou interpretovány i tak, že pokles míry inflace z nuly do deflačního pásma minus tří procent bude pro danou ekonomiku stejně přínosný jako pokles míry inflace z jedenácti procent na nulu! Ekonomové Michael Bordo z Rutgersovy univerzity a Andrew Filardo z basilejské Banky pro mezinárodní platby, kteří zmíněným způsobem Lucase interpretují, dále na základě nobelistových vývodů konstatují (ve své práci z roku 2005, přeložitelné jako „Deflace v historické perspektivě“), že „optimální míra inflace může být až na úrovni minus tří procent“, tedy hluboce v deflačním pásmu!

Jenže pochyby, jež by měly být podle guvernéra Singera passé už nějakých osmdesát let, úplně nerozptylují například ani slova Martina Flodéna, viceguvernéra švédské centrální banky, která pronesl minulý měsíc na jisté konferenci ve Stockholmu. Flodén úplně nevyvrací argument, že spotřebitelé a firmy odkládají své výdaje vyhlížeje další pokles cen. Staví se k němu však mnohem rezervovaněji než Singer. Flodén totiž konstatuje, že ten argument „nemusí být nutně mylný“. Jedním dechem pak dodává, že cenová hladina například v případě zboží, jako jsou televizory, počítače nebo mobilní telefony, „klesá coby výsledek rapidního růstu produktivity celkem rychle, a to dokonce v obdobích, kdy je obecná míra inflace zřetelně kladná“. Dodává přitom, ze „navzdory klesajícím cenám poptávka po tomto zboží nekolabuje, ale naopak v průběhu času [prezentuje data od roku 1980] stoupla“.

Sečteno, podtrženo, je patrné, že pochyby Singerových kolegů ze světových centrálních bank, nad nimiž on sám zjevně nevěřícně kroutí hlavou, jsou opodstatněné. Tím není řečeno, že Singerův nepochybovačný pohled je nutně mylný, a už vůbec ne to, že omylem byla listopadová intervence. Jen by asi bylo záhodno používat k její obhajobě poněkud jiné argumenty než ty, o jejichž relevanci nepanuje ani v rámci současné ekonomie hlavního proudu (v textu vůbec nejsou zmíněny výtky ekonomů, kteří se k hlavnímu proudu neřadí a které by byly v mnoha případech ve své kritice Singerova postupu mnohem radikálnější) nijak jednoznačná shoda.

Napsat autorovi RSS

Lukáš Kovanda, Ph.D., je hlavní ekonom finanční skupiny Roklen. Přednáší na Vysoké škole ekonomické a Vysoké škole ekonomie a managementu, působí jako ekonomický expert Platformy pro internetovou ekonomiku a zasedá ve správní radě think-tanku Prague Twenty, jejž dříve vedl z pozice výkonného ředitele. Je autorem řady populárních i odborných ekonomických článků. V minulosti působil jako ekonomický konzultant, dále jako hlavní analytik časopisu Týden a deníku Lidové noviny. Řídil redakci ekonomického týdeníku Profit. Publikoval víc než stovku osobních rozhovorů s předními světovými finančníky a ekonomy včetně mnoha laureátů Nobelovy ceny. V roce 2009 vyšla jeho první kniha Příběh dokonalé bouře a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o finanční krizi, v roce 2011 pak navazující Příběh dluhové smršti a hovory (nejen) s laureáty Nobelovy ceny o dopadech finanční krize. V roce 2012 vydal „učebnici pop-ekonomie“ s názvem Proč je vzduch zadarmo a panenství drahé, která se dočkala i slovenského překladu. O rok později mu vyšla další pop-ekonomická kniha Proč si ženy přitažlivost koupit nemohou, a muži ano. V roce 2014 na Slovensku vydal knihu Šťastie je krásna věc

Přejít na diskusi

Top zprávy




Diskuze k článku
comments powered by Disqus