Podle konceptu homo oeconomicus, dosud široce uznávané aproximace lidského jednání, se člověk za každé situace snaží dle svých preferencí maximalizovat užitek. Co se stane, pokud se, inspirováni Beckerovým přístupem, pokusíme do jeho užitkové funkce vpašovat parametr popisující závislost užitku na příjmu ostatních lidí?
Člověk ekonomický a emoce
Behaviorální ekonomie kritizuje teorii racionální volby za nedostatečný psychologický přístup k lidskému chování. Člověk je bytost emocionální a společenská, tudíž na něj nelze nahlížet jako na robota, kterého nezajímá nic jiného než maximalizace jeho vlastního užitku.
Pojetí člověka jako člověka ekonomického, který za každých okolností racionálně maximalizuje své výnosy a minimalizuje své náklady, ale ve skutečnosti nijak explicitně nevylučuje to, že je opatřen nějakými emocemi a vazbami k okolí, které tuto maximalizaci ovlivňují.
To, že na jednání člověka mají vliv tyto „iracionální“ faktory, nijak nesnižuje racionalitu tohoto jednání. Homo oeconomicus docela dobře může, přesněji řečeno dokonce musí, maximalizovat svůj užitek s přihlédnutím k těmto faktorům, jelikož mohou jeho uspokojení determinovat stejně intenzivně jako materiální požitky.
Sobectví vs. altruismus
Podle některých popisuje ekonomická teorie člověka jako bytost sobečtější než ve skutečnosti je. Spousta lidí přece přispívá na charity, snaží se pomáhat chudým apod. Mohlo by se zdát, že takový altruismus je pro člověka chápaného jako homo oeconomicus zcela nepřípustný. Jakmile si však uvědomíme, že lidem může zvyšovat užitek i pouhý dobrý pocit z toho, že se podílí na dobré věci, není žádný důvod, proč by racionální člověk nemohl své peníze věnovat jiným.
Ale co když to otočíme a řekneme, že ekonomická teorie popisuje člověka jako příliš hodného? Jako může člověk jednat racionálně v souladu se svými šlechetnými pocity, může se při maximalizaci užitku řídit i svými méně šlechetnými pocity.
Jednou z emocí, kterou by většina lidí přiřadila k těm špatným, je závist. Její existenci nelze popírat, dokonce je i jedním z možných vysvětlení známého Easterlinova paradoxu, podle kterého v rámci jedné země sice spokojenost člověka stoupá přímo úměrně s růstem jeho platu, ale v mezinárodním srovnání to už neplatí – občané bohatších zemí nejsou nutně spokojenější než lidé, kteří tvoří obdobnou sociální vrstvu v chudších státech, i když je jejich příjem vyšší. Spokojenost člověka se tak odvíjí nejen od toho, kolik vydělává on sám, ale i od toho, jak si v tomto ohledu stojí v porovnání s ostatními.
Demonstrace závisti
V ekonomických termínech můžeme závist popsat jako mechanismus, kdy okolnost, že někteří lidé vydělávají více peněz, snižuje užitek zkoumaného jednotlivce. Ekonom rakouské školy Murray Rothbard tvrdí, že takovéto užitky jsou pouze hypotetické, jelikož nevychází z žádného konkrétního jednání, a tudíž by se jimi ekonom neměl zabývat. Ovšem, v případě, že je v této souvislosti spáchán násilný čin, nejasně připouští opak, viz „Ekonomie státních zásahů“, s. 96.
Závist může být v lidském jednání zhmotněna docela dobře. Pokud tato emoce ve výše popsaném smyslu existuje, a pokud člověka dále chápeme jako homo oeconomicus, pak jej nepříznivý příjmový, eventuálně pojící se majetkový rozdíl, bude motivovat k tomu, aby vydával prostředky na jeho snížení či eliminaci. Maximální výše prostředků, kterou je ochoten obětovat, pak odráží újmu ze závisti, kterou trpí.
Co na to neviditelná ruka?
Pokud homo oeconomicus ve své racionalitě při maximalizaci užitku ignoruje morální principy, může se snadno uchýlit k destruktivnímu jednání. Jestliže shledá, že jeho újma ze závisti je vyšší než újma z trestu, který mu hrozí za konkrétní ničení cizího majetku, násobená pravděpodobností dopadení, je pro něj zcela racionálním řešením jít bohatému sousedovi posprejovat fasádu či propíchat gumy na autě. S růstem majetkových a příjmových rozdílů by pak dle této logiky měla závažnost těchto činů stoupat – domy a auta se dají například i zapálit.
Z těchto závěrů ale nelze automaticky vyvozovat, že pro ekonomický blahobyt by bylo lepší příjmové a majetkové nerovnosti eliminovat. Homo oeconomicus se totiž může snažit snížit nepříznivý rozdíl zaslouženým zvýšením svého příjmu, tedy tvrdší či lepší prací. Pokud tedy shledáme, že lidé by si svůj majetek neměli navzájem ničit, pak je lepším řešením učinit první způsob nákladnějším než ten druhý.
Je také možné, že takový problém prozatím nijak zvlášť neexistuje. A to proto, že většina lidí je dosud příliš slušná na to, aby se podílela na ničení cizího majetku. Ale co není, může být. A navíc – není největším luxusem moderní doby, a o to více pak ekonomie, možnost zabývat se nepodstatnými věcmi?
