Šest plus jedna populární lež o Bitcoinu. První část.


09:36 • 27. června 2018

Tagy: Bitcoin, Kryptoměna, FinTech, Technologie, Blockchain

Zatímco se kryptoměnové trhy jakžtakž vzpamatovávají z bolestivého objetí medvěda, dávno překonané mýty o Bitcoinu a kryptoměnách ožívají rychleji než houby po přívalových deštích. Pojďme pár z nich rozebrat a jednou provždy se jich zbavit. Na rozdíl od Bitcoinu samotného totiž jejich kvalita za posledních pět let příliš nepokročila.

Předem bych rád podotkl, že nejsem proti kritice Bitcoinu, a už vůbec ne kryptoměn obecně, pokud je ovšem věcná. K té ale má to, co poslední dobou slýchám a čtu kolem sebe, hodně daleko. Často navíc chybná interpretace některých základních mechanismů kryptoměn mainstreamovými médii a opinion leadery pomáhá rychle vytvářet mýty nové. Příkladem budiž nedávná zpráva ČTK publikovaná Hospodářskými novinami referující o tom, že se již kryptoměny kvůli spotřebě elektřiny nevyplácí těžit samostatně, a že se proto těžaři sdružují do těžebních poolů. Hlavní důvod sdružování do poolů je totiž značně odlišný. Těžaři se v těžebních poolech (což je mimochodem původně český vynález) sdružují ve skutečnosti hlavně proto, aby alespoň částečně eliminovali ze své aktivity faktor náhody, který je součástí obranných mechanismů bitcoinového blockchainu, a zajistili si díky statistice pravidelnější příjem. Pooly nejsou žádnou horkou novinkou, první z nich založil pod označením Bitcoin Pooled Mining Server Marek Palatinus již v roce 2010.  Teď již ale k slibovaným šesti mýtům.

  1. Bitcoin je Ponzi nebo pyramidová hra

Tento mýtus není na prvním místě náhodou. Je totiž asi nejstarším nařčením a (alespoň pocitově) nejfrekventovanějším argumentem proti vizi Satoshiho Nakamota. Argument stojí zhruba následovně: ti, kdo na ceně bitcoinu chtějí profitovat, jsou závislí na tom, že do systému bude vstupovat stále více lidí pod vidinou podobného profitu, což je přeci jasná pyramida, takže se zákonitě musí po čase zhroutit pod vlastní vahou.

Nařčení ze schématu pyramidové hry existuje prakticky od počátku, takže prohlášení banky JPMorgan z loňského září není nijak objevné ani zajímavé. Pro nás jsou ale podstatnější dvě věci.

Fakt, že pyramidové schéma nenabízí žádný dodatečný kvalitní produkt ani službu, což rozhodně nelze říci o Bitcoinu. Za Bitcoinem je reálná práce stovek vývojářů a produkt řeší reálné problémy. Za všechny zmiňme následující pětici: umožňuje 1,7 miliardám lidí (ne všichni jej ale zatím využívají) bez přístupu k bankovnímu účtu (vycházím z dat Globalfindexu Světové banky) zapojit se do rozvinutého ekonomického systému, umožňuje efektivním a zcela transparentním způsobem přesouvat přes internet peníze, a to bez jakýchkoli umělých omezení, nevyžaduje k přesunu prostředníka, který má v klasických modelech (již od dob medicejské banky) enormní moc nad celým transakčním systémem, představuje funkční alternativu k frakčnímu bankovnictví a z dlouhodobého hlediska funguje jako efektivní úložiště hodnoty. Poslední bod vás možná zarazil, ale je třeba si uvědomit, že úložištěm hodnoty se v ekonomii míní její dlouhodobé uchování. Pokud se na bitcoin díváme z dlouhodobé perspektivy, tedy minimálně rok a déle, je se stovkami procent navzdory brutální korekci poslední bubliny stále jedním z nejlepších úložišť hodnoty, jaké si lze představit.

Proti klasické pyramidě hovoří jednoduchá matematika. Na uživení každého nižšího patra pyramidy (která nemá hodnotný produkt a žije hlavně z příspěvků účastníků) je potřeba dosahovat neustálého exponenciálního přírůstku nových členů sítě. Takto ale bitcoin (který shodou okolností zatím skutečně exponenciálně rostl) nefunguje. Za prvé je zde produkt, který je hodnotný sám o sobě, za druhé je navržen tak, aby měl z dlouhodobého hlediska deflační povahu (z krátkodobého pak mírně inflační). Tato pravidla je sice teoreticky možné změnit, ale v praxi to dost dobře možné není, neboť by k tomu bylo zapotřebí dosáhnout konsensu většiny účastníků sítě, viz náš článek „Kdo ten Bitcoin vlastně řídí?“.

Další variantou je nařčení z Ponziho schématu. V něm investoři svěřují provozovateli nějaké služby nebo fondu peníze za účelem jejich zúročení, avšak provozovatel tyto peníze dále neinvestuje a namísto toho pouze vyplácí prostředky fondu jen prvním nebo vybraným investorům, kteří tak dělají službě reklamu. Schéma se zhroutí v okamžiku, kdy si většina investorů uvědomí, že buď nikdy vyplaceni nebudou nebo jsou vypláceni ze značně nejistých příspěvků dalších investorů, namísto skutečného zhodnocování podkladových aktiv. V „kryptosféře“ jsme se s Ponziho schématem mohli v minulosti setkat na příkladě několika služeb nabízejících podezřele výhodný cloud mining a (velmi pravděpodobně) též na případě Bitconnectu.

Jak již bylo řečeno v bodě 1, bitcoin oproti tomu ale nabízí možnost držet aktivum, které prokazatelně funguje jako dlouhodobé úložiště hodnoty. A na rozdíl například od peněz na bankovním účtu jsou tyto prostředky rezistentní vůči cenzuře a nelze je snadno zabavit.

Nutno ale podotknout, že pokud budeme skutečně důslední, nějaké znaky Ponzi schématu nalezneme prakticky u všech trochu likvidnějších prostředků směny a nástrojů uchování hodnoty. Klasickým příkladem z komoditního trhu může být třeba zlato. Je ale zlato Ponzi schématem pro své minoritní neprůmyslové využití, které jeho cenu nafukuje? Lze zde sice argumentovat 5000 let starou tradicí, to však na věci nic nemění. Možná naopak, ještě před Egypťany totiž zlato tu a tam využíval i pračlověk (40 000 př. n. l.) a pro něj to byl podle všeho jen snadno opracovatelný materiál. A mohli bychom jít ještě dále – je frakční bankovnictví Ponziho schématem? Zde se už dostáváme trochu na tenký led, takže toho raději necháme.         

  1. Bitcoin není bezpečný

Tato lež se také opakuje stále znovu a znovu. Částečně k tomuto dojmu přispívají zprávy v médiích, které s oblibou informují o vykradených směnárnách nebo o lidech, kteří naletěli na nějaký prokazatelný a s kryptoměnami spojený podvod nebo chybně interpretované bezpečnostní reporty.

A jaká je pravda? Ano, skutečně zde byla v dávnější i nedávné minulosti řada podobných incidentů. To ale rozhodně neznamená, že by nebyl bezpečný samotný protokol nebo základní ekosystém. Problém se týká především burz a pak ještě špatně implementovaných správců privátních klíčů (peněženek). Již devět let probíhají poměrně rozmanité útoky na bitcoinovou síť ze všech směrů, avšak nikomu se ji zatím ještě nepodařilo dlouhodobě ohrozit. Dokonce naopak, většina těchto útoků vede k rychlejšímu zdokonalování protokolu a mechanismu řízení sítě.

Bitcoinový blockchain je navzdory teorii (hypotetický 51% těžařský útok) prakticky neprůstřelný, alespoň pokud jde o minulost a i ta budoucnost je značně nejistá. Pokud byste nakrátko získali oněch teoretických 51 % těžební kapacity sítě, jediné, co se vám s masivními náklady podaří, je dočasně blokovat cizí transakce a jedna dvojitá útrata, která bude detekovatelná protože forknutí chainu zanechává v síti stopy. Změnit minulost by bylo z čistě ekonomických důvodů prakticky nemožné. Důvodem je kombinace masivní a navíc neustále rostoucí kombinované hashing power, a tím pádem i kombinované obtížnosti a na energii extrémně náročného (dnes z tohoto důvodu často kritizovaného) protokolu pro distribuovaný konsenzus – řeč je o Proof of Work (PoW). Z kapacitních důvodů zde nebudu zabíhat do technických detailů, ale zkusím situaci přiblížit malou analogií. Proof of Work se v jednom aspektu velmi podobá ohni. Pokud rozděláme jen malý plamínek, je poměrně jednoduché jej zhasnout nebo omezit. Pokud má ale oheň dostatek paliva a kyslíku, rozroste se po čase do mohutného požáru, který již prakticky nelze zastavit. To je také obrazné vysvětlení rozporu mezi zprávami o úspěšných útocích na PoW protokol mezi minoritními altcoiny a obří hashovací silou pálící gigawaty elektřiny v podobě bitcoinového blockchainu.

To jsme ale od původní lži trochu odbočili. Pokud jde o bitcoinové krádeže, 100 % z nich se odehraje mimo samotnou síť, z toho většina na centralizovaných burzách (ať již vinou špatného zabezpečení, arogance – případ Bitfinexu a BitGo z roku 2016 – nebo selhání lidského faktoru). To není nic divného, centralizované body držící obrovské sumy v kryptoměnách jsou lákavým honeypotem a burzy, které představují centralizované kustodiální nájezdy a sjezdy z kryptoměnové decentralizované dálnice, navíc zpravidla postrádají bezpečnostní procesy a audity, které jsou dnes běžné v bankovnictví nebo byznysu s bezhotovostními platebními kanály. A navíc ani těm se zatím po desetiletích zkušeností nepodařilo úplně vymýtit ztráty spojené se zneužíváním systémových slabin. Hackeři jen společnost Mastercard za rok připraví o prostředky za dvě miliardy dolarů (skiming platebních karet, ukradená data o kartách z centralizovaných databází dalších třetích stran), a to se nebavíme o zneužití skulin v samotném systému. O mnoho lépe na tom není ani SWIFT, kterému se ani po další masivní vlně investic do zabezpečení stále nedaří odolávat hackerským útokům.

Tento aspekt ale Bitcoin za normálních okolností úspěšně eliminuje, zaprvé díky blockchainu, zadruhé díky tomu, že i starost o zabezpečení se do velké míry decentralizovala. Bitcoin dává totiž k dispozici bezpečný protokol a základní nástroje, ale vše ostatní již svěřuje do rukou uživatelů, tedy přesný opak chování finančních tradičních institucí. Již proto, že většina z uživatelů nedrží na jednom místě tolik prostředků jako zmíněné burzy, nejsou tak zajímavým cílem útoku (málokdy se vyplatí úsilí, které by bylo nutné vynaložit), navíc se na ně mnohem hůře cílí.

Další bezpečnostní slabina centralizovaných burz kryptoměn v současné podobě je dramaticky rozdílná likvidita, která značně usnadňuje manipulaci trhu. I na tyto problémy ale nabízí Bitcoin řešení. Ve velmi blízké budoucnosti je bude možné eliminovat díky dalším protokolům nad primárním bitcoinovým blockchainem (mluvíme o druhé a třetí vrstvě). Jednou z těchto technologií je již dnes fungující Lightning Network (momentálně ještě trochu bojující s dětskými nemocemi, jako je spolehlivé routování), který otevřel cestu takzvaným atomic swapům. Jedná se o druh chytrého kontraktu, který umožňuje jednoduchou decentralizovanou formu směny jedné kryptoměny za druhou (nejde ovšem o náhradu tradingových platforem). Dalším příkladem jsou pak komerční projekty typu Liquid společnosti Blockstram, což je sidechain pro velmi rychlé a přitom důvěrné posílání kryptoměn mezi burzami. Tento sidechain tak vlastně nahrazuje, nebo (virtuálně) vytváří, společný meziburzovní pool likvidity, který nemohou jednotliví spekulanti efektivně ohrozit.

Svěřit zodpovědnost do rukou uživatelů sice pomohlo decentralizaci, ale na první pohled to přeci jen nepůsobí jako nejlepší nápad, alespoň pokud se mají kryptoměny začít masivně používat. Když pomineme komerční reakce na poptávku po snadném zabezpečení, zatím asi nejlepší odpovědí stále zůstává původně český vynález tzv. hardwarové peněženky (správce privátních klíčů, který úplně eliminuje několik populárních vektorů útoku). Objevují se ale i zajímavé návrhy na řešení na úrovni protokolu. Emin Gün Sirer, profesor počítačové vědy na americké Cornell University, například přišel v roce 2016 se zajímavým řešením v podobě „trezorů“ a covenants peněženek. Kryptoměnové transakce jsou nevratné a kdo je pánem privátních klíčů, ten je i pánem kryptoměny. To samozřejmě motivuje hackery hledat závažné bezpečnostní díry v populárních peněženkách. V momentě, kdy totiž jednu chybu objeví, mohou se skrze ni snadno dostat k většímu množství privátních klíčů (stejná chyba bude ve všech peněženkách).

Řešení Gün Sirera a jeho týmu nabízí možnost záchrany kryptoměny i v případě ztráty kontroly nad jednotlivými privátními klíči. V případě ztráty kontroly i nad nadřazeným klíčem pak umožňuje ukradené bitcoiny alespoň znehodnotit (spálit). Tím by měla postupně mizet i hlavní motivace se o hackování peněženek vůbec pokoušet. Útočník, který si nebude jistý, že s ukradenými prostředky uteče, se o to většinou ani nepokusí.   

Samotný trezor představuje speciální účet, jehož privátní klíče mohou být pomocí nadřazeného klíče neutralizovány v případě, že dojde k jejich zneužití útočníkem. Funkčně se vlastně jedná o decentralizovanou obdobu bankovního registru ukradených kreditních karet. Systém funguje tak, že uživatel pošle bitcoiny na speciální adresu trezoru. Každý trezor má svůj privátní klíč a obnovovací klíč. Pokud někdo bude chtít utratit bitcoin z adresy trezoru, použije jako normálně přidružený privátní klíč, ale zároveň ještě musí počkat určitý (nastavitelný) čas na „odemčení“ trezoru. Po tuto dobu je možné transakci zvrátit prostřednictvím obnovovacího klíče. Po odemčení je již možné provádět transakce standardním způsobem. Pokud by se hacker nějakým způsobem zmocnil i obnovovacího klíče, začne být situace zajímavá.

Platí pro něj totiž stejná pravidla jako pro standardní privátní klíč trezoru (zamknutí transakce na určitou dobu). Problémem v takovém případě je fakt, že systém již nepozná, kdo je právoplatným držitelem klíče (a má tudíž morální právo na zvrácení transakce) a kdo zloděj. V takovém případě si buď můžete donekonečna navzájem rušit transakce, nebo bitcoiny prostě spálit (takže z nich nebude nic mít ani jedna strana), což se již provede standardním způsobem bez časového zámku a možnosti zrušení transakce. Protože implementace trezoru do bitcoinové sítě není úplně triviální, přišel Gün Sirerův tým s návrhem úpravy bitcoin protokolu jménem Bitcoin Covenants. Jedná se funkci, která by hlídala plnění předem nastavených podmínek pro možné utracení transakce. Celé řešení je technicky velmi zajímavé, jedinými vadami na kráse je, že trochu připomíná kontroverzní bankovní a karetní chargebacky a že pro něj zatím neexistuje BIP (Bitcoin Improvement Proposal) s konkrétním návrhem jeho implementace.

  1. Bitcoin je coby peníze nepoužitelný

Hlavní argument této chybné kritiky útočí na užitečnost bitcoinů coby peněz kvůli vysoké volatilitě. Navzdory teoretickým dohadům jej tak ale řada lidí používá. Jedna část jako úložiště hodnoty, ti se příliš nezajímají o aktuální volatilitu a proti extrémním výkyvům se zajišťují například pravidelnými vklady menší částky (cost averaging). Bitcoin ostatně stál ještě před rokem 2500 dolarů, ke dnešku je to lehce přes 6000. Je také snadno ověřitelné, že z dlouhodobého hlediska volatilita bitcoinu navzdory opakujícím se bublinám klesá.

Další skupina lidí si navykla bitcoin využívat jako platidlo (médium směny), a to čistě z pragmatických důvodů. To, co nám momentálně západním pohledem nedává příliš smysl, se bude úplně jinak jevit v některých částech Asie, Afriky nebo Jižní Ameriky. Pokud jste například teenager ve Venezuele a chcete si koupit nový Xbox nebo obyvatel Afriky bez možnosti zřídit si vlastní bankovní účet, bitcoin pro vás dnes bude poměrně pravděpodobná volba. Pro řadu lidí, kteří jsou pro nás možná trochu hůře viditelní, je tak bitcoin již dnes oblíbená forma peněz. Oblíbená dokonce natolik, že poptávka po transakcích v ní neustále předbíhá i horečnou snahu o její škálování.   

Ve druhé části textu se podíváme například na mýtus nulové vnitřní hodnoty a jako bonus se podíváme, jak k tvorbě mýtů o kryptoměnách přispěla ve své nejčerstvější zprávě o kryptoměnách dokonce i Bank for International Settlements (BIS).

Napsat autorovi RSS

Autor před nástupem do Roklenu působil jako technologický novinář specializující se na korporátní IT, TELCO, internetový byznys, ecommerce, security, nová média a fintech. Publikoval například v Hospodářských novinách, Ekonomu, přílohách Lidových novin, ICT revue, nebo serveru Lupa.cz. Po úspěšném dokončení mediálních studií 5 let působil jako šéfredaktor B2B serveru zaměřujícího se na firemní IT – ITbiz.cz. K oblasti kryptoměn se poprvé dostal v roce 2010, aktivně do nich investovat a studovat technologii veřejného blockchainu začal ale až v roce 2013.



Přejít na diskusi

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.