Ženy se stále více prosazují v současném českém umění

První tři místa letošního ročníku J&T Banka Art Index obsadily umělkyně. Stalo se tak poprvé v jedenáctileté historii žebříčku a tento trend dokládá rostoucí vliv žen na současné české umění. „Zatímco mezi sběrateli stále dominuje malba, (…), Art index mnohem lépe odpovídá reálnému obrázku současné umělecké tvorby a vývoji umění jako takového,“ vysvětluje Valérie Horváth, art specialistka J&T Banky.

První tři místa na pomyslné bedně obsadily Eva Koťátková (socha/koncept), Kateřina Šedá (akce/koncept) a Anna Hulačová (socha). České umění sklízí úspěchy i v zahraničí. Koťátkové vydatně pomohla k vítězství účast na Bienále v Benátkách, nejprestižnější světové přehlídce současného umění. Nicméně, jak se vlastně dá poznat dobré umění? Co čeká na investory, kteří se do něj rozhodnou investovat? A skutečně platí, že hodnota uměleckých děl „vystřelí“ po smrti konkrétního umělce? O tomto i dalších fenoménech v umění jsme si povídali v rozhovoru s Valérií Horváth. Přečtěte si ho níže.

Co je vlastně J&T Banka Art Index? Proč by ho umělci měli sledovat?

Jde o pokus o nezaujatý přehled toho, co se děje na současné české výtvarné scéně. Pokus to je proto, že samozřejmě není možné perfektně a bezchybně kvantifikovat něco tak těžko uchopitelného a emocionálně založeného jako umění.

Ta nezaujatost je také těžko definovatelná, protože za ní vždy musí stát někdo, kdo vytvoří parametry, na jejichž základě index funguje. A česká výtvarná scéna tvoří jádro toho, co se snažíme popsat.

Index hodnotí umělce pomocí parametrů, které vycházejí primárně například z výstavní činnosti umělců, získaných ocenění a významných projektů. Rozlišují se nejen jednotlivé instituce, ale i jestli se jedná o samostatnou nebo skupinovou výstavu. Zjednodušeně, pokud umělec vystavuje na prestižních přehlídkách jako třeba Benátské bienále, dostane více bodů než za drobnou regionální výstavu. Z toho se vytváří jednoduchý bodový součet za posledních deset let jejich aktivity a podle něj jsou seřazeni.

Těch deset let je důležitý údaj. Spousta umělců třeba ani nevystavuje tak často, protože pracuje na velkých projektech, které trvají dlouho, ale jsou o to významnější. Nebo pracují nějakým konceptuálním způsobem jako například Kateřina Šedá, která je dlouhodobě v první trojce. Ta funguje úplně jiným způsobem, některé její projekty trvají až deset let. Nejde proto postihnout její význam na scéně pouhou jednoroční aktivitou.

Řekněme, že jsem začínající umělec, který se rozhodl dostat se co nejrychleji ve vašem indexu nahoru. Co bych měl udělat, aby se mi to povedlo?

Nejlepší je vůbec nebrat ohled na nějaký index. Snažit se vytvářet co nejautentičtější a nejlepší umění. Nesledujeme žádné konkrétní parametry, kterým by se umělci měli přiblížit. Žebříček zpracováváme s odborným serverem Art+, který se zabývá trhem s uměním, sleduje několik tisíc současných umělců a hodnotí jejich aktivity v průběhu roku. Ověřuje si je ještě s dalšími institucemi a následně vydává aktuální žebříček.

Výsledný index odráží názor odborné veřejnosti na současné umělce. Nejlepší způsob, jak se mezi ně dostat, je prostě věnovat se samotné tvorbě se vší zarputilostí a nesnažit se někomu zavděčit – to umění nikdy neprospělo. Vždy je nejlepší umění takové, které vychází z autentické myšlenky svého tvůrce.

Jak se pozná dobré umění? Stačí jen často vystavovat, nebo je tam potřeba něco dalšího?

Obecně si myslím, že dobré umění přináší něco nového „do diskuze“. Neopakuje už známé, ale přináší nový pohled na svět, nějaký nový materiál, nový způsob zpracování umění a způsob přemýšlení.

Umění není dekorace. Nehledáme to, co je nejkrásnější nebo nejlépe namalované. Dobré umění má přinášet nějakou další hodnotu, nová témata k hovoru a obohacovat myšlenkový svět nás diváků a společnosti.

Dobré umění mi přinese nový impuls, díky kterému se něco nového naučím, nebo nové téma, o kterém mohu uvažovat. Může to být malba, video art, nebo klidně koncept – způsob provedení je mimořádně rozmanitý.

V praxi si také všímám toho, kde konkrétní umělec vystavuje, ve kterém ateliéru studoval, jací kurátoři s ním spolupracují, jací galeristé mu dělali výstavy. Potvrzuji si tak, že nejsem sama, koho ten umělec formálně zaujal, ale že ho podobně vnímá odborná veřejnost.

V umění často sledujeme tyto „měkké“ parametry a chápu, že vzbuzují otázky, jestli jde umění objektivizovat. Ve finále se ale na dobrém umění odborná veřejnost obvykle snadno shodne.

Stejně jako u jiných oborů, i umění je potřeba „nakoukat“ a postupem času pro vás začne získávat mnohem jasnější rysy. Čím víc se jím obklopíte, tím snáz si na něj budujete oko a začnete se v něm lépe orientovat.

Říkáte, že u nás dozrává silná generace umělkyň. Má tato generace něco společného? Čím si vysvětlujete její nástup?

Nástup silné generace umělkyň si vysvětluju úplně stejně jako nástup silné ženské generace v ostatních odvětvích. Je to historicky a společensky daná věc, související s proměňující se rolí ženy. Mnohem častěji se vzdělávají a věnují svým profesním kariérám. To se samozřejmě musí odrážet i v umění. Už zdaleka není doménou mužů, jak to bylo ještě do počátku dvacátého století. V tomto ohledu bych nehledala specifikum umění jako takového.

Jestli mají ženy umělkyně něco společného? V nejširším smyslu slova asi ne. Každá má jasnou tvorbu, pracuje na svých projektech a každá z nich je unikátní a individuální. Spojuje je především to, že jsou to skvělé a talentované umělkyně.

Často se nicméně používá termín „ženské umění“. Ano, ženy v umění asi opravdu oplývají vyšší citlivostí a schopností pracovat s emočními hodnotami. Možná v tom je jejich umění hodně autentické.

Často se zabývají technikami vycházejícími z ručních prací, výšivkou nebo prací s textilem obecně., I to je dané historickou úlohou ženy. Umělkyně si ji vědomě uchovávají a uvědomují. Věnují se samozřejmě také „ženským“ tématům, jednoduše proto, že k nim mají blízko. Umění často předává nějakou zkušenost, nebo sleduje vnější jevy, které následně nějak zpracovává.

Co musí mít umělecké dílo, aby bylo hodnotné a jeho hodnota v čase rostla?

Když o něm přemýšlíme investiční optikou, dílo musí mít vždy nějaký fundament. Tím je kvalita toho umění.

Snaha spekulativně kopírovat úspěšné trendy a zároveň absence autentické výpovědi konkrétního umělce mohou fungovat jen chvilku. Kurátoři, galeristé i sběratelé totiž poznají dobré umění a nenechají se nachytat takovými pokusy. Základem je kvalitní umění, které přináší nějakou novou hodnotu a obohacuje dějiny umění.

Jaká jsou specifika investování do umění? S čím musejí investoři počítat?

Umění je mimořádně nelikvidní. Trh s uměním navíc prochází sezonními cykly, aukční i výstavní sezona má během roku dva vrcholy, na jaře a na podzim. Díla, která se obvykle prodávají na sekundárním trhu, se musejí vejít do těchto dvou období, jinak se dají prodat jen privátně.

Druhým specifickým rysem je dlouhý investiční horizont. Díla se nezhodnotí ze dne na den nebo z měsíce na měsíc. Ano, některé události mohou růst jejich hodnoty akcelerovat, například když má umělec nějakou mimořádně významnou výstavu. Ale ani tady to nefunguje tak, že si dnes naplánujete koupi a za rok prodej s nějakým konkrétním procentuálním výnosem.

Myslím si, že moudří investoři do umění s tím počítají a zároveň je s uměním spojuje vášeň. Obvykle nechtějí s díly obchodovat jako s rychloobrátkovým zbožím. Chtějí se jimi těšit. Když po deseti, patnácti letech přijde okamžik, kdy se dílo významně zhodnotilo a konkrétnímu investorovi umožní nakoupit za získané finance další díla, tak to třeba vyhodnotí jako dobrou příležitost k prodeji. Citlivé nakládání s portfoliem je tedy součástí investování.

Skutečně platí, že se díla právě zemřelého umělce prudce zhodnotí?

Tento fenomén existuje, oficiálně se mu říká „the death effect“. Je zajímavé, jak je známý široké veřejnosti.

Samotný princip ale funguje trochu jinak. Data říkají, že se u umělců v pokročilém věku výrazně zhodnotí jejich díla. Děje se tak proto, že se právě s ohledem na obecnou známost tohoto efektu očekává brzký růst hodnoty jejich tvorby. Paradoxně tak křivka vyskakuje prudce nahoru ještě za jejich života.

Je ale pravda, že z nedávné historie známe několik příkladů, které zřejmě tuto představu o posmrtném zhodnocování umění vytvořily. Například Jean-Michel Basquiat zemřel velmi mladý, už v osmadvaceti letech. Basquiat se znal s Andym Warholem, chodil s Madonnou, byl součástí popkultury a lidé ho dobře znali. Jeho smrt vyvolala velký zájem o jeho díla, protože žádná další už nemohla vzniknout. To je zkrátka aspekt umění, že se po smrti umělce uzavře počet jeho děl a tím jsou cennější. Ale jinak to pravidlo „zemře umělec a zhodnotí se jeho dílo“ paušálně rozhodně nefunguje.

Jak by měl umělec přistupovat k dílu, aby oslovil co nejširší zahraniční, ale i kulturně odlišné publikum?

Principiálně to nefunguje tak, že se umělci rozhodnou umění zacílit na nějaké publikum. Jakmile umění ztratí autenticitu, tak ztrácí na svojí hodnotě, a teď myslím tu kvalitativní, potažmo i tu finanční.

Asi v některých případech existují kulturně dané vkusové preference, ale nemyslím si, že umělec získá něco navíc, když se jim úmyslně přizpůsobuje.

V tomto kontextu mě napadá náš lokální příklad. Ještě donedávna byla mezi západními sběrateli oblíbená „pachuť“ postkomunismu. Tento směr zaujal publikum, které komunismus nikdy nezažilo, a byl tak pro ně v něčem exotický. Byla to naše společná středo– a východoevropská historie otištěná do kultury, kterou umělci a umělkyně bezděky a autenticky využívali ve své tvorbě.

Před několika lety byly velkým hitem non-fungible tokens (NFTs). Například dílo „Everydays: The First 5000 Days“ umělce Beeple se v roce 2021 prodalo za 69 milionů dolarů. Jak si NFTs vedou dnes? Staly se nedílnou součástí umělecké scény?

Byla to bublina a už tehdy to bylo celkem zřejmé. Samozřejmě probíhaly a doteď probíhají významné prodeje, ale tehdy panovala představa, že NFTs jsou něco úplně nového, co nahradí podstatnou část trhu s uměním. Investoři budou investovat do NFTs a všichni na nich ohromně vydělají.

Situaci umocňovalo to, že jejich tvůrci – často to ani nebyli umělci – zaplavovali trh těmito tokeny, což vedlo k poklesu jejich hodnoty. Trh se pak ustálil a zůstali umělci, kteří s nimi inovativně pracují a NFTs jsou organickou součástí jejich tvorby. Taková díla se potom prodávají za vysoké částky. Dnes se hodně zmiňuje třeba Refik Anadol, který ale nepracuje jen s NFTs, je zkrátka digitální tvůrce a tvoří digitální umění. Takoví umělci tedy existují, ale ti dokázali dát hodnotu NFTs už před jejich bublinou.

Jak se do umění „otiskne“ současný boom umělé inteligence? Je umění spoléhající na technologie (například obraz vytvořený AI) ještě uměním?

Myslím si, že se všichni stále učíme, co umělá inteligence vlastně umí, co nám přináší a jak ji dokážeme začleňovat do různých aspektů našich životů. Někde už je to evidentnější, někde méně. A stejně tak to bude s uměním. Nějak si ji osahává a zjišťuje, jak s ní bude možné pracovat. Umělá inteligence má stejně jako jakýkoli jiný technologický vývoj v umění místo, do určité míry. Ale ne ve smyslu, že by umělci jen promptovali a AI by jim tvořila jejich obrazy. Týká se to spíš umělců zabývajících se digitálním uměním a novými médii. AI je zkrátka nové médium, které obohatí tento segment umělecké tvorby.

Rozhodně si nemyslím, že umělá inteligence začne chrlit obrazy a nahradí jimi to, co si kupujeme teď. Protože nejvyšší hodnota, kterou umění přináší, je emoce a originalita.

Celá ta situace mi připomíná nástup elektronických knížek, u kterých panovala obava, že nahradí papír. Ale není to tak, protože lidé prostě rádi otáčejí papírovými stránkami, mají rádi vůni papíru, knihy vyskládané v knihovně, líbí se jim jejich přebaly. Kniha je pro ně také objekt. Knižní trh zůstal nepoškozen. Myslím si, že stejným průběhem projde AI v umění. Budeme debatovat o tom, co se bude dít, ale ve finále bude umění normálně pokračovat dál.

Disclaimer: Tento článek má pouze informativní charakter a neslouží jako investiční doporučení dle zákona č. 256/2004 Sb. o podnikání na kapitálovém trhu. Při zpracování tohoto článku autor vycházel z veřejně dostupných zdrojů. Za případné chyby v textu nebo v datech nenesou společnosti Roklen Holding a.s. ani Roklen360 a.s. zodpovědnost.