Generace Alfa mluví jazykem, který starší nechápou, říká se mu italský brainrot. Remixované pohádky, AI chaos a zběsilé střihy tvoří absurdní videa bez pointy, ale s jasným cílem: pobavit, spojit a na chvíli uniknout. Nový digitální folklór, který působí jako nesmyslný guláš, má svůj řád – a děti ho milují.
Fenomén vysvětluje Lukáš Sedláček, historik, publicista, zakladatel Týdne inovací a autor připravované knihy Nazí v AI době s podtitulem Identita člověka a hledání smyslu tváří v tvář umělé inteligenci.
Co podle vás způsobuje, že videa jako „italský brainrot“ jsou pro děti Generace Alfa tak přitažlivá?
Mladší generace se odjakživa snaží vytvořit si „svůj vlastní prostor“, platformu, kde by rodiče nemohli sledovat jejich aktivity. Když se Facebook stal populární mezi dospělými, děti přešly na Instagram. A když se i tam objevili rodiče, zamířily na Discord a různá fóra. Nejde ale jen o touhu mít platformu „jen pro sebe“, ale také o specifický styl komunikace, který sdílí pouze daná generace. Ten určuje, „co je cool“, a zároveň zůstává často mimo chápání rodičů a starších generací. Pokud nemají vlastní platformu, snaží se alespoň o formu komunikace, která je blízká jen jim a do které se ostatní generace těžko zapojí.
V tomto ohledu je zajímavé vnímat i fenomén italského „brainrotu“. Ten formou rychlých, často absurdních a vtipných sdělení poskytuje okamžité uvolnění dopaminu a nabízí něco, čemu se lze společně s vrstevníky zasmát a navázat kontakt. Využívá přitom možností umělé inteligence, čímž reaguje na současné trendy a technologie. Je to zkrátka způsob, jak být „in“ a zároveň mít něco svého, s čím se starší generace jen těžko sžijí.
Jak se změnil způsob, jakým děti vnímají pohádky a příběhy v éře TikToku a YouTube Shorts?
Změna je markantní. Mám pocit, že se výrazně zrychluje tempo, obsah se tříští na menší kousky a mění se i způsob jeho sledování. Krátká videa na TikToku a podobných platformách začínají rovnou „akcí“ a sází na rychlé střihy a překvapivé momenty. Klasické pohádky pak mohou působit nezáživně nebo tuctově, protože nejsou dostatečně „divoké“ nebo vizuálně výrazné. Ochota, a možná i schopnost, dětí sledovat delší, pomalu se rozvíjející příběhy, což je tradiční základ pohádek, tak přirozeně klesá. Navíc se s novými formáty ztrácí hlubší smysl a morální poučení, které dřív byly pevnou součástí pohádek. Krátká videa obvykle nemají hlubší význam a spíš uspokojují okamžitou potřebu zábavy nebo podnětu. To ovlivňuje schopnost hlubšího porozumění a vcítění.
Je trend „italského brainrotu“ jen mem, nebo jde o nový způsob digitálního vyprávění?
Je těžké to s jistotou říct, jelikož jde o nový trend, který existuje teprve pár měsíců. Může to být jen další krátkodobá móda, která brzy odezní. Nebo se z toho vyvine forma velmi rychlého vyprávění. Osobně si myslím, že půjde spíše o trend, který se časem změní nebo najde jinou podobu. Co ale pravděpodobně zůstane, je snaha komunikovat co nejrychleji a co nejvíce zábavnou a stručnou formou.
Vidíte v podobných trendech riziko (např. ztráta pozornosti, vliv na vývoj), nebo spíš nový kulturní jazyk dětí?
Ano, jistě, spojení „brain rot” se ne nadarmo stalo slovem roku 2024 podle Oxford University Press. Riziko tu je. Čím dál víc odborníků tvrdí, že nadměrné sledování a přijímání triviálního obsahu má negativní dopady na kognitivní a mentální zdraví. Děti a dospívající konkrétně trpí nedostatkem a poruchami spánku, úzkostmi, depresemi a podobně. Už existují i studie, které ukazují, jak významně v čase klesá naše schopnost hlubokého soustředění na jeden úkol nebo porozumění složitějšímu textu. Zároveň se jedná o nový „kulturní“ jazyk dětí, který nezastavíme. Jde o to, aby si děti „komunikovaly, co chtějí a vlastním způsobem“, je to i jistá forma rebelie vůči starším generacím.
Jak by rodiče nebo učitelé měli přistupovat k tomu, když jejich děti sledují takový obsah?
Je dobré se na to s dětmi podívat společně a zkusit si o tom popovídat. Zeptat se jich, proč se jim to líbí, jak to chápou, jaký to pro ně má smysl, a zároveň se jim pokusit vysvětlit, co je asi cílem tvůrců. Také je důležité jim říct, že to může být fajn pro zábavu, ale že přílišné sledování takového obsahu – což platí i pro současnou popularitu krátkých videí na TikToku a dalších sítích – může mít negativní následky. Místo zákazu bychom jim měli dál vyprávět pohádky a příběhy, motivovat je ke čtení knih, aby se učily zpomalit myšlení a rozvíjet svou představivost.
