Finanční svět se ve čtvrtek minulý týden zase jednou ocitl v šoku. Švýcarská centrální banka překvapivě ukončila svůj intervenční režim, v jehož rámci oslabovala kurs franku. Od září 2011, kdy s ním začala, nakoupila přes 80 miliard eur. Zřejmě pod tíhou informace, že Soudní dvůr Evropské unie nakonec nejspíše nebude mít výhrady k odkupování dluhopisů členských zemí eurozóny Evropskou centrální banku, svůj režim opustila. Švýcarští bankéři si prostě spočítali, kolik dalších desítek miliard slábnoucí evropské jednotné měny (slábnoucí v důsledku již takřka jistého zahájení odkupu dluhopisů) by museli za účelem umělého znehodnocování franku pořídit, a vzdali to.
Švýcarská národní banka tak nyní drží téměř dvojnásobný objem eur v porovnání se zářím 2011. Zato její reputace utrpěla. Do posledních dní se totiž její představitelé zaklínali, jak stěžejní pro ně intervenční režim je. Její budoucí ujišťování – a jistě nějaká přijdou – už tak trh po této zkušenosti bude nahlížet s vyšší mírou pochyb než dosud. A možná, že se tahle „nákaza“ rozšíří do celého světa centrálního bankovnictví. Důvěra v hladký ústup od intervencí a dalších zvláštních opatření centrálních bank souvisejících s dopady finanční krize je zkrátka po minulém týdnu zásadně otřesena. Nehledě na to, že třeba americká centrální banka se ve svém vlastním ustupování počíná obezřetně a její „exit“ je zatím plynulý.
Na druhou stranu zaráží, jak široce trh ujišťování Švýcarské národní banky podlehl. Prakticky žádný z ekonomických analytiků, včetně těch, kteří kroky centrální banky alpské země ostražitě sledují den co den, ukončení režimu nepředpokládal. Podobně zaskočeni byli i třeba švýcarští vývozci, z nichž jeden označil rozhodnutí banky za „tsunami“.
Ze švýcarského šoku si tedy lze vzít dvě ponaučení. Nikdy nevěř komukoli nad třicet, říkal proslule John Lennon. A první ponaučení spočívá v parafrázi právě tohoto zpěvákova výroku, které by se snad i sám dopustil, pokud by byl ještě naživu: „Nikdy nevěř centrálnímu bankéři“. Platí ale ještě něco: „Nevěř ani ostatním v branži“.
Obecné překvapení, ba zaskočení krokem centrální banky je totiž také výsledkem stádového jednání tržních hráčů. „Investování vycházející z autentického, ryzího vyhodnocení budoucí situace je tak obtížné, že je v praxi realizované jen zřídkavě,“ všiml si už v roce 1936 John Maynard Keynes. „Kdo se o něj pokusí, jistě podstupuje větší riziko než ten, kdo se jen snaží lépe než dav odhadnout, jak se dav zachová.“ Tuto skutečnost britský národohospodář ilustroval na příkladu soutěže krásy: hlasující nakonec nevolí tu tvář, která se jim samotným ryze a autenticky zamlouvá nejvíce, ale tu, která se – jak předpokládají – bude nejvíce líbit ostatním hlasujícím.
Švýcarská centrální banka tedy trh „šokovala“ i proto, že trh bývá svým způsobem jedno velké stádo. Členové tohoto stáda se leckdy zjevně nechali centrální bankou uchlácholit nikoli proto, že by jí sami, ryze a autenticky, důvěřovali, ale protože prostě předpokládali, že ostatní ve stádu mají určitě nějaký dobrý důvod, proč jí evidentně důvěřují.
Vyšlo v Euru.
