„Nápad století“? Prodávat zchudlým Venezuelanům papírové zlato

Zlaté ingoty velikosti mince by měly zchudlým Venezuelanům pomoct ochránit úspory před drastickou inflací. S nápadem přišel venezuelský prezident Nicolás Maduro. Z ekonomického hlediska je to holý nesmysl.

Je to ale horší. Obyvatelé si totiž nekoupí drahý kov fyzicky, tedy nebudou mít zlato ve svém držení, což je právě hlavní motiv bezpečné investice. Místo drahého kovu totiž dostanou jen certifikát.

Venezuelané ve skutečnosti drží v rukou jen papír s příslibem vlády, že někde mají nějaké zlato. Kdyby chtěla vláda ve Venezuele ochránit úspory občanů před dalším znehodnocováním, dodali by jim fyzické zlato.

U těchto „zlatých papírků“ může vláda, a nutno podotknout že ve Venezuele rozhodně není demokratická, kdykoli tyto poukázky devalvovat, anulovat nebo jinak měnit počty gramů zlata, které se k němu váží. Jde o jinou formu příslibu vlády svým občanům, příslibu vlády, která situaci v zemi rozhodně nemá pod kontrolou již delší dobu.  

Inflace by podle Mezinárodního měnového fondu mohla koncem roku překročit milion procent. Venezuelská ekonomika má nejhorší výkon na světě.

Podstatou inflace je to, že vlády zneužívají svého postavení a monopolních peněz, které mohou díky centrálním bankám vytvářet teoreticky v neomezeném množství. Pokud k tomu dojde a vypaří se důvěra občanů ve stabilitu domácí měny, snaží se peněz jejich držitelé zbavit a dochází k pověstnému roztočení inflační spirály.

Plné dějiny historických paralel

Historických paralel máme plné dějiny. Ve starověku můžeme začít u Athén nebo později v Římě, kdy tamní hyperinflace vrcholila za císaře Diokleciána. Pokud půjdeme do 20. století, slavná hyperinflace byla ve výmarském Německu, která vrcholila v listopadu 1923.

S hyperinflací má zkušenost i poválečné Maďarsko a další země. Ve 21.století prošlo hyperinflací poměrně dost zemí, například v roce 2008 Zimbabwe, nedávno Bělorusko nebo právě nyní Venezuela. Příkladů jenom za posledních 100 let je celosvětově více než 100.

V případě výmarského Německa to byly náklady spojené s 1. světovou válkou a platba válečných reparací. Mnoho zemí čelí propadu státních příjmů díky válečným konfliktům, díky mezinárodním embargům a sankcím nebo propadu cen komodit a výpadku příjmů státní kasy. To je příklad i Venezuely. Vždy, když se politici neodhodlají k systémovým změnám a řešení skutečných problémů státních rozpočtů, a místo toho sáhnou k zadlužování a nadměrné emisi nové měny, končívá to většinou vysoce inflačními scénáři.

Ve Venezuele je naprosto zlikvidována střední třída a úspory, ze kterých by bylo možné investovat. Za těchto podmínek bude minimální šance ekonomiku ve Venezuele nastartovat a její závislost na těžbě ropy a její ceně bude i nadále velmi vysoká. 

Jaké by bylo lepší řešení

V případě Venezuely je dnes těžké hledat optimální řešení, protože tato země zašla tak daleko v ekonomických i monetárních experimentech, že není již cesty zpět. Venezuela musí projít hyperinflací i měnovou reformou (to se ostatně dnes děje) se všemi devastujícími účinky na ekonomiku, podnikatele i střadatele.

Otázkou je, jak bude tato země vedena dále. Muselo by v této zemi dojít k hlubokým strukturálním reformám v ekonomice i průmyslu. V prostředí zkorumpované socialistické vlády a potlačení základních principů, které umožní rozvoj podnikání i mimo ropný průmysl. Zemi by obecně prospělo, kdyby snížila svoji závislost na ropě.

Je také potřeba, aby došlo i ke změně politického systému a země se vydala blíže k demokracii, více se otevřela světu a přitáhla zahraniční kapitál. Je to tolik bolestivých změn, že si je reálně v dnešní Venezuele neumím představit.

Newsletter