Donald Trump hodlá provést riskantní pokus s americkou ekonomikou. Jeho vláda chystá velké rozpočtové deficity, svou velikostí výjimečné, pokud nepočítáme schodky typické pro válku nebo velkou recesi. Cílem je dostat ekonomiku na trajektorii rychlejšího růstu. I když zní nezodpovědně, může to dávat smysl, tvrdí v názorovém komentáři Conor Sen z Bloombergu.
Ekonomický růst je v dlouhém období funkcí dvou proměnných: růstem populace a produktivity. Spojené státy měly po dlouhá léta dostatek obojího. Porodnost byla na vysoké úrovni a dodatečná pracovní síla se dala přilákat odjinud (viz graf níže). Během období 1947–2007 rostl hodinový výkon pracovníka tempem 2,3 % ročně. Američtí prezidenti se tedy většinou mohli věnovat spíše zlepšení růstu než jeho oživení.
Ale od poslední recese se příznivé podmínky změnily. Přírůstek pracovní síly poklesl, protože „baby boomers“ (poválečná generace) odchází do důchodu. Z různých důvodů se snížila i produktivita. Obamova administrativa tuto novou realitu akceptovala a ve své zprávě z roku 2016 projektovala pro další dekádu průměrný růst reálného domácího produktu ve výši 2,2 % ročně. Její ekonomická politika tehdy doporučila poměrně tradiční nástroje, jako je imigrační reforma, více přeshraničního obchodu, vyšší výdaje na infrastrukturu a investice do vzdělání.
Trumpova administrativa však cílí na roční růst tři procenta. To se vzhledem k jejímu postoji k imigraci rozhodně nestane díky přírůstku pracovní síly. Takže zbývá produktivita, přestože některé její kroky ani ji moc nepodpoří. Vyšší clo na import oceli a hliníku povede ke zdražení některých produktů. Daňové škrty můžou některé firmy přimět k investicím do zvýšení produktivity, ale jejich efekt bude spíše menší vzhledem k nejistotě, jak dlouho budou tyto škrty trvat.
Takže celá hra spočívá v tom, že to budou rozpočtové schodky (vytvořené daňovými škrty a zvýšenými výdaji), které podpoří růst produktivity. Ministr financí Steve Mnuchin už naznačil, že Trumpova ekonomická politika může vést k nárůstu platů, aniž by se zvýšila inflace. Dle něj se není třeba obávat budoucích deficitů. Ironií je, že tato myšlenka byla centrálním tématem kampaně Bernieho Sanderse. Tedy že v situaci, kdy je ekonomika přehřátá a pracovní síla dražší, vláda může přimět firmy, aby investovaly více, než by normálně dělaly. Slabší kondice ekonomiky od konce finanční krize totiž odrazovala podniky od investic, což vedlo k nižšímu růstu produktivity. Proč tedy nezkusit opak? Jde o teorii, která nebyla v minulých dekádách testována, ale může být atraktivní.
Jaká jsou potenciální pro a proti? Nedělat nic znamená smířit se se současným stavem – reálný HDP poroste jen o dvě procenta ročně. Trumpův experiment s deficity může mít dvě možná východiska. V optimistickém případě se produktivita zázračně zvedne. Anebo naopak, rostoucí inflace přiměje Fed zvýšit sazby, aby tak ochladil ekonomiku, což povede k recesi.
Většina politiků, ekonomů a investorů se však neobává dlouhého období inflace tak, jak ho americká ekonomika zažila v sedmdesátých letech. Centrální banky v rozvinutých ekonomikách totiž mají nástroje k jejímu zvládnutí. Pomalý růst produktivity je naproti tomu skutečný problém, už z toho důvodu, že státy musejí hledat zdroje nutné k péči o stárnoucí populaci a zároveň pro investice do budoucnosti.
Republikáni a demokraté se tak nemusejí shodnout na způsobu, jak tvořit rozpočtové schodky, ať se už jedná o daňové škrty nebo vojenské výdaje. Ale stojí za to, tento risk podstoupit. Ať už to bude Trumpova administrativa nebo nějaká další, někdo to bude muset zkusit.
