Čím více se blížíme ke konci určitého procesu, kterým procházíme, tím více jej chceme rychle ukončit. Ukládání trestů je jedním z posledních rozhodnutí, které následuje po mnohdy dlouhém procesu. Například soudci by si proto před rozhodnutím o trestu měli řádně rozmyslet jeho uložení. Měli by si vypracovat odůvodnění, proč uložili zrovna ten konkrétní. Ukládání trestů, a to nejen v ČR, je totiž mnohdy nepříliš promyšlené, řekl v rozhovoru pro Roklen24 Jakub Drápal, právník, jehož zaměření je nejen ukládání trestů, ale i práce s daty.
Ve své výzkumné činnosti se věnuješ ukládání trestů. Jaké tresty v ČR ukládáme?
Nepříliš promyšlené. Tím rozhodně nechci říct, že nad ukládáním trestů mnozí soudci detailně nepřemýšlí. Část z nich jistě ano, znám mnoho pečlivých soudců. Nicméně i tito ukládají tresty v rámci systému, který nemá detailně promyšlené, v rámci jakých mantinelů a na základě jakých principů chce ukládat tresty, a jednotlivý soudce pak nemá dostatek kapacity na to, aby si vše sám pro sebe promyslel.
Máš pocit, že roky výzkumu ovlivnily tvůj pohled na ukládání trestů?
Určitě. Podobně jako u mnoha jiných oborů člověk při postupném pronikání zjišťuje, že situace je komplikovanější, než si myslel, ale zároveň je v něčem jednodušší, lidštější – tedy, že ne vždy hrají roli zásady a ideály, ale mnohdy rozhodnutí ovlivňuje třeba snadnost dosažení. Rozhodně ale nemám dojem, že bych mohl říct, že ukládání trestů plně rozumím, spíše se velmi rozmazaný obrázek v některých částech zaostřil.
Co myslíš tím, že rozhodnutí ovlivňuje třeba snadnost dosažení?
Psychologické výzkumy nám naznačují, že čím více se blížíme ke konci určitého procesu, kterým procházíme, tím více jej chceme rychle ukončit. Ukládání trestů je jedním z posledních rozhodnutí, které následuje po mnohdy dlouhém procesu, čímž je také ovlivněno. I proto bychom měli věnovat větší pozornost právě těm aktivitám, které jsou ke konci řízení, třeba aby si soudci před rozhodnutím o trestu řádně rozmysleli jeho uložení a vypracovali odůvodnění, proč uložili zrovna ten konkrétní (a nedělali to až ex post).
Abych uvedl konkrétní případ, kdy jsme zjistili, že snadnost dosažení ovlivňuje rozhodnutí. Na české soudce je vyvíjen tlak, aby rozhodovali rychle, což vede třeba k tomu, že jsou ochotni uložit nižší tresty prostřednictvím zkrácené procedury. Jeden z našich výzkumů ukazuje, že existuje silný vztah mezi použitím trestního příkazu (nejrychlejším způsobem pro soudce, jak věc vyřídit, který spočívá jen v zaslání rozhodnutí poštou) a uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody, který nelze trestním příkazem uložit. Podobně třeba i švýcarští kriminologové dokumentovali silnější vliv rozhodování pomocí trestního příkazu na výsledek řízení.
Kdybys měl tu moc, jakou jednu věc bys změnil v tom, jak ukládáme tresty v ČR? Co by to bylo?
Reorganizoval bych hranice trestních sazeb na základě toho, jaká jednání reálně stíháme, a na základě podrobných teoretických úvah.
Můžeš to trochu přiblížit, třeba na konkrétním příkladu?
Základní prostor pro soudce stanoví trestní sazba, tedy její dolní a horní hranice. Jak jsme k nim ale došli? Nejspíše na základě kombinace osobních zkušeností praktiků, předpokládaných nálad veřejnosti (která je obecně velmi neinformovaná o trestní praxi), našich osobních přesvědčení či převzetím z minulých trestních zákoníků. Odpovídají ale trestní sazby reálnému jednání, které trestáme?
Zde je první problém – my totiž ani nevíme, co se skrývá za jednotlivými názvy trestných činů, a to ani u těch nejčastějších, kterými jsou krádeže či podvody. Chceme všechna jednání vůbec kriminalizovat? A případně jak? Podle čeho chceme rozlišit ta jednání, pro která vyčleníme speciální trestní sazbu? Jak se tato jednání porovnávají mezi sebou, která jsou závažnější a která méně? A kde ukotvit takto seřazená jednání a jak stanovit dolní a horní hranice trestních sazeb?
Abych to přiblížil na konkrétním příkladu, který je o něco méně ambiciózní než komplexní přebádání celé zvláštní části trestního zákoníku, tak by mne třeba zajímalo, jaká část z opakovaných krádeží spočívá v krádeži jídla k vlastní spotřebě, jaká škoda je takovými jednáními způsobena, jaké tresty jsou ukládány a chtěl bych, aby se vedla diskuze o tom, jaká trestní sazba by měla být za tato jednání stanovena. Pokud se tato debata nebude vést na základě dat, tak budeme velmi významné soudy zakládat jen na svých dojmech a omezených subjektivních zkušenostech.
Co tě vůbec na výzkumu ukládání trestů tak baví? Pokud zrovna nejde o amnestii Václava Klause nebo X let nepodmíněného trestu za ukradené pečivo, tak uložené tresty, a vůbec trestní spravedlnost není zrovna mediálně vyhledávané téma.
Zčásti právě proto, že se tomu věnuje málo pozornosti. Pachatelé trestných činů ve společnosti lítost nevzbuzují. Když lidé odpovídají na otázku, zda by mělo auto porazit psa nebo vězně, tak radši srazí vězně. Zároveň je ale spravedlivé ukládání trestů zásadní nejen pro ty, na které dopadá (zejména na pachatele, ale i na oběti), ale i pro nás, kteří jsme součástí státu a kteří potřebujeme vědět, že se nepodílíme na zbytečném působení utrpení. Od toho stát není.
Odnětí svobody je ten největší zásah státu do našich životů. Měli bychom ho mít proto detailně promyšlené. Často nám ale chybí i pořádná teorie, natož abychom věděli, co se děje v praxi. Od mala pro mne měla vysokou hodnotu spravedlnost, ale bez jasně promyšlených hluboce ukotvených v praxi aplikovaných principů ukládání trestů nemohu mluvit o plně (a někdy ani převážně) spravedlivém ukládání trestů. Myslím, že máme na víc.
Z intelektuálního hlediska mne baví zabývat se tématy, která nejsou teoreticky ani prakticky dostatečně promyšlené. Při uvažování o ukládání trestů se musím pouštět nejen do velmi teoretických – až filozofických – otázek, ale musím přemýšlet i nad tím, jak by bylo možné je jednoduše aplikovat v praxi. Jedná se také o malý obor, na celoevropských konferencích se nás schází okolo 20-30, což znamená, že na vědce v této oblasti stále čekají velké otázky, které je potřeba vyřešit. Malý počet výzkumníků má své výhody i nevýhody. Jsme přátelští (nemůžeme si dovolit se rozhádat), ale někdy si asi nekritizujeme naše práce tak důkladně, jak bychom měli – jsme rádi za kohokoli, kdo se ukládáním trestů zabývá.
Před pár lety jsi spolu s kolegy inicioval projekt jaktrestame.cz, který se snaží seznámit veřejnost s tím, jaké ukládáme tresty za různé trestné činy. Stejně tak motivuje odbornou veřejnost k empirickému výzkumu. Povedlo se to?
Jsem přesvědčený, že ano. Na tvorbě jaktrestame.cz jsme spolupracovali s Nejvyšším státním zastupitelstvím a s Ministerstvem spravedlnosti, přičemž s oběma institucemi spolupráci rozvíjíme. Realizovali jsme první experiment v rámci státního zastupitelství a podíleli jsme se na tvorbě speciální zprávy o důvodech přeplněnosti věznic. Naše výzkumy o rozdílech mezi soudci a státními zástupci při ukládání trestů vyvolali diskuzi ohledně toho, zda by se nemělo přikročit k tvorbě metodik zpřesňujících principy, jak ukládat tresty za jednotlivé trestné činy. Z hlediska motivace k empirickému výzkumu ale stále čekáme zejména na zveřejňování všech trestních soudních rozhodnutí. To – z mého pohledu – umožní naprosto nové cesty pro empirický výzkum v oblasti trestního práva.
Kriminologii jsi studoval na Univerzitě v Cambridgi. Proč ses rozhodl studovat právě tam? Co ti studium dalo? A jak se liší oproti studiu v Praze?
Chtěl jsem se dozvědět nejnovější poznatky z kriminologie od těch nejlepších. Cambridge jsem si zvolil i proto, že mají unikátní centrum zabývající se vězeňstvím – a je to krásné menší město. Po studiu jsem začal přemýšlet jinak jak o výzkumu, tak o kriminologických problémech. Odlišnost jsem spatřoval zejména v intelektuální náročnosti. Příprava byla náročná, zato na seminářích jsme pak mohli do hloubky diskutovat. Umožňovalo to i institucionální nastavení – například na předmětu o vězeňství nás běžně bylo 8-10 studentů na dva vyučující (oba přitom patřili ke světové špičce). Ne že bych neměl podobné zážitky z pražské právnické fakulty, vzpomínám na podobný excelentní seminář o právní filozofii vedený Zdeňkem Kühnem, mimo jiné soudcem Nejvyššího správního soudu, ale v Cambridge se jednalo spíše o pravidlo než o výjimku.
Na Právnické fakultě v Praze přednášíš kriminologii a metodologii společenských věd. Využíváš toho, co ses naučil na Cambridge?
Určitě, snažím se zdůrazňovat zejména potřebu konfrontovat teorii a praxi, což není na právnické fakultě úplně zvykem (stejně jako dělat empirický výzkum). Baví mne taky spolupracovat se studenty na výzkumech a vidět, že v tom vidí smysl a že je to baví.
Máme za sebou rok 2020, který byl pro mnohé velmi nepovedený. Jaký byl pro tebe?
Paradoxně jsem se víc dostal k výzkumu. Co taky dělat jiného, pokud člověk může jen sedět doma, zejména pokud nemá děti a není matkou. Krize měla pro mne i nečekaný pozitivní dopad. Uvědomil jsem si, že jsem na rok 2020 plánoval víc aktivit, než bych byl schopen zvládnout. Protože ale v důsledku krize různé projekty odpadly, tak jsem tento rok zvládl psychicky relativně zdráv, v čemž pomohla i zahrádka, které se letos dostalo obzvláštní péče. Zrušení konferencí či výzkumných pobytů člověk samozřejmě mrzí. Nemám ale dojem, že bych si mohl jakkoli stěžovat, když vidím nešťastné a náročné situace u mnohých okolo mne.
Jakub Drápal působí na Právnické Fakultě Univerzity Karlovy, v Ústavu státu a práva Akademie věd a jako asistent soudkyně Kateřiny Šimáčkové na Ústavním soudu. Věnuje se především otázkám ukládání trestů a nevyhýbá se práci s daty. Mezi právníky tak působí trochu jako výjimka.
