Komentář Wallera z Fedu podpořil růst amerických výnosů a dolar. Kurz zpevnil pod 1,0800 za euro. Rostoucí evropské i americké výnosy negativem pro měny regionu. Koruna ve ztrátě nad 25,30 za euro.

Mora (ČNB): Nechceme mladým upírat právo na bydlení, jsme jen opatrní

Ceny českých nemovitostí rostou, a to ze tří hlavních důvodů. Dá se tento vývoj „ukočírovat“ z hlediska účinné kombinace politiky měnové a makroobezřetností? A mají se Češi bát hypoteční bubliny, která stála u zrodu každé velké finanční krize? Na to a mnohem více odpovídal v první části exkluzivního rozhovoru pro Roklen24 člen bankovní rady ČNB Marek Mora.

S rychlým růstem cen nemovitostí v Česku po expanzivní měnové politice se nabízejí dvě otázky. Ta první, máte pocit, že rychlý růst cen nemovitostí je přímý důsledek expanzivní měnové politiky?

Domnívám se, že roli hrají asi tři faktory. Zkusím je seřadit tak, jak bych je viděl v důležitosti. Tím prvním faktorem je obecně ekonomické oživení, sílící ekonomický růst, s tím související růst poptávky, a vůbec optimistická očekávání do budoucnosti. A nejen poptávka po spotřebním zboží, ale i nemovitostech. To znamená, že poptávkový faktor je asi první, který hraje roli. Druhý, a to platí speciálně pro naše velké aglomerace, zejména pro Prahu, ale částečně i pro Brno, je způsob hospodaření se stavebním prostorem, neboli omezení na straně nabídky. A třetí faktor, a nelze to odepřít, souvisí vlastně i s prvním, je jakýsi účinek expanzivní monetární politiky. Určitě bych ale neřekl, že je to faktor jediný nebo primární.

S tím souvisí další otázka. Jestliže připouštíte, že působí i účinek expanzivní měnové politiky, má ČNB nějaký recept, jak účinně skloubit expanzní měnovou politiku a makroobezřetnostní politiku? V některých případech se může zdát, že jdou proti sobě.

Myslím, že je to obecný problém. Není to specifikum ČR, zejména v situaci, ve které se nacházíme dnes, kdy dochází k velmi silnému ekonomickému oživení a uzavírání produkční mezery.  Podle některých našich odhadů už dokonce máme pozitivní mezeru výstupu. A na druhou stranu máme v této situaci paradoxně stále velmi nízkou inflaci. Samozřejmě my, jako národní banka, čelíme dilematu, na co má vlastně centrální banka svými sazbami, jako hlavním nástrojem, reagovat. Zda na inflaci, či na úvěrovou expanzi a rostoucí ceny nemovitostí v souvislosti se silným hospodářským oživením. Ale nejsme v tom jediní, je o tom ohromná diskuze ekonomů. My se v České národní bance samozřejmě snažíme oba faktory zvažovat. Jak víte, od roku 2013 jsme zodpovědni i za makroobezřetnostní dohled. Z mého pohledu bychom i nadále měli používat sazby primárně na cílování inflace. A makroobezřetnostní politiku řešit ostatními nástroji. Například doporučeními hypotečním bankám ohledně ukazatelů, případně zvyšováním proticyklické rezervy. Myslím si, že doposud se nám to relativně dobře dařilo skloubit. Je ovšem důležité říci, že se konečně dostáváme do fáze, kdy se zdá, že již tyto dva cíle budou moci jít více ruku v ruce daleko více tím, jak se nám bude dařit zvyšovat sazby. Také experimentálně pracujeme na cenovém indexu, který zohledňuje růst cen nemovitostí. Je to zmíněno v naší poslední Zprávě o inflaci.

Do jaké míry je tedy pro vás úroková sazba vhodným nástrojem pro zajištění finanční stability?

Jak víte, tak každý člen bankovní rady hovoří sám za sebe. Jsem v Bankovní radě relativně nový, ale samozřejmě to s kolegy probíráme. Vzhledem k tomu, jak je dobře ČNB etablovaná v systému cílování inflace, jakou máme reputaci, jak nám fungují naše modely, jaké máme zkušenosti, které předáváme dokonce do jiných zemí, tak já bych rozhodně patřil k těm, kteří by i nadále trvali na tom, abychom používali sazby primárně k cílování inflace. A ostatní nástroje pro makroobezřetnostní politiku. Samozřejmě, když to půjde skloubit, tím lépe. Zdá se, že toto období nastává.

 

Na akademické půdě probíhá snaha o zakomponování finančního sektoru přímo do DSGE modelů, které používají centrální banky k predikcím. V jaké fázi je takový výzkum v ČNB?

Vím, že kolegové na tom pracují. Máme výzkum na makroobezřetnostní politiku a v měnově politické oblasti a je tam i spolupráce. Přesně v jaké fázi jsou modeláři, to Vám bohužel nepovím. Je to věc, která se zohledňuje. Ale to vlastně souvisí i s tím, co jsem řekl, myslím už na začátku druhé otázky, že dnes se vede velká diskuze, k čemu vlastně má centrální banka ten svůj hlavní nástroj sazeb používat. Nechci předjímat, co kolegové vymyslí. Ale držme se toho, co umíme, tj. cílování inflace a zkoušejme nějaké další věci, ale zkoušejme je velmi obezřetně. To znamená nějaké rychlé naskakování na to, že najednou začneme dělat primárně makroobezřetnostní politiku a soustředit se hlavně na finanční stabilitu a přitom budeme ignorovat inflační cílení, to si myslím, že by bylo určitě předčasné.

V souvislosti s výzkumem ještě jedna otázka. V poslední době se objevily některé studie, které dávají do souvislosti expanzivní měnovou politiku a nárůst příjmové nerovnosti, a to zejména ve vztahu ke kvantitativnímu uvolňování. Pokoušela se ČNB potenciální redistributivní efekty svých opatření, např. devizových intervencí nějak kvantifikovat? Bere toto ČNB při rozhodování o měnové politice nějak v úvahu?

Redistribuční aspekty v našem měnověpolitickém rozhodování explicitně nezohledňujeme. Existuje k tomu nějaký výzkum, ale že by to byla explicitně součást našeho politického, nebo měnověpolitického rozhodování, to zatím ne.

Když se vrátíme k rostoucím cenám na trhu nemovitostí. Do jaké míry je pro finanční stabilitu problematické, že současná Sněmovna neschválí navrhovanou novelu zákona o ČNB, a centrální banka tak nezíská požadované pravomoci k regulaci trhu hypoték?

Pro nás to není žádné drama. Domníváme se, že žádný akutní bezprostřední problém nehrozí. Zároveň bychom si ale samozřejmě přáli, abychom nástroje v rukou měli, protože v současné chvíli jsou naším hlavním nástrojem doporučení. Tedy kromě proticyklické kapitálové rezervy, které stanovujeme právně závazným předpisem na základě zákonného zmocnění. To ostatní jsou ale jen doporučení hypotečním bankám, která samozřejmě hypoteční banky z velké části plní. Už se ale občas setkáváme s tím, že někde tomu tak zcela není. Zároveň se můžeme domnívat, že tady v budoucnu mohou působit zahraniční finanční či nebankovní subjekty, které by naše doporučení tak úplně neplnily. Proto bychom zákonnou moc mít chtěli.

Jak jsem již řekl, akutní problém to ale není. Naší hlavní motivací je prevence. Nám se samozřejmě nelíbí, že to Sněmovna neschválila. V předvolební atmosféře se kolem toho strhnul ohromný populismus. Skoro se se mi chce až zopakovat, co jsem někde zaslechl, a sice, že se proti našemu návrhu vytvořila jakási „koalice nezodpovědných“. Snažíme se vysvětlovat, že na začátku každé velké finanční krize stála hypotéční bublina. A my se snažíme získat účinné nástroje, abychom mohli takovému stavu předejít. Nejde o nic jiného, než o toto. Není to vůbec o tom, že bychom tady chtěli mladým rodinám upírat právo na bydlení, nebo něco takového. A jsme opět u otázky redistribučních faktorů – my nemůžeme zohledňovat, jestli děláme politiku pro mladé, pro staré, šedovlasé, nebo modrovlasé a tak podobně.

Ten zákon je nyní smeten ze stolu a my se budeme snažit jej do nové Sněmovny předložit znovu a prosadit ho. Skoro bych řekl, že chování Sněmovny, a celá ta rétorika, která se kolem toho strhla i mediálně, potřebu tento zákon prosadit jen umocňuje. Právě proto, aby nezávislý orgán, jako je ČNB, měl v rukou účinné nástroje a aby ta oblast nepodléhala takovým mediálním a politickým tlakům, jak jsme to zažili nedávno.

Marek Mora – narodil se 17. května 1971 ve Strakonicích. Po ukončení studia na pražské Vysoké škole ekonomické, obor mezinárodní obchod, krátce působil v tuzemském soukromém sektoru. Poté absolvoval postgraduální studia ekonomie v Saarbrückenu a Hamburku a učil na univerzitě v Lipsku. V roce 1999 získal cenu Mladý ekonom roku 1998. V roce 2003 nastoupil na Generálním ředitelství pro ekonomické a finanční záležitosti Evropské komise, než začal o tři roky později pracovat pro českou státní správu. Necelý rok byl náměstkem ministryně školství a následně strávil 2,5 roku na Úřadu vlády – nejdřív jako náměstek vicepremiéra a posléze ministra pro evropské záležitosti a poté krátce jako poradce premiéra Jana Fischera. Od roku 2010 působí v Generálním sekretariátu Rady Evropské unie – nejprve jako ředitel kanceláře generálního tajemníka Rady a od února 2016 jako ředitel pro rozpočet, daně a regionální politiku.

 

Newsletter