Na poli regulací kryptoměn zdánlivě přituhuje. Hlasy po nutnosti regulovat kryptoměny čím dál častěji zaznívají nejen z rozvíjejících se zemí, jako je Čína či Indie, kde je pochopitelný strach z odlivu úzkostlivě hlídaného kapitálu, ale také z vyspělého západního světa. Zdaleka ne všechny hlasy jsou přitom konstruktivní. Je to ale opravdu pro kryptoměny tak špatné a nereaguje trh jako obvykle přehnaně?
Kryptoměny mají dokonce i v jinak poměrně liberální Evropě své vlivné odpůrce. Stačí si vzpomenout třeba na bývalého viceguvernéra Bank of France a evropského kritika Bitcoinu číslo jedna Jean-Pierre Landaua, britskou premiérku a zapřisáhlou nepřítelkyni svobodného internetu Theresu Mayovou nebo Yvese Mersche z výkonné rady Evropské centrální banky. Ten došel dokonce tak daleko, že prohlásil Bitcoin a navázaný kryptoměnový trh za hrozbu pro stabilitu dnešního finančního systému: „Nyní už existují i banky, které drží pozice v bitcoinech a do byznysu vstupují infrastruktury finančního trhu, jako jsou burzy cenných papírů. To představuje vážnou hrozbu pro finanční stabilitu,“ tvrdí Mersche. Ponechme nyní stranou fakt, že v takovém případě by bylo spíše vhodné vážně se zamyslet nad zdravím tradičního finančního systému a raději se zkusme zamyslet, proč se téma regulace kryptoměn vrací jako bumerang.
Pokud zůstaneme doma v Evropě, zjistíme například, že Evropská centrální banka má Bitcoin a na něj navázané kryptoměny v hledáčku již od roku 2014. V červnu téhož roku vydává pro banky doporučení vyvarovat se nakládání s kryptoměnami až do doby, než vznikne příslušná regulace. Zvolený rok není náhodný, neboť mu předcházel velmi podobný býčí trh, jakého jsme byli svědky loni. Cena Bitcoinu se tehdy během roku zvedla z průměrné startovací hodnoty 90 dolarů (bylo však možné nakoupit i pod 10 USD) až na tehdejší ATH 1163 amerických dolarů na Bitstampu (hodnoty z Mt. Gox se kvůli prokázané manipulaci většinou nepočítají). Tenkrát mainstramová média poctivě alespoň obden plnila své titulní strany a prestižní zpravodajské relace zprávami o zázračném růstu tehdy ještě trochu tajemné internetové měny. A také o něčem jiném, o jejím bezstarostném využívání na internetovém černém trhu jménem Silk Road a následně dalších. Přestože je dnes situace trochu jiná, princip zůstává velmi podobný, ostatně dark market je vedle daňových úniků stále jedním z hlavních argumentů pro regulaci kryptoměn. Na vině jsou opět do velké míry média, cílené hledání skandálních zpráv, které se s fenoménem kryptoměn někdy spojují a tzv. kaskáda dostupnosti. Tu popsal izraelsko-americký psycholog a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Daniel Kahneman ve své knize Myšlení, rychlé a pomalé. Kaskáda dostupnosti představuje sebeposilující se řetězec událostí, který může začít u zprávy o nějakém marginálním problému a který vede k silným emocionálním reakcím, skrze ně k dalšímu mediálnímu pokrytí a následně třeba k rozsáhlým vládním akcím. Lidově řečeno, jde o dělání z komára velblouda.
BBC: Japonci obvinili exšéfa bitcoinové burzy Mt. Gox ze zpronevěry
Proč jde o do velké míry umělý problém? Kryptoměny jsou totiž většinou už v potřebné míře často regulovány stávající legislativou – buď spadají do zavedených kategorií (týká se způsobu danění zisků, které jsou s kryptoměnami spojeny, KYC/AML politiky na burzách a směnárnách nebo třeba kriminálního práva), nebo není příliš co regulovat. Všechno ostatní je již tak trochu pronásledováním pověstné chiméry. Poněkud vymykajícím se případem je initial coin offering, to je ale téma spíše na samostatný článek. Zbrklé regulace navíc mohou napáchat více škody než užitku.
Regulatorní oříšek
Pokud se státy přeci jenom rozhodnou kryptoměny zregulovat, narazí na následující problém. Decentralizované digitální měny sdílejí charakteristiky měn, movitého majetku, komodit i peněžních přenosových sítí. To zákonitě musí způsobovat regulátorům a zákonodárcům bolení hlavy, protože objektivně vyhodnotit, zdali a do jakých regulovaných kategorií kryptoměny spadají, je heroický úkol.
Ukážeme si to na následujícím přikladu:
Mají být kryptoměny brány jako měna?
Většina národních států má podmínku, která výslovně definuje měnu jako zákonné platidlo vlastního nebo jiného národního státu. Tato podmínka pak brání formálně uznat jiné měny jako skutečné měny. Má to svůj důvod. Povolení výjimky by otevřelo Pandořinu skřínku. Měla by se udělat výjimka pro Bitcoin? Pokud ano, bude platit i pro ostatní kryptoměny a ICO? Pokud je odpověď ano, neměla by stejná pravidla platit i pro jiné formy digitálních měn (například in-game kredity či letecké míle)? A tak dále a tak dále.
Mají být z hlediska legislativy kryptoměny chápány jako forma nehmotného majetku?
Pokud se naopak o měnu v právním smyslu nejedná, můžeme s klidným svědomím označit kryptoměnu jako majetek či aktivum? Z pohledu investora to vypadá logicky a konzistentně. Většina majetku se však nepřesouvá tak často a v tak malých množstvích, jako je tomu právě v případě kryptoměn. To může být prakticky docela velký problém, zejména pokud jde o způsob správného a realistického zdanění, ať již jde o kurzové ztráty a výnosy či platbu DPH. Kryptoměny jsou totiž kromě obchodování (mimo jiné) skutečně využívány jako měny a rychlost jejich oběhu prakticky znemožňuje se takovým zákonným pojetím řídit. Podobné chyby z neznalosti fungování kryptoměn se v roce 2014 dopustila americká IRS. Ta se rozhodla z daňového pohledu kryptoměny uchopit jako majetek podléhající krátkodobým a dlouhodobým kapitálovým výnosům (inspirací byly sběratelské mince). To ale znamená, že každý, kdo něco nakupuje za kryptoměny (například kávu), by si měl správně s každou transakcí počítat také kapitálový zisk (nebo ztrátu) vůči pořizovací ceně kryptoměny. Pokud to nedělá, porušuje zákon, byť to vypadá sebeabsurdněji. Výsledkem je nařízení, které lze jen velmi obtížně dodržet.
Prostředí kryptoměn zkrátka tvoří komplexní systém a do těch nikdy není radno zasahovat, pokud to není opravdu nezbytné. Výsledkem totiž může být úplná paralýza nebo zbytečná brzda rozvíjející slibné technologie, jak se obává třeba Andreas Antonopoulous, autor knih Mastering Bitcoin a Digital gold, případně zcela opačný než zamýšlený efekt. Komplexní systémy si udržují vlastní křehkou rovnováhu a nelze u nich nikdy dopředu bezpečně odhadnout, co tak hrubý zásah, jakým každá regulace nezbytně je, ve skutečnosti přinese. To ostatně není nic nového. Jak trefně připomíná například Michael Lewis ve své knize Flash boys (pojednává o praktikách high-frequency traderů), každá systematická nespravedlnost na finančních trzích pramení z nějaké nezamýšlené vlastnosti regulace, která se snažila napravit předchozí nespravedlnost.
Banky vs. FinTech a nová evropská regulace: Ďábel se skrývá v detailu
Je vůbec technicky možné kryptoměny zregulovat?
Jednou ze základních vlastností Bitcoinu a odvozených kryptoměn je jeho rezistence vůči cenzuře a vyloučení (přesně té, jaké jsme nyní svědky na příkladě kreditních karet). Po technické stránce toto zajišťuje blockchain a jeho decentralizovaná povaha, o zbytek se pak stará decentralizace řízení a fungování celého projektu. Pokud Bitcoin legálně zakáže jedna země, výsledkem bude pouze to, že se lokální na kryptoměny navázaný byznys přesune k sousedům. To samé platí pro nerealistickou nebo nesmyslně tvrdou regulaci. Dobrým příkladem je New York BitLicense, která zkombinovala koktejl náročných předpisů a vysokou pořizovací cenu licence (100 000 dolarů). V okamžiku, kdy smlouva vstoupila 8. srpna 2015 v platnost, přerušilo deset místních bitcoinových startupů ve státě New York veškerý byznys a přesunulo jej do okolních států. Událost díky New York Business Journal vstoupila do dějin kryptoměn jako „Velký bitcoinový Exodus“. To samé se dnes děje na globální úrovni, příkladem jsou třeba velké bitcoinové burzy operující v daňových a kryptoměnových rájích (Bitfinex) nebo pozvolný přesun velkého bitcoinového byznysu z Číny.
Dokud budou existovat země, kde kryptoměny existují beze snah o jejich omezování či regulaci, budou pokusy o jejich usměrnění v jiných státech působit spíše směšně. Navíc budou mít pro země se silně restriktivním přístupem spoustu negativních dopadů. Jedním z nich je i citelný odliv kapitálu do států s liberálnějším přístupem.
Toho je si zřejmě vědom i Joachim Wuermeling z Bundesbank, který proto agituje za jednotný postup: „S mezinárodní spoluprací v oblasti regulace Bitcoinu přichází šance regulátorů převzít kontrolu. Je málo pravděpodobné, že tento digitální globální jev bude obsahovat rozdílné národní předpisy po celém světě,“ říká.
Jenže je něco takového vůbec možné? Bylo by k tomu potřeba dosáhnout celosvětového konsensu. Historie nás však stále dokola přesvědčuje o tom, že svět se není schopen shodnout ani na mnohem důležitějších otázkách. Je tedy velmi nepravděpodobné, že by tomu bylo v případě Bitcoinu a kryptoměn jinak. Kdyby přeci jen už někdo někdy takový mandát získal, bude pravděpodobně řešit zásadnější problémy (například znečištění oceánů, problémy třetího světa).
Japonsko, které přiznalo Bitcoinu status oficiální měny, bude mít například vždycky trochu jiný postoj než Německo, kde nesmíte ani provozovat bitcoinový ATM (respektive na to potřebujete bankovní licenci, což vyjde prakticky nastejno). Regulační otázky, které jednotlivé země v souvislosti s kryptoměnami trápí, se liší v závislosti na ekonomické situaci, způsobu oběhu kapitálu a politickém režimu. Země se silně kontrolovaným oběhem peněz trápí hrozba úniku kapitálu skrze kryptoměny (Čína, Rusko, Island), řada rozvojových zemí naopak vítá příliv peněz, který kryptoměny umožňují, a hledá spíše legislativní rámec pro tradiční instituce. Jiné rozvojové země (Bolívie) naopak vnímají kryptoměny jako hrozbu státní suverenity a platí v nich jejich kompletní zákaz. Rozvinuté země mají naopak největší problém právě se vstupem institucionálních hráčů na neregulovaný trh. Situace zkrátka nemá tak jednoduché řešení, které by určitě uvítal pan Wuermeling.
Znamená to, že se žádného regulačního rámce nedočkáme?
To pravděpodobně ne. Kryptoměny si zvolily za své životní prostředí těžce regulovanou arénu a není příliš pravděpodobné, že z toho vyjdou bez jizev z boje. Ve finále bude dokonce lepší, když se regulační rámec objeví dříve nežli později. Nejasná pravidla na hranicích tradičního finančního světa a kryptoměnové ekonomiky vytváří atmosféru nejistoty, drakonických preventivních opatření a obav. Takový stav je dlouhodobě neudržitelný a navíc škodí všem zúčastněným stranám. Navíc, dokud budou kryptoměny populárním veřejným tématem, budou se stále dokola objevovat také i nové pokusy (ať již více či méně smysluplné) o jejich regulaci nad rámec stávajících zákonů, ať se nám to líbí, nebo ne. Zastřešit kryptoměny nějakým formálním rámcem je tedy řešení, kdy se může vlk nažrat a koza zůstat celá. Banky budou mít svůj jasný manuál a třeba přestanou preventivně blokovat platby na kryptoměnové směnárny a burzy, stát bude mít své daně a úředníci a politici si pak budou moci konečně oddechnout a věnovat se pro změnu něčemu užitečnému.
Jak se ke kryptoměnám staví v různých částech světa
Spojené státy
USA v současné chvíli ještě nemá jednotnou politiku ohledně regulace kryptoměn, ale rozhodně se o ní aktivně a zdá se i konstruktivně diskutuje.
Kryptoměny si pod svou pravomoc nárokuje minimálně pět úřadů. The Consumer Financial Protection Bureau (CTFC) byl vůbec první regulátor, který formálně povolil první veřejné obchodování kryptoměnových derivátů, Komise pro cenné papíry (SEC), již pro změnu zastavila rozjezd několika ICO. Dále je tu The Commodity Futures Trading Commission (CFTC), ale také výše zmiňovaná Internal Revenue Service (IRS). Pokud provozujete tzv. „Money Service Businesses“ spadáte navíc ještě pod přísný dohled úřadu FINCEN (Financial Crimes Enforcement Network), tento problém se týká především burz a směnáren, z obliga jsou naopak těžaři kryptoměn.
Kryptoměny jsou díky IRS v USA vnímány jako forma majetku, ze kterého se daní kapitálové ztráty a výnosy. To s sebou přináší řadu praktických problémů. Kryptoměny získané těžbou se zúčtují jako běžný příjem. Daň z přidané hodnoty si řeší každý stát individuálně. Specifickým případem lokální regulace je NY BitLicense, která obyvatele státu New York oficiálně opravňuje k obchodování s „virtuálními měnami“ a jejich držení pro ostatní.
Status kryptoměn v Evropě
Evropský soudní dvůr v říjnu 2015 oficiálně osvobodil bitcoinové transakce od břemene daně z přidané hodnoty a de facto jim tak potvrdil statut finanční služby. Jednotlivé členské země EU si ale svůj přístup ke kryptoměnám řeší podle vlastní legislativy.
Kryptoměny jsou legální ve všech členských zemích. Úplně neregulované jsou na Kypru, v Chorvatsku, České republice, Polsku, Rumunsku, Slovensku, Dánsku, Estonsku, Bulharsku, Řecku, Itálii, Maltě, Portugalsku, Belgii, Irsku a Nizozemsku. Legální jsou kryptoměny dokonce i v Turecku, které zatím součástí EU není.
Regulační rámec pro kryptoměny má naopak Německo, kde mají kryptoměny status účetní jednotky a jsou chápány jako privátní peníze. To s sebou přináší určité výhody (lze v nich například platit daně, jsou legálně obchodovatelné), ale také některé povinnosti a omezení. Také Velká Británie (která formálně přestane být členem EU na konci března 2019) uznává kryptoměny jako privátní peníze a na jejich výměnu za fiat se nevztahuje DPH, oproti tomu zisk a ztráta z nabití hodnoty již podléhá zdanění. Ve Slovinsku je oficiálně zdaněna těžba a prodej zboží za kryptoměny, ve Švýcarsku, které není členem EU, ale zůstává součástí schengenského prostoru, na kryptoměny navázaný byznys podléhá zákonu o praní špinavých peněz a vyžaduje bankovní licenci. V Norsku jsou kryptoměny aktivem a podléhají dani z prodeje, ve Švédsku kryptoměny spadají pod finanční dohled a jsou chápány jako měna. Specifická je pak Francie, která zvlášť reguluje kryptoměnové směnárny, danění kryptoměn i další navázaný byznys.
Tlak z EU a Velké Británie na přísnější jednotný dohled ovšem stoupá. V roce 2016 přišel Evropský parlament s návrhem vytvořit komando pro monitoring kryptoměn v souvislosti s praním špinavých peněz a financováním terorismu, v lednu 2017 zase Evropská komise s návrhem povinnosti pro kryptoměnové burzy a peněženky identifikovat podezřelé aktivity.
Kde ve světě jsou dnes kryptoměny ilegální
- Bolívie: Central Bank of Bolivia přišla v roce 2014 se zákazem aktivit navázaných na Bitcoin a v květnu 2017 zde bylo zatčeno 60 propagátorů kryptoměn.
- Ekvádor: Bitcoin a kryptoměny zde byly oficiálně zakázány v roce 2014, používání kryptoměn v Ekvádoru je ale i přesto na vzestupu.
- V Asii jsou kryptoměny zakázány v Kyrgyzstánu a Bangladéši.
- V Číně smí kryptoměny držet jednotlivci, ale ne instituce, je zakázáno s nimi provozovat veřejný obchod, nabízet ICO a provozovat reklamu na kryptoměny, ICO a související projekty, blokovány jsou nově zahraniční burzy. Číně se také nelíbí, že mineři zneužívají dotované elektřiny, žádnou pevnou regulaci ale v tomto směru zatím nenastavila. „Nikdo nám o žádném zákazu minigu nic neřekl. Čínské autority jednoduše vypověděly smlouvu na pozemky, kde se nacházely naše miningové haly, a to kvůli nějakým drobným formálním nesrovnalostem,“ prozradil pro Roklen24 český internetový podnikatel Patrick Zandl, který se těžbou v Číně několik let zabýval. „Nemyslím si, že Čína chce vést s minery kryptoměn otevřený boj, v mnoha provinciích však pokulhává rozvodová infrastruktura a mineři kryptoměn tak berou zdroje strategickému průmyslu,“ dodává.
- Rusko v lednu 2014 vydalo varování, že používání „peněžních náhrad“ (kam na základě výčtu spadá i Bitcoin) místo rublu je nezákonné, v současné době se ale připravuje oficiální mírnější regulace kryptoměn, jejíž přesná podoba není zatím známa.
- Saúdská Arábie, Libanon a Jordánsko varují před používáním kryptoměn, ale nejsou zde zatím ilegální.
Podezřívavě se na kryptoměny začala nedávno dívat také Indie, která se bojí praní špinavých peněz, podporování ilegálních aktivit, sponzorování terorismu a daňových úniků prostřednictvím kryptoměn. K žádným konkrétním omezením zde ale zatím nedošlo.
Místo závěru
Jak ukázal loni v létě „velký čínský zátah na kryptoměny a ICO“, Medojed (Bitcoin) se o zákazy a regulace příliš nestará. Jedním z důvodů je právě již zmíněná ignorace státních hranic. Podobně jako Internet mají Bitcoin a na něj navázané další kryptoměny globální povahu, přístup k nim je otevřený a nepotřebuje ke svému fungování svolení autorit. A stejně jako v případě Internetu, jediné, co je možné efektivně kontrolovat, jsou pouze jeho „okraje“. V případě kryptoměn jsou to body, kde dochází ke konverzi za státem uznávané měny. Vedle zpřísňujícího se dohledu na centralizované směnárny a burzy se to dnes děje hlavně na úrovni komerčních bank. Přísnější dohled na centralizované burzy je pravděpodobně v pořádku.
Centralizované instituce držící privátní klíče ke stovkám tisíc cizích bitcoinů a dalších kryptoměn si přísnější dohled nejspíš zaslouží. Kdyby pro nic jiného, tak z toho důvodu, že představují obří honeypot pro hackery. Jiná situace je ale v případě bank. Vlivné bankovní skupiny nečekají na závěry regulačních autorit a preventivně blokují transakce směřující na kryptoměnové burzy, případně výplaty z těchto burz ven. Další nyní začínají blokovat nákup kryptoměn prostřednictvím kreditních karet (nákup kryptoměn lze přitom jen těžko srovnávat s koupí výherního losu nebo platbou v kasinu). Je v tom nesporně velký kus ironie, neboť právě jako obrana proti podobným svévolným praktikám nedobrovolného vyloučení nepohodlné protistrany z transakčního procesu Bitcoin vnikl. A dokud budou podobné praktiky existovat, bude na světě potřeba i Bitcoin a případně další decentralizované kryptoměny.
