Přístup Donalda Trumpa k mezinárodnímu obchodu a k příslušným smlouvám jako by nasypal sůl do rány ekonomie. Nejde ani tak o podkopání ekonomického poznání, že odstranění bariér obchodu pomáhá ekonomikám po celém světě a že samotné zavádění bariér je nástroj, který naopak podlamuje ekonomickou perspektivu zemí. Tento poznatek zůstává jedním z nejvýznamnějších intelektuálních počinů ekonomie. Problém je v aplikovatelnosti některých poznatků do praxe, která je sama o sobě složitější, a navíc často není v rukou ekonomů.
Otevřením se mezinárodnímu obchodu roste domácímu hospodářství ekonomický koláč, který lze následně přerozdělit mezi obyvatele. Nejde nutně jen o růst množství a pokles ceny spotřeby, ale i nárůst rozmanitost spotřeby. Větší koláč k přerozdělení znamená, že jistě existuje takové rozdělení, které vede k tzv. pareto vylepšení situace. Tedy situaci, kdy si někteří polepší, zatímco si nikdo nepohorší. Zde ale zpravidla literatura o mezinárodním obchodu, ale nejen ta, končí.
Výsledek vzniku obchodního přebytku a existence „lepší“ alokace spotřeby však bohužel neříká nic o tom: (i) jak taková alokace má vypadat; (ii) jak takového rozdělení spotřeby dosáhnout; (iii) jak nákladné (drahé) je takového rozdělení dosáhnout; (iv) kdo a jak významně bude mezinárodním obchodem negativně ovlivněn. Nakonec chybí i výsledek o udržitelnosti takového systému. Dopočítat celkový, často abstraktní efekt představuje pro ekonomy jednodušší cíl než otevřít složitější a často i normativní otázky o způsobu přerozdělení získaného přebytku.
Jaká progresivita zdanění je férová v situaci bez mezinárodního obchodu a v situaci s ním? Má se vůbec lišit? Chceme přerozdělovat prostřednictvím jiných kanálů než zdaněním příjmů? Nepřesahují náklady spojené s přerozdělením samotný přebytek, který pramení z mezinárodního obchodu? Je zvýšení spotřeby správnou cestou pomoci poraženým? Nebo má stát investovat do jejich vzdělání? To všechno jsou otázky, které jsou buď z pohledu pozitivní ekonomie velmi složité, nebo často i nezodpověditelné, neboť svojí podstatou obsahují normativní soud.
Druhý významný zdroj pochybností jednoduchého ekonomického závěru o nezpochybnitelné výhodnosti mezinárodních obchodních smluv ukazuje článek od Daniho Rodrika. Mezinárodní obchodní dohody už dlouho nejsou pouze o odstranění obchodních bariér. V poslední době se naopak dotýkají témat, jako je sjednocení regulatoriky, zaměstnanecké normy, životní prostředí či ochrana intelektuálního majetku. Složitější smlouvy pak vytvářejí dostatek prostoru nejen pro vliv zájmových skupin, ale například i pro zvýšení nákladů na obsluhu mezinárodního obchodu v podobě vynucování dodržování sjednocených (pro exportéry jiných) pravidel.
V kontextu českých reálií je otázka mezinárodního obchodu zajímavější ještě z jednoho pohledu. Nejde ani tak o to, že si nepamatuji politika, který by při debatě o daních (z příjmu) byl s to přijít s poznatkem, že je zde několik ekonomických či společenských institucí, které zvýhodňují některé skupiny obyvatel (teď nejde pouze o mezinárodní obchod, ale například i víceletá gymnázia) a které je potřeba kompenzovat. V českém kontextu jde třeba i o chybějící koncepci podpory exportu v čele v nejasně fungující Českou exportní bankou, která připomíná spíše politickou hračku než smysluplný koncept podpory vývozu.
Tím se dostáváme k hlavnímu aspektu problému s ekonomií a mezinárodním obchodem. Ekonomové by pravděpodobně měli vystupovat opatrněji v jednoznačných soudech o výhodnosti smluv o mezinárodním obchodu, zvlášť pokud: (i) klíčový druhý krok – normativní rozhodování o přerozdělování společenského přebytku – nechávají na politicích a (ii) dnešní mezinárodní dohody obsahují více než pouhé odstranění obchodních bariér.
