Podruhé o inflaci a kvantitativní teorii peněz

Člověk dnes při čtení ekonomických rubrik novin snadno nabude dojmu, že inflace závisí hlavně na inflaci v eurozóně, případně cenách komodit a nějaká domácí měnová politika a množství peněz má na inflaci pouze omezený vliv. Opravdu?

Často zmiňovaný názor, je že ČNB díky nízké inflaci v eurozóně stejně nemůže splnit svůj inflační cíl, tak proč se pak snažit dělat nějakou domácí měnovou politiku Samozřejmě nelze popřít, že přímý vztah mezi množstvím peněz (a měnovou politikou obecně) a inflací není dnes na první pohled jasně viditelný. Dosažení velmi nízkých úrovní inflace, rozvoj finančního systému a z něj vyplývající velké přesuny mezi finančními a nefinančními aktivy v držení domácností a firem, zákaz financování vládních výdajů přímým tištěním peněz a používání úrokových sazeb jako nástroje centrálních bank, to vše má vliv na zdánlivé odtržení množství peněz a inflace. Myslet si však, že inflace je nízká jen tak nějak sama, je ovšem zásadní omyl.

V monetární ekonomii platí více než jinde takzvaný problém endogenity. Jeho podstatou je následující úvaha. Pozorování nízké inflace vede snadno k závěru, že centrální banka vlastně nic nedělá a inflace je určena jinými faktory, například nízkou inflací v eurozóně. Ovšem opačné vysvětlení je, že inflace je nízká právě díky tomu, že centrální banka provádí nízko inflační měnovou politiku a pokud by například začala financovat například důchody tištěním peněz, byla by nízká inflace pryč velmi rychle.

Konečně, o tom, že domácí inflace je vždy nakonec určena domácí měnovou politikou ať už se v okolí děje cokoliv, se můžeme velmi snadno přesvědčit z naší vlastní historie. Po skončení první světové války totiž zažily všechny okolní země hyperinflace, zatímco v tehdejším Československu Alois Rašín vcelku bez problémů prováděl deflační měnovou politiku.

Poprvé o inflaci a kvantitativní teorii peněz

Podívejme se proto zpátky na začátek 20. let minulého století, přesněji na období od července 1921 do června 1924 a nejprve na vývoj cen ve všech okolních zemích. Díky dostupnosti dat bohužel můžeme začít až v červenci 1921. Ve všech grafech je úroveň cenové hladiny v červenci 1921 nastavena na 1. První graf ukazuje, jak ve zmíněném období rostla cenová hladina v Rakousku a Maďarsku. V Rakousku, co by zemi s nejnižší inflací, vzrostla cenová hladina „pouze“ něco méně než 170 krát proti úrovni v červenci 1921 (tedy o 16 700 %) a v Maďarsku zhruba 525 krát (tedy o 52 500 %). To ovšem nic není proti Polsku (Graf 2), kde cenová hladina vzrostla už 5440 krát (tedy o 544 000 %) a zejména Německu (Graf 3), kde cenová hladina vzrostla zhruba o 8,1 1010 krát, což se poněkud vymyká běžnému uvažování.

Bez ohledu na konkrétní čísla, nelze pochybovat o tom, že tehdejší Československo bylo doslova obklopeno hyperinflací. Když se ale podíváme na cenovou hladinu právě v Československu (Graf 4) uvidíme, že v úplně stejném období se cenová hladina snížila o přibližně 23 %. Přes všechno, co se dělo kolem, Alois Rašín prostě dokázal dostat cenovou hladinu tam, kam chtěl. A není v tom nic jiného, než to, že zatímco ministři financí v okolních zemích tiskli peníze, aby zaplatili vládní výdaje, Rašín to jednoduše nedělal. Cenová hladina v dané zemi je nakonec vždy určena jen a pouze měnovou politikou této země.

Dnešní situace, kdy se zdá, že česká inflace je ve vleku té v eurozóně a ČNB se nedaří s tím nic dělat, je pouze výsledkem rozhodnutí ČNB nedosáhnout inflačního cíle za každou cenu. Zákony dnes ČNB zakazují přímo financovat vládní výdaje, ale kdyby takovéto omezení neplatilo, pár desítek „nových“ miliard použitých Ministerstvem financí na výplatu důchodů, sociálních dávek nebo mezd státních zaměstnanců by dostalo inflaci na cíl a patrně dost nad něj velmi rychle. Samozřejmě, šlo by o zlověstné a zapovězené měnové financování (mimo jiné právě díky zkušenosti z 20. let), ale zase bychom určitě ověřili, že kvantitativní teorie pořád platí.     

Jak centrální banka provádí měnovou politiku  

 

Newsletter