Říká se, že dobré účty dělají dobré přátelé, ale také to, že když příteli půjčíte peníze, přijdete jak o peníze, tak i o přítele. Proto se často radí, abyste přátelům, či dokonce rodině, nikdy nepůjčovali (a také si nepůjčovali od nich). Nicméně Laura Straeter a Jessica Exton se rozhodly prozkoumat toto zdánlivé tabu v blízkých mezilidských vztazích o trochu hlouběji. A zjistily přitom, že finanční výpomoc mezi přáteli nemusí být až tak špatný nápad.
Behaviorální ekonomky z ING se konkrétně jaly analyzovat ochotu lidí půjčovat blízkým přátelům na běžné výdaje a naopak jejich ochotu půjčovat si od blízkých přátel. Experimentu, prováděného na příkladu zapomenuté peněženky během nakupování, se účastnilo 293 Američanů.
Nevíte jak dál s penězi? Zeptejte se nekvalifikovaného kamaráda
Mohli bychom si myslet, že ochota půjčit blízkému příteli bude poměrně malá, jelikož jde obvykle o půjčku, která na jedné straně nenese žádný úrok, avšak na straně druhé riziko nesplacení ano. Navíc, pokud se přítel ke splacení půjčky nemá sám od sebe, bude patrně velmi nepříjemné jej o navrácení peněz žádat. Pro toho, kdo si půjčuje, jde přitom naopak o půjčku bez nákladů, s jejímž splacením nemusí nijak pospíchat a stresovat se případnými finančními sankcemi. Bylo by tedy logické předpokládat, že ochota půjčovat si od přátel bude výrazně převyšovat ochotu půjčovat přátelům.
To je racionální náhled na věc. Avšak, jak víme z behaviorální ekonomie, lidé nejsou jen bytosti logické a ekonomické žijící ve vakuu svého vlastního prospěchu, ale především bytosti emocionální a sociální, které se rozhodují ve společenském kontextu. Podle empirického výzkumu, který autorky prezentovaly v příspěvku na serveru VoxEU.org, se totiž celá věc zdá být tak trochu naopak, než napovídá logická úvaha. Souhrnné výsledky, které prezentuje následující graf, naopak indikují, že lidé chtějí svým přátelům finančně pomáhat; a to ve větší míře, než sami chtějí, aby přátelé finančně pomáhali jim.
Proč spotřební půjčky podněcují neuvážené chování
Ze získaných dat vyplynulo, že ochota půjčovat přátel (oranžový sloupeček) významně převyšuje ochotu půjčovat si od přátel (šedý sloupeček). Zdá se tedy, jako by sociální normy a zájem na budování mezilidských vztahů převážily nad racionálními náklady a výnosy procesu půjčky. Pro toho, kdo půjčuje, situace představuje možnost, jak demonstrovat ochotu pomoci příteli v nouzi. Naopak žádat přítele o peníze je lidem obvykle trapné.
Graf také napovídá, že ona mezera mezi ochotou půjčit a ochotou si půjčovat se prohlubuje s opakováním žádosti o půjčku (ovšem jen v případě, že nedošlo k problému se splacením předchozí půjčky), což je další zajímavé zjištění výzkumu. Autorky to vysvětlují tak, že zatímco věřitel vidí, že dlužník přátelství nevyužívá (za předpokladu, že splácí půjčky včas), a je tak motivován utužovat přátelství prostřednictvím další pomoci příteli, dlužník je naopak od další žádosti stále více odrazován tím, že by z takového využívání přátelství mohl být nařčen.
I když tedy půjčkou od přítele můžeme jednoduše navýšit své okamžité finanční prostředky bez explicitních nákladů, implicitní náklady v podobě ohrožení přátelství se nám zdají příliš vysoké. Raději tak akceptujeme explicitně dražší formální půjčku. V důsledku toho autorky uzavírají, že kvůli ožehavosti otázky peněz v rámci blízkých mezilidských vztahů funguje tento „trh neformálních půjček“ poněkud neoptimálně. Pokud by se tedy podařilo odstranit ono tabu, mohl by tento trh nabídnout více možností.
