Světové ekonomiky se hroutí. Ekonomové předpokládají nejprudší kontrakci HDP minimálně od Velké deprese. Z nastalé situace těží jen relativně malý segment firem z vybraných odvětví jako zdravotnictví či rozvozové služby. V dlouhodobém horizontu bude mít pandemie vítězů více a trvale pozmění tuzemské podnikatelské prostředí.
Firmy mají nyní jasný nový cíl: přežít. Nynější krize totiž samozřejmě nedolehne na všechny podniky stejnou měrou. Dle průzkumu Svazu průmyslu a dopravy byla na konci března pouhá pětina podniků schopna bez pomoci státu přežít alespoň tři měsíce. Vítězové budou ti, kteří disponují dostatečnou finanční likviditou, aby přestáli několikaměsíční výpadek příjmů v režimu co nejblíže připomínajícím normální provoz. V tomto ohledu jsou ve většině případů lépe připraveny velké podniky, které obecně disponují většími rezervami než podniky malé. Ty mnohem častěji fungují bez rezerv, jelikož si v tvrdém konkurenčním souboji nemohou dovolit ponechávat v pokladnách zdroje, které by ležely ladem.
Potřebnou likviditu ale netřeba hledat pouze ve vlastních zdrojích. Lze ji zajistit i úvěrovým financováním. A právě zde mají velké podniky nad malými obrovskou výhodu. Velké firmy mají s bankami ve většině případů dlouhodobé obchodní vztahy. Ty jsou tak mnohem více ochotné poskytnout jim zdroje i v dnešní krizové situaci. Navíc riziko spojené s půjčováním velkým firmám je značně nižší než úvěrování malých firem, což se následně projevuje na úrokových sazbách.
Nerovnost v přístupu ke zdrojům nutných k udržení provozu měly vyřešit vládní programy COVID-I a COVID-II. Zatímco COVID-I podnikatelům přímo poskytoval bezúročné půjčky, COVID-II dával záruky do výše až 80 procent na úvěry od komerčních bank. Výsledkem by tedy mělo být to, že banky budou ochotny poskytnout úvěry i za rizikovějších podmínek, jelikož za úvěry bude ručit Českomoravská záruční a rozvojová banka. Jenže oba programy se ukázaly být fiaskem.
Nevyhovující byly jak z hlediska peněžního objemu, tak z hlediska provedení. Na COVID-I bylo alokováno pouhých 5 miliard korun. Hlavním problémem byl ale fakt, že žádost většiny firem byla státem zamítnuta. Z více než 3 000 žadatelů na půjčky dosáhlo na úvěr pouhých 200. Jen pro představu, Ministerstvo průmyslu a obchodu na počátku roku evidovalo téměř půl miliónu podnikatelských subjektů. Program, který byl vládou vyzdvihován téměř jako zachránce českého podnikání v době koronavirové, tedy pomohl pouze mikroskopickému podílu českých podniků. Vrcholnou ironií je navíc to, že ČMZRB malou úspěšnost žadatelů odůvodnila tím, že „podniky přeceňují svou finanční situaci“ a jejich příjmy nemusí být na splácení úvěrů dostatečné. Jenže právě výpadek příjmů je důvodem, proč firmy úvěry potřebují. Celou bizarní situaci ohledně programů vyšperkovalo i to, že na úvěry vůbec nemohly dosáhnout pražští podnikatelé, jelikož peníze nešly ze státní pokladny, nýbrž z fondů Evropské unie. Ty ale nemohly do hlavního města putovat, protože Praha se nachází v kategorii bohatých regionů, na které se fondy nevztahují. Celkově tedy programy svému účelu nedostály a zdaleka neposkytly malým a středním podnikatelům pomoc, jakou potřebovali.
Velkým firmám se navíc dostane pomoci v rámci programu COVID plus od Exportní garanční a pojišťovací společnosti (EGAP) s celkovou pojistnou kapacitou 330 miliard Kč. Ten funguje na podobném principu jako COVID-II s tím rozdílem, že má podpořit společnosti s 250 a více zaměstnanci. Program má sice háček v tom, že alespoň pětina tržeb firmy musí pocházet z exportu zboží a služeb, nicméně tento požadavek v Česku splňuje velká část velkých firem.
Současnou krizi ale lze brát i jako příležitost k modernizaci v oblastech firemní komunikace, automatizace procesů či digitalizace. Má-li pandemie pozitivní dopady, pak se jedná o skutečnost, že podniky z řady odvětví byly nuceny seznámit se s možným využitím nejnovějších technologií. Za zmínku stojí především rozvoj telemedicíny, dovážkových služeb či adopce programů nutných pro vzdálenou výuku ve školství. Mnoho českých bank rovněž urychlilo zavádění „robotů“ vyřizujících administrativní úkony. Se zrychleným tempem modernizačního procesu však většina malých podniků pouze těžko udrží krok. Adopce nových technologií vyžaduje značné investice, na které nemají prostředky. Velké firmy, pro které je velikost investic do potřebné počáteční infrastruktury snesitelnější, oproti nim tak získají další konkurenční výhodu.
Až se ekonomika začne pomalu navracet do stavu připomínajícího ten předkrizový, lze očekávat, že to budou pravděpodobně především velké firmy, schopné svými rezervami či úvěry pokrýt provozní náklady, kterým se podaří rychleji naskočit do normálního režimu. Situaci mohou následně využít a zvětšit svůj tržní podíl na úkor podniků operujících v útlumu, přičemž řada malých konkurentů krizi neustojí vůbec. Zkušenosti z minulých krizí navíc ukazují, že podniky, které i přes panující krizi disponují dostatkem kapitálu či jsou schopny ho sehnat prostřednictvím úvěrů, mohou situaci využít k akvizici svých konkurentů či dodavatelů. Za příklad dejme vlnu konsolidace na americkém trhu letecké dopravy po 11. září, či tu, která se udála během minulé finanční krize ve finančním sektoru. V obou případech se počet významných tržních hráčů podstatně smrskl. Závažnost a náhlost nynější krize činí tento scénář téměř nevyhnutelným. Dopady koronavirové pandemie sice dnes ještě nelze plně předpokládat, jedno je však jisté: na většině trhů dojde ke konsolidaci tržních podílů, výraznému snížení počtu tržních hráčů, a tím i konkurence.
