O několik dní dříve než Uhelná komise vydala renomovaná poradenská společnost McKinsey studii o možnostech dekarbonizace české ekonomiky do roku 2030 a 2050. A je to zajímavé čtení.
Jeden z autorů studie Daniel Svoboda říká, že „…nepovažuje zveřejněnou studii za doporučení ani předpovídání budoucnosti, jedná se o nezávislý technokratický pohled na to, jak najít cestu k nejlevnější a nejefektivnější dekarbonizaci české energetiky.“ Skutečně takto se dá studie McKinsey číst.
Zaměřuje se na cíle navrhované Evropskou unií (snížení emisí CO2 do roku 2030 o 55 % proti roku 1990 a dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050). Hodnotí současný stav a hledá k dosažení cílů cestu „nákladově optimální“. A nachází – v hlavních hospodářských odvětvích jsou, podle expertů McKinsey, citované cíle dosažitelné.
V energetice je možné cílů do roku 2030 dosáhnout s náklady 500 mld. Kč. Především cestou snížení těžby uhlí a snížením výroby energie, elektřiny i tepla, v uhelných zdrojích. Kapacita uhelných elektráren by mohla klesnout z 10,6 GW (v roce 2017) na 4,2 GW, tedy na méně než polovinu. Místo toho by se vybudovalo 1,2 GW plynových elektráren, 2,5 GW fotovoltaických a 0,7 GW větrných zdrojů. Dalších asi 8,5 % potřebné elektřiny by se krylo dovozem. V absolutních číslech by se ČR jako čistý vývozce elektřiny (13 TWh v roce 2017) změnil v čistého dovozce (cca 6 TWh ročně). Experti tvrdí, že by i tak byly domácí zdroje dostatečné ke krytí 100 % spotřební špičky.
Další dekarbonizace ekonomiky mezi roky 2030 a 2050 až k dosažení uhlíkové neutrality už bude složitější i dražší. McKinsey náklady odhaduje na 4000 miliard korun v cenách roku 2019, což zhruba odpovídá výdajům ve výši 4 % hrubého domácího produktu každý rok.
Suverénní… dovozce?
V energetice do roku 2050 autoři studie předpokládají – jako jedni z mála – zvýšení poptávky po elektřině ze současných zhruba 71 TWh ročně až na 125 TWh. Tuto spotřebu by pokrylo mnohonásobné zvýšení kapacit větrných a solárních elektráren i zdrojů na biomasu a dva a půl násobek výkonu elektráren na zemní plyn. Dalším předpokladem jsou dva nové funkční jaderné bloky, každý 1200 MW. Dále se počítá s přibližně 10 % elektřiny z dovozu. Import a všechny „volatilní“ zdroje by ovšem opět byly zálohovány domácími zdroji regulovatelnými.
Nápad elektřinu dovážet je v souladu s podmínkami členství jednotné evropské energetické soustavy UCPTE, jíž je ČR členem (dovoz do 10 % spotřeby). Otázka, experty nezodpovězená, ovšem zní, proč bychom to dělali? S podobnými alternativami nepočítala dosud ve svých scénářích ani žádná vláda. Jediným důvodem je snad ušetřit skleníkové emise, nebo-li zbytečně „netopit“ v uhelných zdrojích, kdyby třeba v okolních státech měli přebytek elektřiny z těch druhých. Opravdu je ale nutné za tuto cenu podstupovat celkem reálná rizika, že nebude v daný moment vůbec co importovat?
Tyto přebytky totiž budou nárazové, těžko předvídatelné a tedy také obtížně kontrahovatelné. Fakticky už dnes nikdo nebrání obchodníkům nakupovat elektřinu na burze v období, kdy obnovitelné zdroje (OZE) jedou v Evropě naplno a elektřina je levná. Spoléhat se ale na tento stav v energetické bilanci určitě nelze. Protože když se to v nějaký daný moment všechno „pěkně“ sejde, prostě se „natvrdo“ nesvítí ani netopí. I přes expertní, ale pořád jenom teoretické ujišťování o plném pokrytí tuzemské spotřeby.
Energetickou soběstačnost nyní mnozí považují za přežitek. Budiž. Ale dodejme, že v letech, kdy se česká elektroenergetická soustava, docela robustní, odolná soustava, vytvářela, nebyl účelem pouze hospodářský růst a zvyšování životní úrovně, ale byly zde i strategické důvody. V současné době a v dobách, které nastanou, kdy na elektřinu poběží mj. i doprava, zdravotnictví, obrana a státní správa, strategický význam elektřiny jako komodity ještě posiluje. Soběstačnost bude otázkou bezpečnosti a zachování státní suverenity.
Slabá místa
Pro teplárenství uvažují experti Mc Kinsey o přeměně uhelných zdrojů na biomasu a zemní plyn, o spalování odpadů, částečně se se solární energií a okrajově s jinými OZE. Studie uvádí i možnost rozpadu některých teplárenských soustav a netají se tím, že transformace bude doprovázena růstem cen za teplo (byť MPO ústy ministra Havlíčka tvrdí při uklidňování lidu, tedy voličů, pravý opak).
Strategie dekarbonizace nejen v energetice, ale také v průmyslu s sebou ponese nutnost budování lapačů CO2 a jeho ukládání v přírodních nebo uměle zbudovaných zásobnících (technologie CCS), případně změnu využití zemědělské půdy tak, aby pohlcovala uhlík. Zmiňuje se dále možnost ukládání energie do baterií a nebo rozvoj vodíkových technologií. K těm se autoři vracejí při analýze dekarbonizace v dopravě. Pak by se snad dalo uvažovat o tom, že do roku 2030 by u nás mohlo být v provozu 600 tis. automobilů s elektrickým pohonem. Pokud ovšem budou ropa a motorová paliva tak laciné jako nyní, bude to pro elektrifikaci automobilismu destimulující.
Takových „jestli“ je ve studii více. Například, jestli už budou technologie jímání a ukládání CO2 průmyslově využitelné. Jestli už bude možné v dopravě využívat vodíkové články nebo vodíkové zásobníky energie. Zda budou klesat ceny baterií a jestli budou dostupné suroviny pro jejich výrobu. Jestli se podaří změnit stavební předpisy a budovat větrníky blíže obytným budovám. Či zda se do roku 2030 podaří zastavit kůrovcovou kalamitu, která naše lesy proměnila z pohlcovače CO2 na jeho emitenta.
Některá „jestli“ nejsou ve studii explicitně vyjmenována, ale vyplývají z kontextu. Jestli například bude dostupný zemní plyn v potřebném množství a nestane-li se příliš drahým. Jestli skutečně v Evropě nastane přebytek zdrojů pro výrobu elektřiny. A zda se příliš drahou nestane ona dovážená elektřina. Studie obchází otázku, zda biomasy bude dostatek (v tuzemsku) pro všechny uvažované potřeby, všude tam, kde by měla nahradit fosilní paliva, tedy i v mnoha energeticky náročných průmyslových provozech.
Není radno přehlédnout ještě některé další poznámky. Experti McKinsey například v kapitole o zemědělství vidí cestu k dekarbonizaci mj. změnou účelu zemědělské půdy. U průmyslu připouštějí možnost, že v některých oborech, které půjde dekarbonizovat jen velmi obtížně či velmi nákladně, bude nutné omezit produkci. Žádný takový obor ale výslovně neoznačují. A ve scénáři dekarbonizace dopravy zdůrazňují větší využití veřejné dopravy, jízdních kol a koloběžek, možnost uvalení zvláštních poplatků pro jízdy ve špičkách, výběry mýta při vjezdu od měst nebo vůbec zákaz vjezdu neelektrickým vozidlům a také omezení jízd, které nejsou nezbytné. Jedná se tedy o zásadní omezení osobní individuální dopravy.
Nejprve rozhodnutí, pak analýza
Studie McKinsey však už svou existencí a dikcí odhaluje zásadní problém dekarbonizace. Spočívá v tom, že cíle byly přijaty politickou cestou v politickém tělese – hlasováním v Evropském parlamentu. A je snaha je uzákonit. Zdůvodnění bylo rovněž přijato stejným způsobem – hlasováním v OSN. Aniž by existovala analýza cest k dosažení cílů, zdrojů (nákladů) a důsledků ekonomických, sociálních a dokonce ani environmentálních. Dosazení finančních fondů, dotačních titulů a stanovení dotačních pravidel nemůže nic podobného nahradit, neboť to jsou opět jen politické cesty k dosažení politického cíle a nezobrazují dokonce ani skutečné disponibilní finanční zdroje. Studie, jako ta od McKinsey, se pak snaží některé cesty zmapovat, náklady odhadnout a důsledky jen velmi chabě nastínit, pokud už se jim nemůže vyhnout.
Příznačný je například jeden ze závěrů, podle kterého část beze sporu obrovských investic by musela být stejně vynaložena, např. na retrofity uhelných zdrojů, aby vyhovovaly zpřísněným emisním limitům, a do různých modernizací průmyslových provozuů. Částečně se tyto investice vrátí v podobě energetických úspor, zvýšení efektivnosti ve spotřebě energií i zvýšením produktivity zavedením moderních technologií. V závěru studie však autoři připouštějí, že budou existovat obory, kde dekarbonizace nebude pro investory atraktivní. To bude tehdy, kdy hlavní výhody získá někdo jiný než investor, kdy návratnost investice bude příliš dlouhá nebo tam, kde nebude žádná. V posledních dvou případech by měly nastoupit dotace a/nebo zákonná nařízení.
Ať tak či jinak, studie McKinsey přináší pohled, jak by mohla (ne měla) vypadat možná cesta k naplnění současných unijních vizí, a není to při pohledu na náklady i zajištění bezpečných energetických dodávek nijak bezstarostné čtení. Zdá se také, že díky direktivnímu bruselskému nařizování, co smíme a co už ne, o jiné studie přinášející pohled opřený o rácio, jen tak nezavadíme. A možná budou brzy zakázány….
