Evropské i americké výnosy rostou. Dolar oslabila nad 1,0700 za euro, pomohla nad očekávání horší data amerického indexu PMI. Koruna krátce zpevnila pod 25,20 za euro. Aktuálně část zisků odevzdává nad tuto hranici.

V České republice máme problém

Prosperita každého státu a jeho obyvatel závisí na řadě věcí. K těm nejdůležitějším patří efektivní alokace kapitálu a produktivita práce. Myslím si, že v obou případech máme v České republice problém a mám dva návrhy na řešení.

První návrh se týká státního rozpočtu, přesněji řečeno jeho schodků. Náš státní dluh vůči HDP činil na konci roku 2017 přibližně 32 procent. To je ve srovnání s jinými zeměmi velmi dobré číslo a je to přesně oblast, ve které bychom se neměli snažit dohánět Západ. Nízký státní dluh je v dnešním světě zdrojem výrazné konkurenční výhody a bylo by škoda o ni přijít. Když se podíváme na náš plánovaný rozpočet pro příští rok, vidíme plánovaný schodek ve výši 50 miliard. To je samo o sobě poměrně nízké číslo a reprezentuje méně než procento HDP. Je to ale schodek, který je plánován na pozadí poměrně silného růstu ekonomiky. To ale znamená, že v období recese může schodek dosáhnout klidně 200 miliard.

Státní rozpočtování je problém v každé zemi. Peníze subjektu A (daňoví poplatníci) jsou převedeny na subjekt B (příjemci státních peněz), přičemž cílem je dosáhnout největší výhody pro subjekt C (to jsou ti, kteří o přerozdělování rozhodují). Konflikt zájmů je evidentní na první pohled. Navrhuji ho vyřešit následujícím ústavním zákonem:

„Poslanec, který hlasuje pro schodkový rozpočet, nesmí už být nikdy zvolen.“

Myslím, že problém s dluhy by byl vyřešen okamžitě. Trochu jsem si zde vypůjčil myšlenku od Warrena Buffetta, který ji kdysi napůl v žertu použil v jednom rozhovoru. Já bych ji vzal zcela vážně a uvedl v život. Připomínám, že toto pravidlo nezakazuje poslancům hlasovat pro schodkový rozpočet. Kdykoliv dojdou k názoru, že stát schodek potřebuje, mohou ho odhlasovat. Bude to krásný příklad toho, jak zákonodárce dává přednost zájmům své země před zájmy vlastními.

Druhý návrh se týká omezení regulace. Dnes žijeme ve světě, kdy je regulováno absolutně všechno. Regulace narůstá exponenciálním tempem a zabíjí vše živé. Schvalují se další a další regulatorní předpisy, nikdo se nezabývá tím, jestli schválená regulace funguje, nebo má nějaký smysl a málokdo se v tom všem ještě vůbec vyzná. Pokud je něco, co může posouvat prosperitu společnosti vpřed, pak je to aktivita jednotlivců. Té je potřeba umetat cestu a ne jí svazovat ruce. Nejlepší, co kdy udělal prezident Trump, je jeho dekret, který nařizuje, že než někdo navrhne novou regulaci, musí před tím navrhnout dvě, které budou zrušeny. To je geniální myšlenka a já bych ji dovedl ještě dále tímto druhým ústavním zákonem:

„Každá nově schválená regulace má platnost pět let. Potom její platnost automaticky skončí, pokud nebude znovu schválena.“

Jedním z hlavních důvodů, proč ekonomika EU roste nejpomaleji v historii a mnohem pomaleji, než by růst mohla, je právě přebujelá regulace. EU si kdysi vytyčila cíl dohnat a předehnat USA. To bohužel není možné, protože téměř z definice platí, že větší regulace nemůže porazit menší regulaci.

Nejsem právník a už vůbec ne odborník na ústavu, ale záleží mi na zemi, ve které žiji a těžko se smiřuji s tím, jak je promarňován potenciál, který zde máme.

Newsletter