Designérka skla Kristýna Poštová Venturová se nejdříve věnovala keramice, pak se ale zamilovala do skla. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze a nedávno obdržela stipendium na dvouletou stáž v Japonsku. Její návrh pivních sklenic byl zařazen do kolekce Storytellers rodinné sklárny Rückl. V rozhovoru pro server Roklen24 říká, jak se dívá na postavení českého skla a jeho budoucnost?
Jaká byla cesta vašeho návrhu pivních sklenic mezi výrobky sklárny Rückl?
Pivní sklenice vznikly už před šesti lety jako klauzurní práce na UMPRUM. Zadáním bylo vytvořit návrh na novou ikonickou sklenici pro český pivovar Two Tales. Pivovar neměl v té době žádnou vlastní sklenici a tvorbu návrhu zadali právě našemu ateliéru. V ateliéru byla neskutečně soutěživá atmosféra. Já, která jsem pivo vůbec nepila, jsem si zpočátku nevěděla moc rady. Jen jsem tak vzpomínala, co jsme měli za sklenice doma a dělala jsem si spoustu rešerší. Pak už jsem jen kreslila a kreslila. Chtěla jsem, aby to byla sklenice současná a elegantní, ale zároveň, aby bylo každému jasné, že tradici nepopírá. Naopak, že na ni navazuje. Pro mě osobně tuto tradici asi nejvíce reprezentují dva dekory – broušené čočky a fazety. Udělala jsem proto dvě varianty sklenice a panu profesorovi (Ronymu Pleslovi) se od prvního okamžiku líbily. Bohužel pivovaru ne. Neměli nožku, takže je nakonec nevybrali. Rozhodla jsem se, že je budu vytvářet sama jako svůj vlastní produkt. Navázala jsem spolupráci s několika e-shopy a galeriemi a pět let to takto fungovalo. Řízení malosériové výroby, do níž je zapojeno několik výrobních míst roztroušených pomalu po celých severních Čechách a množství prodejních kanálů s odlišnými podmínkami, není nic jednoduchého. Cítila jsem, že je nutné produkt posunout dál. Nabídla jsem proto své sklenice firmě Rückl, která mi je svou filosofií a důrazem kladeným na kvalitu velice blízká.
Jak se díváte na postavení českého skla a jeho budoucnost?
Myslím si, že české sklo má velice dobrou pověst a je v povědomí lidí po celém světě. Když jsem byla v Japonsku a zmínila se, že jsem z Čech, nejčastěji si vybavili velikány vážné hudby, vynikající pivo a právě broušený křišťál. Moc mě to potěšilo. Tradice výroby skla u nás je opravdu světový unikát. Je to naprosto výjimečné dědictví, o které je třeba se starat. Současný vývoj vnímám spíš pozitivně, jen se trochu bojím toho, že lidí, kteří se budou rozumět řemeslu, bude stále méně.
Kdo dnes kupuje originální sklo a jaké?
To je docela těžká otázka. Také hraje roli, co si pod pojmem originální sklo představíte. Pokud bych to brala podle svých výrobků, řekla bych že jsou to lidé vnímaví se smyslem pro detail, kteří chtějí mít doma něco, co jim trochu zpříjemní každý den. Takoví, kterým není jedno, do jaké vázy dají květinu, kterou dostali. Chtějí něco, co se jim bude líbit a bude je to těšit. A co se týče toho jaké, řekla bych, že vede nápojové sklo.
Sklo vypadá křehce, nicméně jeho výroba je asi fyzicky náročná…
Určitě ano. Pokud pracujete na huti a foukáte, je to jedno z nejnáročnějších řemesel vůbec. Nejen po fyzické stránce, ale také to vyžaduje velkou manuální zručnost a mnoho zkušeností. Stejně tak, když brousíte nějakou těžkou věc mnoho hodin, bolí vás z toho šlachy, svaly, všechno. Musíte si dávat pauzy a protahovat se. Ale když víte, že máte jen jeden jediný pokus, tak to prostě zvládnete. I když je to těžké.
Co děláte pro lepší soustředění při tvorbě?
Potřebuji hlavně dostatek času a klid. Do tvorby se pak mohu plně ponořit a pracovat v tomto režimu každý den třeba dva tři týdny. Soustředěná práce je tím nejlepším způsobem, jak danou věc dokončit v co nejkratším možném čase. Kolikrát stačí chvilka nepozornosti a máte v rukách místo hotové práce hromádku střepů. Také se snažím předem odstranit všechny rušivé elementy. Třeba telefon si nechávám v tašce a při broušení se na něj zásadně nedívám. Emaily vyřizuji doma v čase, který si na to vyhradím. Pokaždé se snažím jít na brusírnu s „čistou hlavou“ a během práce nemyslet na nic jiného. A pokud nemám inspiraci nebo si jen potřebuji srovnat myšlenky v hlavě, jdu se projít někam ven. Dlouhá procházka zabere vždycky.
Máte vysněnou expozici? Pokud byste chtěla někoho inspirovat sklem, kam byste ho vzala?
Vysněnou expozici mám. Je to muzeum skla v Toyamě. Byla jsem tam mnohokrát a mám to tam moc ráda. Budova sama o sobě je výjimečná. Postavil ji v roce 2015 japonský architekt Kengo Kuma. Má pět pater věnovaných pouze sklu. Jsou tam zastoupeni umělci z celého světa. V místní „síni slávy“ jsou k vidění třeba i díla od Pavla Hlavy nebo Stanislava Libenského. Navíc se tam co chvíli pořádají různé krátkodobé výstavy a klavírní recitály. Je to neuvěřitelně živé místo. Tam bych jednou chtěla mít nějakou svojí věc.
Rozhodně na huť. Vidět, jak pod rukama sklářů vzniká nová věc, je podívaná, která se člověku neomrzí.
Tím se dostáváme k vám a Japonsku. Nedávno jste obdržela stipendium na dvouletou stáž v Japonsku. Jak se člověk dostane k tak prestižnímu stipendiu?
O možnosti takového stipendia jsem se dozvěděla před dvěma lety během své stáže na Kyoto University of Art&Design. Prostřednictvím japonské ambasády jsem si zažádala o postgraduální stipendium poskytované japonskou vládou. Po absolvování jazykových testů a přijímacího pohovoru jsem se samostatně přihlásila na tři univerzity, které jsem si vybrala. Na všechny mě vzali. Nicméně o konečném umístění vždy rozhoduje nakonec ministerstvo školství v Japonsku. Byla jsem nakonec přijata na Tokyo University of the Arts. Bylo to napínavé, do poslední chvíle jsem nevěděla, jestli poletím a kam.
Proč japonština a Japonsko? Kdo nebo co vás v tomto směru nejvíce ovlivnil?
Japonsko je mi blízké od mých deseti let díky filmu Cesta do fantazie od proslulého studia Ghibli. Ale dva rozhodující podněty jsem dostala až během studia UMPRUM. Jedním byla přednáška mého spolužáka Filipa Dobiase, který se v době, kdy jsem do ateliéru nastoupila, akorát z Japonska vrátil a vyprávěl nám o škole v Toyamě, kde byl. Druhým zásadním podnětem byl workshop japonského laku uruši vedeného Annou Čumlivskou opět na UMPRUM. Jelikož Anna mluví plynně japonsky, požádala jsem ji, zda by mě to také naučila.
Čím nás může japonské řemeslo a kultura inspirovat? Co si z toho můžeme vzít?
Určitě svou pokorou a precizností. Ale je toho mnohem víc. Přála bych si, abychom se od Japonců naučili větší kolegialitě, a aby se posílila vzájemná důvěra mezi lidmi, kterou se za minulého režimu bohužel povedlo pohřbít hodně hluboko. I když jsem přesvědčená, že je nám vlastní.
Jaký je rozdíl mezi studiem v České republice a Japonsku?
Z mé zkušenosti se na japonských školách více dodržují daná pravidla než u nás. Akce všeho druhu jsou organizovány velice důsledně a probíhají podle předem odsouhlaseného plánu. Také se hodně dbá na docházku studentů. Na školách, kde jsem měla možnost studovat, na konzultace s profesorem dorazili nejenom všichni, ale všichni dorazili včas. Nestává se, že by někdo nepřišel jen proto, že nestihl udělat nové návrhy. Už jako studenti jsou Japonci zvyklí chodit včas, dodat věci v termínu a je na ně spolehnutí. To mi velice imponuje.
Když odjedete na stáž, zůstane vaše tvorba i nadále někde k vidění?
Zůstane. Jednak plánuji několik výstav. Také už několikátým rokem vystavuji své práce v samostatné výloze v Pasáži českého designu. Snažím se exponáty pravidelně obměňovat tak, abych tam měla zastoupeny nejnovější práce. Dále jsem navázala spolupráci s galerií Art Design Project v Bratislavě, se kterou chystáme v blízké době vernisáž a představení mých nových váz z kolekce Seen In A Different Light.
