Na začátku června obdrželo Bulharsko z Bruselu a Frankfurtu dobrou zprávu: splnilo všechny podmínky potřebné k tomu, aby od prvního ledna příštího roku mohlo nahradit svoji národní měnu lev eurem. Bulharská cesta k přijetí jednotné evropské měny nebyla přímočará a trvala více než patnáct let. V mnohém tak může být pro budoucí kandidátské země poučná.
První myšlenky na přijetí eura
Bulharsko se vzdalo vlastní měnové politiky již téměř před třiceti lety. V reakci na hyperinflaci a finanční krize 90. let přijalo v červenci 1997 tzv. režim currency board. Ten spočíval ve fixním kurzu bulharské měny vůči německé marce se silným závazkem udržet fixní kurz pomocí kontinuálních intervencí centrální banky. Hlavním cílem bylo skrze fixní kurz „dovézt“ německou nízkou inflaci a přitom úplně rezignovat na vlastní měnovou politiku. Požadovaných výsledků se podařilo dosáhnout, když inflace v roce 1998 klesla na 1 % při souběžném ekonomickém oživení.
Po zavedení eura v roce 1999 přešel režim currency board z marky na euro (v kurzu 1 EUR = 1,95583 BGN). V roce 2007 Bulharsko vstoupilo do Evropské unie. Krátce po vstupu představitelé Bulharska avizovali zájem o brzké přijetí společné evropské měny. Snaha o přijetí eura byla pro Bulharsko logickým krokem, neboť by se pak mohlo podílet (i když v minimální míře) na rozhodování Evropské centrální banky o společné měnové politice, kterou již řadu let pouze pasivně přejímalo. S ohledem na fixní kurz by Bulharsko navíc mělo teoreticky snadno plnit ekonomická kritéria, která jsou nutnou podmínkou pro vstup do eurozóny.
Plány na brzké přijetí eura však byly opakovaně odkládány. Nástup světové finanční krize a politicky nestabilní situace odsunuly vážnější myšlenky na přijetí eura až do roku 2015, kdy byla založena Rada pro přípravu členství Bulharska v eurozóně. Tato rada začala podnikat konkrétní kroky pro přijetí eura. Prvním z nich byla žádost o vstup do kurzového mechanismu ERM II, ke kterému po dlouhých vyjednáváních s Evropskou centrální bankou a Evropskou komisí došlo v létě 2020.[1]
Minimálně dvouletý pobyt v tomto kurzovém mechanismu bez výrazných výkyvů měnového kurzu je jednou z podmínek, kterou musí splnit každý žadatel o přijetí eura. Ještě před vstupem do ERM II ale Bulharsko učinilo celou řadu závazků včetně vstupu do tzv. Jednotného mechanismu dohledu a Jednotného mechanismu pro řešení krizí. Plnění těchto závazků bylo přitom pro Bulharsko klíčové, neboť samotné členství v ERM II představovalo vzhledem k fixnímu kurzu pro Bulharsko více méně formalitu.
Covidová inflační vlna
Ještě v létě 2020 se všeobecně předpokládalo, že Bulharsko přijme euro bez větších problémů a že se společná evropská měna v peněženkách bulharských občanů objeví v lednu 2023. Záhy se však ukázalo, že pandemie covidu má na bulharskou ekonomiku, podobně jako na další země střední a východní Evropy, výrazné proinflační dopady. Zatímco do roku 2020 byla bulharská inflace velmi nízká, k čemuž přispíval i fixní kurz vůči euru, od začátku roku 2021 začala prudce narůstat a na jaře 2022 dosáhla dvouciferných hodnot. Nízká inflace je přitom další podmínkou, kterou musí splnit každá země usilující o přijetí eura, a která je hodnocena v tzv. Konvergenčních zprávách Evropské centrální banky a Evropské komise.[2]
V této situaci bylo zřejmé, že se přijetí eura opět oddálí. Nové cílové datum bylo posunuto na začátek roku 2024, následně na začátek roku 2025. Proinflační vliv vysokých cen energií a války na Ukrajině však způsobil, že inflace zůstala zvýšená a že přijetí eura na začátku roku 2025 nebylo realistické. Cílové datum tak bylo opět odsunuto, a to na začátek roku 2026. Mezitím Bulharsko dokončovalo přípravy v dalších oblastech – v létě 2024 byl schválen Zákon o přijetí eura a navazující předpisy, které upravovaly právní a technické aspekty přechodu na jednotnou evropskou měnu.
Graf 1 – HICP inflace v Bulharsku a limitní (referenční) hodnoty, 12měsíční klouzavé průměry
Na začátku června obdrželo Bulharsko z Bruselu a Frankfurtu dobrou zprávu: splnilo všechny podmínky potřebné k tomu, aby od prvního ledna příštího roku mohlo nahradit svoji národní měnu lev eurem. Bulharská cesta k přijetí jednotné evropské měny nebyla přímočará a trvala více než patnáct let. V mnohém tak může být pro budoucí kandidátské země poučná.
Letošní konvergenční zprávy
Připravenost země na přijetí eura je hodnocena v již zmíněných Konvergenčních zprávách. Jedna z nich je připravována Evropskou centrální bankou, druhá Evropskou komisí. Zprávy jsou zpracovávány pravidelně jednou za dva roky (v sudých letech) a hodnotí ekonomický vývoj v zemích, které zatím nepřijaly euro a přitom nemají trvalou výjimku z přijetí eura (tu má jako jediná země Dánsko). Mimo tento dvouletý cyklus ale může země požádat o zpracování mimořádných konvergenčních zpráv. Bulharsko o zpracování této mimořádné edice letos zažádalo. Proto v letošních konvergenčních zprávách nalezneme pouze hodnocení Bulharska a nikoliv dalších zemí bez eura, mezi které patří i Česká republika. ČNB se z titulu svého členství v Evropském systému centrálních bank podílí na přípravě konvergenční zprávy Evropské centrální banky.
Obě zprávy, jak Evropské centrální banky, tak Evropské komise, byly zveřejněny začátkem června. Vyznívají pro Bulharsko příznivě a konstatují, že Bulharsko plní všechna kritéria pro přijetí eura. V případě inflačního kritéria ale bylo plnění jen „o fous“, protože bulharská inflace v dubnu činila 2,7 %, zatímco limitní hodnota byla 2,8 %[3]. V samotném dubnu přitom bulharská inflace výrazně zpomalila, zejména vlivem snížení poplatků za nemocniční lůžko z 5,8 bulharského lva na 1 lev, což se dočteme i v samotných zprávách. Nicméně na přelomu loňského a letošního roku došlo ke zvýšení jiných regulovaných cen i některých daní. To spolu s příznivým výhledem na další roky vedlo k tomu, že zprávy hodnotí plnění inflačního kritéria jako udržitelné.
Těsné bylo na první pohled i splnění kritéria schodku veřejných financí. Ten v loňském roce činil 3 % HDP, což přesně odpovídá maastrichtskému limitu. Evropská komise ale v posledních letech při hodnocení tohoto kritéria zohledňuje mimořádné okolnosti. Mezi lety 2020 až 2023 platila tzv. obecná úniková doložka Paktu stability a růstu v souvislosti s pandemií covidu a válkou na Ukrajině, v nejbližších letech pak budou platit tzv. koordinované národní únikové doložky v souvislosti s ohrožením evropské bezpečnosti. Klíčové je, že na Bulharsko se v současné době nevztahuje rozhodnutí o existenci nadměrného deficitu. Bulharský veřejný dluh v poměru k HDP činil 24,1 % a byl hluboko pod 60% referenční hodnotou.
U zbylých dvou kritérií – úrokových sazeb a kurzu – bylo plnění bezproblémové.
První myšlenky na přijetí eura
Bulharsko se vzdalo vlastní měnové politiky již téměř před třiceti lety. V reakci na hyperinflaci a finanční krize 90. let přijalo v červenci 1997 tzv. režim currency board. Ten spočíval ve fixním kurzu bulharské měny vůči německé marce se silným závazkem udržet fixní kurz pomocí kontinuálních intervencí centrální banky. Hlavním cílem bylo skrze fixní kurz „dovézt“ německou nízkou inflaci a přitom úplně rezignovat na vlastní měnovou politiku. Požadovaných výsledků se podařilo dosáhnout, když inflace v roce 1998 klesla na 1 % při souběžném ekonomickém oživení.
Po zavedení eura v roce 1999 přešel režim currency board z marky na euro (v kurzu 1 EUR = 1,95583 BGN). V roce 2007 Bulharsko vstoupilo do Evropské unie. Krátce po vstupu představitelé Bulharska avizovali zájem o brzké přijetí společné evropské měny. Snaha o přijetí eura byla pro Bulharsko logickým krokem, neboť by se pak mohlo podílet (i když v minimální míře) na rozhodování Evropské centrální banky o společné měnové politice, kterou již řadu let pouze pasivně přejímalo. S ohledem na fixní kurz by Bulharsko navíc mělo teoreticky snadno plnit ekonomická kritéria, která jsou nutnou podmínkou pro vstup do eurozóny.
Plány na brzké přijetí eura však byly opakovaně odkládány. Nástup světové finanční krize a politicky nestabilní situace odsunuly vážnější myšlenky na přijetí eura až do roku 2015, kdy byla založena Rada pro přípravu členství Bulharska v eurozóně. Tato rada začala podnikat konkrétní kroky pro přijetí eura. Prvním z nich byla žádost o vstup do kurzového mechanismu ERM II, ke kterému po dlouhých vyjednáváních s Evropskou centrální bankou a Evropskou komisí došlo v létě 2020.[1]
Minimálně dvouletý pobyt v tomto kurzovém mechanismu bez výrazných výkyvů měnového kurzu je jednou z podmínek, kterou musí splnit každý žadatel o přijetí eura. Ještě před vstupem do ERM II ale Bulharsko učinilo celou řadu závazků včetně vstupu do tzv. Jednotného mechanismu dohledu a Jednotného mechanismu pro řešení krizí. Plnění těchto závazků bylo přitom pro Bulharsko klíčové, neboť samotné členství v ERM II představovalo vzhledem k fixnímu kurzu pro Bulharsko více méně formalitu.
Covidová inflační vlna
Ještě v létě 2020 se všeobecně předpokládalo, že Bulharsko přijme euro bez větších problémů a že se společná evropská měna v peněženkách bulharských občanů objeví v lednu 2023. Záhy se však ukázalo, že pandemie covidu má na bulharskou ekonomiku, podobně jako na další země střední a východní Evropy, výrazné proinflační dopady. Zatímco do roku 2020 byla bulharská inflace velmi nízká, k čemuž přispíval i fixní kurz vůči euru, od začátku roku 2021 začala prudce narůstat a na jaře 2022 dosáhla dvouciferných hodnot. Nízká inflace je přitom další podmínkou, kterou musí splnit každá země usilující o přijetí eura, a která je hodnocena v tzv. Konvergenčních zprávách Evropské centrální banky a Evropské komise.[2]
V této situaci bylo zřejmé, že se přijetí eura opět oddálí. Nové cílové datum bylo posunuto na začátek roku 2024, následně na začátek roku 2025. Proinflační vliv vysokých cen energií a války na Ukrajině však způsobil, že inflace zůstala zvýšená a že přijetí eura na začátku roku 2025 nebylo realistické. Cílové datum tak bylo opět odsunuto, a to na začátek roku 2026. Mezitím Bulharsko dokončovalo přípravy v dalších oblastech – v létě 2024 byl schválen Zákon o přijetí eura a navazující předpisy, které upravovaly právní a technické aspekty přechodu na jednotnou evropskou měnu.
Úspěch s hořkou pachutí
O samotném přijetí Bulharska do eurozóny rozhodne Rada Evropské unie pro hospodářské a finanční záležitosti (tzv. ECOFIN), složená z ministrů financí všech členských zemí EU. Je pravděpodobné, že ministři na svém zasedání v první polovině července dají euru v Bulharsku definitivně zelenou. Bulhaři tak budou od prvního ledna 2026 platit eurem.
Ne všichni Bulhaři však vítají společnou evropskou měnu s nadšením. V rámci protestů proti přijetí eura se letos v únoru tisíce lidí pokusily proniknout do sídla stálého zastoupení Evropské unie v Bulharsku. Ještě početnější protesty se uskutečnily na konci května v mnoha bulharských městech. Bulharský prezident Radev dokonce navrhoval vypsání referenda o přijetí eura, tato iniciativa ale byla zamítnuta jako neústavní. Podle posledních průzkumů veřejného mínění je téměř polovina Bulharů proti přijetí eura. Stejně jako v jiných zemích, i v Bulharsku panují obavy z nárůstu cen po přechodu na společnou měnu. Současně mnozí vnímají přijetí eura jako ztrátu bulharské suverenity.
Přijetí eura v Bulharsku je však již nezvratné. Z pohledu České republiky, která zatím používá svoji národní měnu, bude zajímavé sledovat, jak přijetí eura ovlivní bulharskou ekonomiku. Lze předpokládat, že se nebude jednat o dramatické dopady, neboť Bulharsko zafixovalo svůj kurz k euru již před 28 lety a po stejnou dobu tak de facto přebírá měnovou politiku Evropské centrální banky. Euro však může přinést větší atraktivitu této východoevropské ekonomiky pro zahraniční investory a nový impulz pro pokračující konvergenci k vyspělým ekonomikám eurozóny.
[1] Podrobněji se tomuto tématu věnoval blogový příspěvek K. Arnoštové z roku 2020 Letošní konvergenční zprávy a vstup Bulharska a Chorvatska do ERM II.
[2] Konvergenční zprávy hodnotí připravenost zemí k přijetí eura v hospodářské a právní oblasti. V hospodářské oblasti se zaměřují na splnění pěti kritérií: cenové stability, dlouhodobých úrokových sazeb, kurzu, schodku veřejných financí a veřejného dluhu.
[3] Limitní (referenční) hodnota je vypočtena jako průměr tří zemí EU s nejnižší inflací plus 1,5 procentního bodu. V případě mimořádných protiinflačních faktorů v některé z těchto zemí ji lze z výpočtu referenční hodnoty vyloučit. V letošním roce však tyto mimořádné faktory nebyly identifikovány a do výpočtu tak vstoupilo Irsko (1,2 %), Finsko (1,3 %) a Itálie (1,4 %).
