Červen 2014 se zapíše do „ropné“ historie krvavým písmem. Přesně tehdy započal jeden z historicky největších propadů energetické komodity, který lidstvo dosud pamatuje. Jak Brent, tak i WTI si za tu dobu prošly více jak 65% poklesem, který „černé“ zlato dostal až na bezmála 7letá minima. WTI se dnes dokonce propadla pod 35 dolarů za barel, což se stalo poprvé od roku 2009.
Tento scénář s sebou přináší plusy i mínusy. Zatímco spotřebitelé se z poklesu cen radují, energetické společnosti společně se zeměmi vyvážející ropu si rvou vlasy. Právě u druhé skupiny „ublížených“, tedy u exportérů, je však míra jejich „zasažení“ značně odlišná.
Ropa propadla na téměř sedmileté dno – Roklen24.cz https://t.co/KbiAIweE5Y prostřednictvím @roklen24
— Roklen24 (@roklen24) 7. Prosinec 2015
Na tuto otázku se nedávno zaměřila společnost Deutsche Bank, která vypracovala soupis zemí exportujících ropu a jejich bod zvratu (tzv. break even, což je situace, kdy jsou země „na nule“ a nevzniká jim tedy zisk ani ztráta, resp. přebytek ani deficit) v případě ropné produkce a vládního rozpočtu. Banka rovněž jednotlivé státy rovněž rozřadila na členy a nečleny Organizace zemí vyvážejících ropu (viz graf č.1).
Na to, aby se dostala do svého bodu zvratu státního rozpočtu, potřebuje cenu ropy nejvýše Libye, a to konkrétně na 180 dolarů za barel. Írán by potřeboval cenu minimálně na 130 dolarech, Rusko a Saúdská Arábie pak na 105 dolarech. Nejlépe je na tom Katar, kterému stačí „pouhých“ 80 dolarů za barel.
Faktem ale je, že vzhledem k dnešním cenám, není „uspokojena“ ani jedna ze sledovaných zemí. Pro zpřesnění, ropa Brent se aktuálně obchoduje za 36,70 USD/barel, WTI pak za 34,68 dolarů za barel.
Kde končí ropný „kráter“? – Roklen24.cz https://t.co/b7cajsJCNG prostřednictvím @roklen24 #oil #Brent #WTI #commodities #markets #OPEC
— Roklen24 (@roklen24) 23. Listopad 2015
Záchranný polštář prozřetelných
Pro některé země jsou tedy nízký ropné ceny doslova devastující, přičemž Deutsche Bank zmiňuje například Venezuelu. V jejím případě tvoří ropa 95 % celkové exportu, což odpovídá více jak polovině hrubého domácího produktu. Jihoamerická země se tak vinou ropy a dalších fundamentů dostala až na pokraj bankrotu.
Většina ostatních zemí byla prozřetelná a vytvořila si záchranný polštář v podobě státních investičních fondů. Ty ve svých portfoliích drží různé druhy aktiv, například akcie, dluhopisy, reality, vzácné kovy a další investiční instrumenty. Dle informací Sovereign Wealth Fund institutu držely světové státní fondy k březnu 2015 zhruba 7,1 bilionů dolarů v aktivech (viz graf č.2). Z toho zhruba 4,29 bilionů dolarů pochází od zemí, jež jsou závislé na příjmech z ropy a zemního plynu. Jen pět největších fondů zemí závislých na energetických příjmech tvoří 45 % z celkového portfolia světových státních fondů.
Jedinou zemí, která je při současných cenách ropy schopna udržet na uzdě svůj deficit, Norsko. V případě této severské země Deutsche Bank odhaduje, že se její break even price nachází na 40 dolarech za barel. Do karet státu hraje v tomto případě především státní investiční fond , který dosahuje 200 % hrubého domácího produktu. Norsko tak ve výsledku disponuje dostatečně velkým bezpečnostním polštářem, který napomáhá zvládnout ropný propad.
Ostatní země však takové štěstí nemají a jsou proto nuceny přijímat drastická opatření. Ty nejčastější se týkají osekání vládních kapitálových výdajů, někdy je dokonce ve hře i rozprodej státního majetku. To plánuje například Saúdská Arábie, které do roku 2020 hodlá zprivatizovat svá letiště. Stejně tak se nabízí i rozprodej aktiv držených státními fondy. Pokud by se sešlo těchto „akcí“ více najednou, mohlo by to dle Duetsche Bank vyvolat vzhledem k objemu aktiv negativní výkyvy trhů vybraných instrumentů.
Pád ropy trvá. Saúdská Arábie potřebuje zahraniční pomoc – Roklen24.cz https://t.co/FCFkcdFiFL prostřednictvím @roklen24 #Oil #Bond #deficit
— Roklen24 (@roklen24) 10. Listopad 2015
Pro představu, norský investiční fond je dle Sovereign Wealth Fund institutu složen z 60 % akcií, 37 % patří dluhopisům a 3 % realitám. Spojené arabské emiráty pak vlastní 35 až 50 % v amerických aktivech, 20 až 35 % v evropských aktiv, 10 až 25 % patří pak rozvinutým asijským zemí a 15 až 25 % těm rozvojovým.
