Mediální pozornost věnovaná zvyšování úrokových sazeb vysoce překračuje význam měnově-politických kroků. Měnová politika je v dnešní situaci v České republice především otázka rutinních parametrických změn. To je do jisté míry dáno i nastavením institucionálního rámce fungování centrální banky, reputací, pracovní kulturou a množstvím kvalitních ekonomů. Ti naopak chybí v jiných veřejných rolích, kde jich je třeba a kde by mohli být pro společnost i užitečnější. To však není chyba ani ekonomů samotných ani ČNB, ale státu, který zatím nedokázal přijít s dlouhodobou koncepcí, jak problém neefektivní alokace ekonomů napravit.
Není sporu, že měnová ekonomie je naprosto klíčovou disciplínou ekonomie, která nás učí kontrolovat měnovou a finanční stabilitu nutnou k úspěšnému vývoji ekonomiky, země a v konečném důsledku i k vyšší kvalitě života. Například problémy (nejen) Turecka v posledních měsících nám připomněly nebezpečí spojená s ignorováním, nepochopením nebo podceněním měnové politiky.
Měnová politika v českých podmínkách je však v naprosto jiné formě a řeší především drobná parametrická rozhodování. Lidský kapitál (nejen samotné bankovní rady, ale i analytického týmu) a způsob řízení ČNB (včetně nezávislosti) je dlouhodobě natolik kvalitní, že nedochází k excesům a z pravidelných měnově-politických rozhodnutí, tj. rozhodnutí o načasování posunu sazeb o 25 bazických bodů nahoru nebo dolů, se staly rutinní situace. Zároveň se v ulici Na Příkopech soustředí větší množství dobře trénovaných ekonomů než kdekoliv jinde. Trochu to připomíná situaci, kdy 10 špičkových mechaniků ze stáje formule 1 (tj. ekonomové v ČNB) věnuje svůj čas udržování soukromého auta po rodinném výletě. Jistě, dobře udržované auto zvýší délku vlastního dožití a pohodlí z cestování, nicméně tým špičkových mechaniků se zdá být zbytečný luxus. Nejde ale o zbytečný luxus ČNB, nýbrž celé společnosti, která nedokáže vhodně soustředit zájem kvalitních ekonomů na otázky s největším významem, které dnešní měnová politika (již) nepředstavuje.
Jisté ospravedlnění pro vysokou koncentraci ekonomického vzdělání představuje širší spektrum otázek a politik než jen, za kolik si komerční banky mohou u centrální banky ukládat peníze – vždyť pod centrální banku spadá celá řada dalších například regulačních povinností. Na druhou stranu, nedostatek odborníků s ekonomickým vzděláním v jiných institucích, a ve veřejném prostoru obecně, považuji za významný problém. A mám pocit, že přidaná hodnota dobrého ekonoma může snadno v jiné instituci překročit tu dnešní v ČNB. Nejen svým pozitivním přínosem, ale i omezením toho často negativního vlivu amatérských ekonomů, kteří mezitím zaplňují veřejný prostor. Jistým způsobem jde o pochvalu centrální banky, která nám ukazuje, že i v českých podmínkách je možné přitáhnout a udržet dostatečné množství talentů, kteří se podílejí na tvorbě politik.
Význam ekonomů, především (ale ne pouze) díky tomu, jak přemýšlejí o motivech jedinců při rozhodování, je v dnešním světě mimořádně důležitý, avšak zároveň, alespoň v českém prostředí, nedostatečně využívaný. Ekonomové mají potenciál pomoci společnosti v mnoha otázkách. Například při přípravě exekučního řádu chápeme, že špatně nastavené motivy dlužníkům nepomůžou, ale naopak přispějí k vyloučení osob ze společnosti – za mimořádně povedený rozhovor v této otázce považuji vystoupení Miroslava Zámečníka v DVTV.
Poradit umíme například i v takových ekonomicky netypických otázkách, jako je omezení negativních externalit při vhodném plánování nové výstavby ve městech. Seznam otázek, klíčových pro společnost, ve kterých je důležité slyšet hlas trénovaného ekonoma, je dlouhý, zatímco seznam kvalifikovaných a ochotných ekonomů je krátký. Už jen namátkou ve školství se jedná o nastavení mechanismu pro lepší spojení studentů a škol, dále o boj s nerovností nejen v příjmech či majetku, ale i v přístupu ke vzdělání, problém diskriminace či o vlastně téměř neexistující důvěryhodné vyhodnocení reforem nebo aktivní politiky zaměstnanosti. Ve všech takových otázkách společnost trpí nedostatkem instituce, která by, podobně jako ČNB, soustředila kvalitní ekonomy.
Mimochodem, situace kolem centrální banky a populárních amatérských ekonomů nabízí jednu paradoxní možnost. Kvalita ČNB dovoluje do svých řad, klidně i do bankovní rady, nominovat lidi, které je ve veřejném zájmu lepší někam „schovat“, než aby v jiné veřejné roli napáchali více škody. Instituce banky totiž minimalizují možné napáchané škody. Mám za to, že s kvalitním a fundovaným zázemím, jaké ČNB nabízí, by banka bez újmy přežila jednoho ekonomického amatéra v bankovní radě. Možná i dva.
