Dolar zůstává pod výprodejním tlakem. Oslabuje v dolarovém indexu i proti procyklickým měnám. Vůči euru se obchoduje nad 1,1880 EURUSD. Měny regionu těží ze slabšího dolaru a z lepšího tržního sentimentu. Jediná koruna mírně oslabila nad 25,50 za euro.

10 důvodů vzniku další finanční krize

Fenomén krize je nekonečným tématem všech ekonomů, bankéřů, investorů ale i laické veřejnosti. Z odborného hlediska existuje několik teorií, které vysvětlují, jak může krize vzniknout a jak by se s jejími následky měly vypořádat kompetentní orgány a instituce.

Jamie Dimon, výkonný ředitel investiční banky JP Morgan Chase, se nechal slyšet, že má „přirozený strach z neznámého“, přičemž ono „neznámé“ není nic jiného, než příští finanční krize, která se dříve či později objeví.

Obdobně smýšlí i jeden z nejznámějších investorů Warren Buffett. Ten počítá s krizí ve formě určitého narušení či přerušení současného stavu, které bude mít svůj původ v neschopnosti pochopit a vyznat se v obrovském množství finančních derivátů, které ve svých portfoliích drží všechny světové banky.

Stejně jako výše zmíněné kapacity, se i Robert Lenzner, ekonomický komentátor magazínu Forbes, pokouší nalézt hlavní důvody, proč dříve či později vypukne další krize. Na základě svých dlouholetých zkušeností pak sestavil seznam deseti hlavních příčin, proč finanční systém zůstává nadále křehký a riskantní.

Vzájemná provázanost

„Finanční systém je komplexních síť křehkých vztahů. Ty mají tendenci stávat se obětí pravidelných otřesů, které s sebou přináší neočekávané a nekontrolovatelné změny, jež vyústí v situaci, jakou byla například krize v roce 2008,“ cituje Lenzner harvardského profesora Nialla Fergusona. Silná provázanost subjektů znamená, že záchvěv jednoho se dotkne druhého, třetího a i čtvrtého, dokud nebude zasažen celý systém. Potvrzují to i slova Andreho Haldana, vedoucího ekonoma Bank of England. Ten tvrdí, že „vzájemné obchodování zvyšuje propojenost celé finanční soustavy a tím i její systémové riziko.“

Nejednotnost dohledového systému

Wall Street je jednotný, silně koncentrovaný sektor s politickou mocí. Zatímco regulátoři, kteří na něj dohlíží, jsou roztroušeni na několik institucí, jako je Fed, Komise pro cenné papíry, Ministerstvo financí či Federální společnost pro pojištění vkladů. Komplexnost a neprůhlednost finančního systému tak způsobuje, že většina znepokojujících faktorů končí mimo regulatorní dohled.

„Too big to fail“

Možnou příčinou budoucích otřesů je i existence bank, které jsou příliš důležité na to, aby zkrachovaly. Stanley Fischer, bývalý místopředseda Fed, upozorňuje, že „nikdy nesmíme uvěřit tomu, že éra „too big to fail“ institucí je u konce.“ Stejně tak bývalý ministr financí Timothy Geithner je přesvědčen, že „nelze nalézt takové opatření či regulaci, pomocí které by tito finanční „obři“ vymizeli, zatímco by tržní systém zůstal zachován.“

Neměřitelnost rizika

Téměř nikdo není schopen odhadnout riziko, se kterým jsou spjaty obchody s deriváty investičních bank. Neexistuje způsob, jak přesně vyjádřit „nebezpečí“ spojené s pákovým efektem, objemem využívaného kolaterálu či se stabilitou protistran, se kterými tyto banky obchodují. Z těchto institucí se pak de facto stávají „černé díry“, které mohou kdykoliv vychrlit něco, co způsobí pád celého systému. Dokud nebudou mít regulátoři přímý přístup k důvěrným informacím o derivátových obchodech, nebudou mít možnost vytvořit taková opatření, která by případné otřesy co nejvíce eliminovala.

Nedostatky Dodd-Frankova zákona

„Dodd-Frankův zákon nereformoval Wall Street tak, jak bývá prezentováno, nýbrž pouze zakonzervoval systém, který zde panoval před krizí v roce 2008,“ tvrdí Martin Wolf, ekonomický komentátor Financial Times. Původní záměr tohoto zákona nebylo předejít budoucím krizím, nýbrž co nejvíce zmírnit jejich dopad na ekonomiku. De facto se jedná o doplnění Zákona o federálních rezervách z roku 1913, kterým byl vytvořen novým bankovní systém. Zákon obsahoval i část, která zakazuje centrální bance záchranu institucí před bankrotem.

Z historie však víme, že ne vždy byla tato pasáž respektována. Dokud bude mezi finančními institucemi panovat přesvědčení, že je při sebemenším náznaku defaultu zachrání centrální banka, bude na trzích nadále vládnout i strašák morálního hazardu.

Nedostatky peněžních modelů

„Peněžní model, který v rámci své politiky využívá Fed, nebere v potaz žádný věcný ani numerický vstup z domácích či světových finančních trhů,“ píše Lenzner. Proto pak není schopen okamžitě identifikovat spekulační bublinu, jež vznikla na finančním či komoditním trhu.

Zde je však nutno podotknout, že žádný ekonometrický model nebyl a nikdy nebude schopen naprosto přesně odhadnout budoucí vývoj trhu, čímž se tato možná příčina krize stává de facto neeliminovatelnou.

„Šedé“ bankovnictví

Problém dnešního finančního světa je i to, že centrální banky nemají dostatečně pod kontrolou „šedé“ bankovnictví, jehož celosvětový rozsah je odhadován až na 75 bilionů dolarů. I tento sektor způsobil v roce 2008 paniku mezi investory, která nakonec vyústila v hromadné výběry investic, neboli tzv. runy.

Vzhledem k absenci jakéhokoliv dohledu je oblast „šedého“ bankovnictví silně nestabilní. I tak existuje propojení s „klasickými“ bankami, které sice není zcela zmapované, ale stačí k tomu, aby se případný otřes rychle rozšířil do celé ekonomiky.

„Ovládnutý strážce“

Jako v každé oblasti, která podléhá dohledu ze strany regulátora, vzniká ve finančním systému problém nazvaný „ovládnutý strážce“.  Strážcem jsou v tomto případě všechny regulační instituce. Ty nemají dostatek zdrojů, motivace ani znalostí k tomu, aby držely krok s nejsilnějšími finančními hráči, kteří pak této výhody využívají ve svůj prospěch.

Neefektivita mezinárodních pravidel

Neefektivita mezinárodních pravidel byla nejvíce zjevná v září 2009, kdy krach investiční banky Lehman Brothers zasáhl nejen americké ale i další světové banky, a vyústil tak v největší krizi od roku 1929. Absence spolupráce domácích a zahraničních autorit tak de facto napomáhá k rychlému šíření finančních otřesů do celého světa.

Nepředvídatelnost

Spojené státy již prožily několik krizí. 1792, 1837, 1873, 1893, 1907, 1929, 2000-2002 a 2008-2009, každá z nich měla své specifické znaky a průběh. Co je však pro všechny společné, je jejich nepředvídatelnost.

Složitost finančního systému znemožňuje identifikovat hrozby, které mají potenciál přerůst v regionální či světovou krizi. Jak řekl Timothy Geithner: „je nemožné odhadnout, jak a kdy se objeví jakákoliv příští krize. Centrální banky nejsou neomylné a nedokáží identifikovat problém, dokud se zcela neprojeví. Jenže tou dobou už bývá pozdě. Budoucnost je plná „černých labutí“ a my jen čekáme, kdy a jak se projeví.“

Newsletter