Nedělní řecké referendum dávalo na výběr ze dvou špatných řešení. Dobré řešení dnes již na stole není. Navíc se rozchází pohled na přínosy řešení z hlediska ekonomického s možnostmi v politické dimenzi. Ekonomicky dobré řešení bylo na stole snad v roce 2010, kdy se Řecko dostalo do problémů. Namísto záchranných programů mělo již tehdy Řecko projít bankrotem a domluvit se na svém odchodu z eurozóny. Účet za takové rozhodnutí by pravděpodobně byl podobný tomu dnešnímu. Státy EU by byly nuceny přistoupit k robustním záchranným opatřením pro finanční instituce, které by byly řeckým bankrotem silně postiženy. Bylo by to však čisté řešení, které by alespoň nabízelo možnost problém vyřešit a ne jej, za stejné peníze, jen na čas zamést pod koberec.
Vysvětlit nutnost zachraňovat finanční instituce, které si nezodpovědným půjčováním Řecku za svou situaci vlastně mohly samy, však bylo z politického hlediska velmi nákladné. Mnohem jednodušší bylo vysvětlit finanční náklady ostatních členů eurozóny poukazem na solidaritu a nutnost pomoci Řecku coby členovi eurozóny v nesnázích.
Jednání s Řeckem pak byla v posledních měsících předem odsouzena k nezdaru. Řekové zvolením radikální Syrizy v lednových volbách dali jasně najevo, že nehodlají již nadále jít cestou utahování opasků. V jednáních se tak střetly dvě rozdílné představy, přičemž ani jedna z nich nebyla realizovatelná. Věřitelé Řecka chtěli udržet Řecko v eurozóně, ale odmítali, aby Řecko ustoupilo od úsporných opatření. Požadovali vlastně aby Řecko přestalo být Řeckem a začalo se chovat jako Německo, nebo alespoň jako reformami napravené Portugalsko. Řecko se Syrizou v čele se s věřiteli shodlo v zásadě jen na tom, že nechtějí odchod Řecka z eurozóny. Ochota Syrizy přistoupit na recepty věřitelů však byla téměř nulová.
Syriza šla do lednových voleb s plánem ukončit nepopulární úsporná opatření. Volební vítězství jí jistě dalo mandát na to, usilovat o naplnění svého volebního programu. Samotná přání řeckých voličů však ještě nezaručují, že na realizaci volebních slibů Syrizy bude někdo z mezinárodních věřitelů ochoten dávat další peníze. Lze přesto požadavky věřitelů považovat za snahu manipulovat s řeckou volební scénou? I jinde v Evropě než v Řecku se najdou hlasy, které jsou ochotny na takovou argumentaci přistoupit. V pátek například Berlínem pochodoval poměrně velký průvod na podporu Řecku s transparenty „OXI“, tedy „Ne“ úsporným opatřením. Podobně i britský deník The Guardian napsal článek, ve kterém spekuluje o záměru věřitelů tlačit na změnu demokraticky zvolené vlády v Řecku. Zdá se však, že tišší většině v evropských zemích dochází se Syrizou trpělivost. Férové by totiž bylo, kdyby po svém zvolení vláda premiéra Tsiprase věřitelům otevřeně nabídla, že chce ukončit začarovaný kruh špatných rozhodnutí a vyměnit odchod Řecka z eurozóny za odpuštění podstatné části řeckého dluhu. Tedy, že chce provádět politiku, ke které dostala od voličů mandát, ale ve své měně a tedy za své peníze. Takový návrh by se věřitelům jen těžce odmítal. Namísto toho vláda premiéra Tsiprase usilovala stále jen o prosazení svého volebního programu při zachování eura. Nebyla přitom schopná věřitele přesvědčit, že její plány mají nějakou ekonomickou životaschopnost. Navíc při tom postupovala velmi amatérským způsobem, kterým proti sobě popudila většinu politických sil ve věřitelských státech.
Výsledek „Ne“ v nedělním referendu vládu Syrizy jen utvrdí v jejím zatvrzelém postoji. Jiný výsledek referenda se však dal těžko očekávat. Vždyť jasné „Ne“ úsporným opatřením Řekové vyslali již v lednových volbách. Pokud věřitelé vydrží ve svém postoji, a to se zdá být pravděpodobné, je nejpravděpodobnějším scénářem faktické vytlačení Řecka z eurozóny tím, že Evropská centrální banka neobnoví přísun nouzové likvidity pro řecké banky. Hrozí, že odchod Řecka z eurozóny tak bude živelnější a tedy i nákladnější. I tak by však měla být nalezena dohoda na odchodu Řecka z eurozóny cestou změny primárního evropského práva. Jinak se můžeme dočkat soudního sporu, který by mohl z dosavadního dramatu učinit již těžko snesitelnou agonii.
V současné době jsou skrze tzv. Maastrichtská kritéria kladeny striktní ekonomické nároky jen na státy nově vstupující do eurozóny. Po vstupu do eurozóny jsou však všechny nástroje na udržení ekonomické disciplíny členů zcela bezzubé. Nekonečné řecké drama ukazuje, že eurozóna potřebuje jasně definované podmínky, za kterých by odchod z eura byl nejen možný, ale dokonce povinný. Ukazatele lze zvolit různé. Nabízí se například maximální hranice veřejného dluhu ve vztahu k HDP na úrovni 175%, po jejímž překročení by následoval automatický a řízení odchod země z eurozóny. Tedy na úrovni, na které se Řecko v současnosti pohybuje. Kdyby Řecko i přes události dnešních dní nadále zůstalo v eurozóně, mohla by se tato hranice nastavit s účinností například od roku 2020. Nad Řeckem by se tak zavěsil Damoklův meč odchodu z eura a bylo by na Řecích samotných, zda se dokáží v eurozóně udržet.
Autor je analytik Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky a expert na otázky spojené s Řeckem.
