Zpátky k Marxovi. Kapitalismus jako třídní problém

Zatímco z pohledu standardní ekonomické teorie jsou veškeré problémy, kterými ekonomika může trpět, obyčejně důsledkem chybného rozhodnutí měnové či fiskální autority, John Maynard Keynes by řekl, že je to prostě něco, co se v inherentně poruchovém společensko-ekonomickém systému jménem kapitalismus normálně děje. A jak by pak řekl Karl Marx, tyto poruchy vyvěrají převážně z třídního charakteru společnosti.

Ačkoliv se ve standardních ekonomických modelech lze setkat s reprezentativním agentem, který jako by zastupoval průměrného člověka, jenž v rámci svých průměrných charakteristik zcela logicky reaguje na příslušné ekonomické podněty, ve skutečnosti nic jako průměrný člověk s průměrnými charakteristikami neexistuje. Ekonomické subjekty se ve svých charakteristikách liší a stejně tak se mohou lišit ony (ne)logické reakce na ty stejné ekonomické podněty.

Jak by kdysi řekl Karl Marx – a jak dnes zdůrazňuje zejména radikálnější křídlo postkeynesovské ekonomie – společnost je tvořena třídami, které se liší především svým postavením, příjmy a majetkem. A ačkoliv se dnes už nemluví o proletariátu a buržoazii, stále můžeme mluvit o pracující třídě a o vlastnících kapitálových aktiv. Zatímco ti prvně jmenovaní pracují, ti druzí vydělávají. Navzdory Marxově přesvědčení, že míra „kapitalistických“ zisků bude s nahrazováním lidské práce stroji postupně klesat, kapitál ukázal, že se dokáže inovovat a z národního důchodu si tak utrhuje stále větší kus.

Ekonomie kapitálu aneb Proč se Marx i Keynes mýlili

Čí podíl na národním důchodu naopak klesá, to jsou mzdy a platy, které připadají pracovníkům. A jak ve svém článku na blogu London School of Economics upozorňují Mary O’Mahony, Michela Vecchi a Francesco Venturini, při hlubší analýze dat zjistíme, že za tímto trendem stojí zejména klesající podíl důchodů pracovníků s nízkou kvalifikací.

Co ovšem stojí za tímto fenoménem? Podle analýzy dvou ekonomek a ekonoma lze hledat příčiny v globalizaci, tržní regulaci, koncentraci trhu a především v technologických změnách, přičemž zde hraje ústřední roli zvyšující se heterogenita kapitálu. A jestliže Karl Marx si pod označením kapitál představoval zejména stroje a další hmotné výrobní prostředky, dnes tento pojem vyžaduje daleko širší definici.

Jak podotýkají autoři, výroba se nyní stále více spoléhá na nehmotná aktiva. Z toho mimo jiné plyne, že pracující třída se nyní rozdělila na dvě třídy – nízko kvalifikovaní a vysoce kvalifikovaní pracovníci, na které různě dopadají změny ekonomických podmínek, v tomto případě pak růstu využívání různých forem kapitálu.

Výsledky analýzy zmiňovaného týmu ekonomů můžete vidět na následujícím grafu. Růst tradičních forem hmotného kapitálu má malý, avšak pozitivní vliv na podíl důchodů nízko kvalifikovaných pracovníků, značně vyšší pozitivní efekt pak mají jeho inovace. Na podíl důchodů vysoce kvalifikovaných pracovníků působí pozitivně růst nehmotného kapitálu ve formě informačních a komunikačních technologií.

Výrazný negativní efekt na podíl důchodů nízko kvalifikovaných a na druhou stranu značný pozitivní efekt na podíl důchodů vysoko kvalifikovaných pracovníků má dynamika technických změn a růst „ekonomických kompetencí“ ve smyslu schopnosti identifikovat, rozšiřovat a využívat obchodní příležitosti. Autoři uzavírají, že nízko kvalifikovaní pracovníci výrazně ztrácejí s postupujícími technologickými změnami a rozvojem nových typů kapitálových aktiv. Výsledkem tedy bude rostoucí příjmová nerovnost mezi těmito dvěma třídami pracovníků.

Mileniálové uctívají Marxe a chtějí socialismus

Přitom je to právě nerovnoměrná distribuce důchodů, která je z pohledu radikálního křídla postkeynesovců, kteří se inspirují nejen u Keynese, ale i u Marxe, jádrem stagnace ekonomiky, která je od určitého stupně vývoje kapitalismu jejím „normálním“ stavem. Vysvětlení mechanismu, který vede k tomuto stavu, poskytují následující odstavce.

U relativně bohatých vrstev vlastníků kapitálových aktiv a dnes také vysoce kvalifikovaných pracovníků s rostoucími příjmy klesá sklon ke spotřebě. Na druhé straně relativně chudí – nízko kvalifikovaní pracovníci sice mají vysoký sklon ke spotřebě, ale nemohou z důvodu nedostatku zdrojů generovat dostatečnou koupěschopnou poptávku, která by motivovala k investování kapitálových přebytků do reálné ekonomiky.

Jedním z kanálů, jak tuto přirozenou stagnaci reálné ekonomiky uměle potlačit, je tak úvěrování těchto nižších vrstev, které sice dokáže nafouknout Keynesovu efektivní poptávku na uspokojivou úroveň, nicméně zároveň vede k neudržitelnému spotřebitelskému zadlužování a vzniku úvěrových bublin, které jednou musí prasknout.

Alternativním kanálem potlačování stagnace jsou tak bubliny vznikající na finančních trzích a trzích aktiv, kam proudí kapitál, který nenachází dostatečné zhodnocení v reálné ekonomice. Výsledkem jsou poté spekulativní excesy ve finančním sektoru, jejichž dobrým příkladem může být to, co se před rokem 2007 dělo ve Spojených státech s cennými papíry navázanými na podřadné hypotéky. Americká hypoteční bublina ostatně dokázala důmyslně spojit oba způsoby maskování stagnace – zadlužování nízkopříjmových vrstev a excesivní finanční spekulace – v jeden jediný. Nicméně opět pouze dočasný.

Nerovnost jako klíčový hybatel krize. Příklad USA

Newsletter