S přijetím eura je spojená i povinnost vstupu do bankovní unie a členství v Evropském stabilizačním mechanismu. Z toho důvodu je přesnější mluvit o vstupu do eurozóny, nikoliv pouze o přijetí eura. Vstup do těchto institucí by ovlivnil nejen měnovou politiku, ale i dohled v oblasti českého bankovního sektoru či rozpočtovou politiku. Ač jde o změny méně viditelné než zavedení nové měny, jde o důležité aspekty diskuse.
Vstup do eurozóny není kouzelná pilulka, která vyřeší všechny problémy nebo nás naopak vrátí o desítky let zpět. Nepochybně lze souhlasit s argumenty, že jsou důležitější politiky a reformy, než je vstup do eurozóny. A měli bychom si dát pozor, abychom takové diskusi nevěnovali zbytečně moc pozornosti a času.
Dostatečně detailně popsat a kvantifikovat všechny aspekty vstupu do eurozóny je problematické. Téměř na každém kroku je potřeba pracovat s vysokou mírou nejistoty, a to nejen ve smyslu ekonomických a společenských výhod a nevýhod plynoucích ze vstupu do eurozóny, ale i v podobě samotných kroků nutných pro vstup do eurozóny.
Pokud jde o výhody a nevýhody vstupu do eurozóny, tak na obecné úrovni panuje shoda, že hlavní ekonomický přínos je očekávaný pozitivní vliv na zahraniční obchod, zatraktivnění pro investory a zvýšení konkurenčního prostředí (což tedy nemusí být nutně výhoda pro všechny). Vstupem do eurozóny se naopak vzdáváme vlastní nezávislé měnové politiky. Jak vysoká je to cena, záleží na okolnostech. V klidných dobách a při dostatečně podobné struktuře naší ekonomiky struktuře ekonomiky eurozóny to nemusí jít o vysokou cenu. V krizových dobách, a ještě hůř v dobách, kdy krize zasáhne eurozónu asymetricky, třeba především ekonomiky založené na energeticky náročném průmyslu, může absence vlastní měnové politiky přijít draho.
Se vstupem do eurozóny jsou spojena i další očekávání, jako větší ukotvení v evropských strukturách. Lakonicky řečeno, po vstupu do eurozóny se výrazně snižuje šance, že by jedna vláda během svého čtyřletého mandátu zvládla opustit EU, respektive eurozónu.
Kromě ekonomického dopadu vstupu do eurozóny je nejistý i samotný proces vstupu. Například vyhodnocení plnění mediálně často propíraných Maastrichtských konvergenčních kritérii není vždy jednoduché a čistě formální. Samotná právní úprava zanechává evropským autoritám (především EK a ECB) jistou míru diskrece v interpretaci zásadních pojmů. Dva příklady za všechny. V roce 2000 se samotné relevantní autority EK a ECB rozcházely v tom, zda mají či nemají pochybnosti, zda Řecko splňuje Maastrichtská konvergenční kritéria nebo ne. Druhým příkladem nejasností ohledně hodnocení kritérii je praxe zavedená v roce 2004, kdy pro vyhodnocení cenové stability je možné vyloučit země s mimořádnou (mimořádně nízkou) hodnotou inflace. Od roku 2004 pak pro účely hodnocení byly vyřazeny některé – ale ne všechny (!) – ekonomiky, které v daném roce zažily deflaci.
Podobně i vstup do ERM II není výhradně formální proces a podléhá politické realitě. To dobře dokumentuje příklad Bulharska a Chorvatska. Obě země v žádosti o vstup do ERM II deklarovaly i svoji ochotu přijmou konkrétní ekonomická opatření, včetně zaslání akčního plánu v příloze žádosti. Důležité je, že deklarovaná ekonomická opatření byla již předjednaná mimo jiné s ECB a EK. Jde o příkladnou ukázku, že vstup do ERM II je politické rozhodnutí, ve kterém strany překračují rámec formálních pravidel pro vstup.
Co z toho plyne pro vstup ČR do ERM II? Jednoznačně vyšší míra nejistoty spojená s procesem žádosti o vstup do ERM II. Není zřejmé, zda a jaké podmínky by evropské autority kladly a na jaké podmínky by ČR přistoupila. V tomto kontextu je dobré si připomenout, že institucionální reformy nutné pro vstup do EU jsou stále hodnocené jako zásadní pozitivní vliv EU na mnoho zemí. Proč by podobný pozitivní vliv nemohly mít podmínky pro vstup do eurozóny?
Ač český závazek k přijetí eura, respektive vstupu do eurozóny, (nejspíš) trvá, je namístě připomenout, že jsme se ke vstupu zavázali za jiných okolností, než které panují teď. Od dob poskytnutí závazku se rozšířily podmínky, které musí státy splnit pro vstup do ERM II, včetně vstupu do bankovní unie. Rozšířily se i povinnosti členů bankovní unie (ESM). Podobně lze poukázat na možný odklon ECB od plnění hlavního cíle v podobě udržení cenové stability.
Nejistota spojená se vstupem do eurozóny je zanedbatelná ve srovnání s možným odchodem země z eurozóny. Kromě nedostatečné právní úpravy upravující vyloučení či dobrovolný odchod jednotlivých zemí, neexistuje ani precedent, jak by proces opuštění eurozóny mohl vypadat. Jednoduše řečeno: nikdo neví, jak opustit eurozónu. Což dále ukotvuje členské země v evropských strukturách.
Co je dále nejisté? Třeba jak by fungovala ČNB po vstupu do eurozóny. Určitě by nezanikla. Naopak je reálné, že by pro potřeby extensivního reportingu evropským autoritám dokonce musela personálně posílit. Zároveň by ale pro omezený počet agend bylo ve hře snížení počtů členů bankovní rady ze současných sedmi. Možné rovněž je, že by se ČNB posunula k analýze veřejné politiky a strukturálním problémům země tak, jak se děje například ve slovenské centrální bance (NBS).
Zdroj: Bloomberg, Reuters, ČNB, ECB
