Proč se vyspělé ekonomiky mění ve šneky

Jednou z nejdůležitějších ekonomických veličin, která toho dokáže o stavu hospodářství hodně prozradit, je tzv. přirozená úroková míra. Naneštěstí ji však nelze přímo sledovat, ba patrně ani přesně určit. Její sofistikované odhady ovšem činí akademičtí ekonomové čím dál častěji. Kromě samotné hodnoty oné přirozené úrokové míry je přitom důležitý také směr, jakým se v čase vyvíjí. A ten, alespoň podle nového paperu Larryho Summerse a Łukasze Rachela, není zrovna dobrý.

Ekonomové Summers a Rachel prezentují ve svém nově publikovaném odborném článku poměrně znepokojivou zprávu; na základě dostupných dat se jim podařilo odhadnout, že ona přirozená úroková míra, která by v rámci hospodářství vyrovnala úspory a investice, se za poslední generaci globálně snížila o celých 300 bazických bodů.

Jinými slovy, reálná úroková sazba, která by v ekonomice měla panovat, aby bylo hospodářství na svém potenciálu, je dnes o tři procentní body nižší než v roce 1970. Nadto, kdyby nebyly učiněny žádné vládní výdaje, které suplovaly soukromou poptávku v podobě spotřeby a investic, z jejíž nedostatečnosti pokles přirozené čili „k privátnímu sektoru neutrální“ úrokové míry pramení, byl by tento propad ještě o čtyři procentní body vyšší, říkají Summers a Rachel.

Centrální bankéři, vraťte úrokové sazby na nulu

První z jmenovaných autorů je přitom zároveň jedním z předních moderních teoretiků tzv. hypotézy sekulární stagnace. Zatímco Summers nyní varuje, že sekulární stagnace může být „určující makroekonomickou výzvou naší doby“, server The Conversation k citovanému výroku přidává výmluvný obrázek v podobě projekcí růstu vybraných zemí z dílny OECD. A jak se zdá, vyspělý ekonomický svět nabírá tak trochu šnečí tempo.

Sekulární stagnace, kde temný přívlastek odkazuje na to, že se jedná nikoliv o jev cyklický, ale naopak o chronický a permanentní, je tedy současností rozvinutých hospodářství. Ve skutečnosti však nejde o nic tolik nového; hypotéza sekulární stagnace je dlouho ignorovanou teorii, s kterou už koncem 30. let minulého století přišel keynesovec Alvin Hansen. Ten tehdy ve stále přetrvávající atmosféře Velké hospodářské krize tvrdil, že všechny „přirozené“ podněty pro růst americké kapitalistické ekonomiky již byly vyčerpány, a ta již tedy sama o sobě nikdy nebude růst tak rychle jako dříve.

Jediným způsobem, jak zabránit úpadku amerického hospodářství do trvalé stagnace, tak podle Hansena bylo vytvořit „umělý“ růstový stimul v podobě vysokých vládních deficitů. To samé nyní tvrdí i Summers, který navíc podobně jako keynesovci zpochybňuje i letitý trik v podobě snižování úrokových sazeb. S kontinuálním poklesem přirozené úrokové míry, pod kterou musí centrální banka snižovat svoji měnově politickou sazbu, aby nakopla ekonomiku, se měnové politice navíc stále omezuje její manévrovací prostor.

Stárnutí populace sváže ruce centrálním bankám

Zajímavá je však také debata o tom, čím je vlastně sekulární stagnace způsobena. V rámci dějin ekonomického myšlení přitom najdeme vysvětlení hned tři. Sám Hansen zdůrazňoval především tzv. exogenní faktory v podobě základních elementů ekonomického pokroku, které však podle něj již ve Spojených státech 30. let představovaly téměř vyčerpané studny investičních příležitostí. Konkrétně šlo o vynálezy a technické inovace, dále o objevení a kultivace nových území a zdrojů, a nakonec o populační růst.

Rakouským heretikem Josephem Schumpeterem pak byly vyzdvihovány faktory spojené s transformací společenských institucí. Ten totiž sledoval, že s dematerializací a odosobněním vlastnictví ve světle expanze akciových společností se pomalu rozplývala heroická povaha kapitalistických podnikatelů a businessmanů, ať už ve formě vlastníků či pouze ředitelů a manažerů, a ti se tak postupně stávali spíše správci a úředníky. Schumepter tedy předpovídal, že kapitalismus se nakonec zhroutí „pod tíhou vlastních úspěchů“.

Poslední interpretace trendu sekulární stagnace pak hledá příčinu v rozšiřujících se monopolních a oligopolních strukturách v rámci hospodářství, které ústí ve stále nerovnoměrnější rozdělování vytvořeného produktu mezi práci a kapitál. Vzhledem k nízkým důchodům pracující třídy oslabuje jejich kupní síla, a tím i spotřebitelská poptávka, zatímco kapitalisté, kteří si z pomyslného ekonomického koláče utrhují stále větší kus, čelí se svými vysokými přebytky z podnikání faktu, že už nemá smysl do výroby čehokoliv investovat; už zde totiž není nikdo, kdo by zboží a služby nakupoval (přesněji mohl si je dovolit nakupovat).

Autoři posledního vysvětlení, svým zaměřením stojící na pomezí postkeynesovství a marxistické ekonomie, přičemž jmenovat lze především Paula M. Sweezyho, Paula A. Barana a Harryho Magdoffa, kteří jsou spojení se socialistickým časopisem jménem Monthly Review, však v tomto bodu zdaleka neskončili. Sekulární stagnace je jen začátek procesu masivní financializace, ve kterém se kapitalismus snaží maskovat své chronické problémy vytvářením peněz takříkajíc „z ničeho“, tj. nekonečným objemem úvěru.

Diagnóza financializace: Choroba moderního světa

 

Newsletter