Japonská centrální banka ukončila režim záporných sazeb a cílení výnosové křivky. Kurz jenu oslabil k 150,00 USDJPY. Dolar se obchoduje v zisku pod 1,0870 za euro. Koruna oslabila nad 25,20 za euro.

Kdo má největší ekonomiku světa? Spojené státy to nejsou

Která země je nejmocnější? Existují různá měřítka moci, ať už diplomatická, kulturní, vojenská či ekonomická, na jejichž základě vyplývají důvody, proč si myslet, že je to Čína. A která ekonomika je největší?  Skoro jistě to je ta čínská, i když by s tím mnozí nesouhlasili, píše ve svém komentáři sloupkař agentury Bloomberg Noah Smith.

Ano, Spojené státy stále produkují více, pokud HDP poměřujeme dle tržního kurzu. Takové srovnání je však zavádějící, jelikož různé věci mívají v různých zemích i různou cenu. Hrubý domácí produkt má měřit to, co daná ekonomika produkuje. Jakmile například mobil stojí 400 dolarů v USA, ale jen 200 dolarů v Číně, je čínská ekonomika podceněna o 50 procent (měřeno tržním kurzem), píše Smith.

Proto se ekonomové snaží o nápravu pomocí přepočtu dle parity kupní síly (PPP). Sice rovněž nejde o zcela dokonalé měřítko, protože nebere v potaz kvalitu, dává ale pravděpodobně lepší obrázek.

A jaký je výsledek největší ekonomiky světa v přepočtu paritou kupní síly? Podle dat Světové banky, o které se Noah Smith opírá, Čína již USA předběhla, a to o necelé 3 biliony dolarů v roce 2016.

A jestli nevěříte teorii parity kupní síly, lze použít mnohem jednodušší alternativu. Můžete například porovnat cenu hamburgeru Big Mac, který ve Spojených státech stojí 1,8násobek toho, co v Číně. Pokud pak HDP měřené tržním kurzem upravíte tímto poměrem, zjistíte, že je čínský hrubý domácí produkt ještě vyšší než ten americký.

I podle jiných parametrů je čínský náskok dokonce ještě výraznější, upozorňuje Smith. Například čínský zpracovatelský sektor předběhl ten americký už před dekádou, podobně je na tom i vývoz Číny, který je o více než třetinu vyšší.

Američtí komentátoři si čínskou nadvládu sice ještě neuvědomili, zbytku světa to už ale začíná docházet, alespoň soudě dle vnímání ekonomické moci. To potvrzuje například tabulka vnímání toho, která země má nejsilnější ekonomiku světa. Podle dat Pew Research Center se v rámci skupiny pěti států – Velká Británie, Německo, Španělsko, Itálie, Kanada – vnímání Číny jakožto ekonomického hegemona mezi lety 2016 a 2017 poměrně citelně zvýšilo. Spojené státy si oproti tomu pohoršily.

Samozřejmě to ale neznamená, že je čínská populace nejbohatší na světě. Země s nejvyšším příjmem na hlavu jsou Katar, Lucembursko, Singapur, Brunej a Spojené arabské emiráty, nejde ale o vedoucí ekonomiky světa. Příjem na hlavu je sice důležitý pro blahobyt obyvatel, nezajišťuje však moc daného státu, pokud nemá velkou populaci.

Nízký čínský příjem na hlavu tak znamená, že má země rudého draka ještě dost prostoru k dalšímu růstu. Zatímco rozvinuté země můžou bohatnout vynalézáním nových věcí, resp. rostoucí produktivitou, těm chudším stačí jen kopírovat cizí technologie nebo napodobovat zahraniční organizační praktiky. Samozřejmě se to ne vždy povede, mnoho rozvojových zemí se zasekne na nefungujících institucích, nedostatku lidského kapitálu či kvůli jiným překážkám. Nicméně existuje dobrý důvod věřit, že Čína některé tyto překážky překoná.

Ekonomové Randall Morck a Bernard Yeung porovnali ekonomickou historii Japonska a Jižní Koreje, jakožto zástupce zemí, kterým se podařilo přeměnit se z chudé ekonomiky v bohaté, s Čínou. A podle jejich zjištění čínské instituce následují stejnou cestu rozvoje, jako tomu kdysi bylo u úspěšných sousedů. Jinak řečeno, Čína už je nejen největší světovou ekonomikou, ale její náskok se ještě zvětší – i když se její ekonomický růst v posledních letech zpomalil, stále roste o více než šest procent ročně ve srovnání s americkým tempem přes dvě procenta.

Ekonomicky už tak Čína nad Spojenými státy vede, ale co její vojenská síla? V tomto případě stále dominují Američané. Ti dávají více peněz na obranu, mají větší jaderný arzenál a díky válkám v Iráku a Afghánistánu i zkušenější ozbrojené síly. To ale neznamená, že by Američané v případě ozbrojeného konfliktu zvítězili. Jaderná válka by samozřejmě neměla vítěze, ale v případě zdlouhavého konvenčního konfliktu by síla čínského zpracovatelského sektoru převážila, je přesvědčen Smith. Dobrou analogií je porovnání amerických a japonských letadlových lodí během druhé světové války. Na začátku měli Japonci více lodí (a díky válce v Číně také zkušenější námořnictvo), ale během války je Amerika přečíslila.

Američané tak měli početní převahu dva ku jedné. V situaci, kdy spolu bojují dvě země na podobné technologické úrovni, je početní výhoda podstatná. Čína má větší hrubý domácí produkt, vyšší zpracovatelský výkon a čtyřikrát větší populaci. A vzhledem k jejímu pokroku na poli neviditelných stíhaček, laserových zbraní, nadzvukových raket a jiných technologií se dá předpokládat, že její vojenské technologie nejsou příliš vzdáleny od úrovně těch amerických. Ve vleklé válce by tak čínský parní válec byl nezastavitelný, míní Smith.

Čína je tak aktuálně v roli, v jaké byly Spojené státy na začátku dvacátého století – jde o respekt budící velmoc, která zatím neměla důvod uplatnit svou dominanci. Jakmile Spojené státy pocítily potřebu využít svou sílu, nikdo už jejich dominanci nezpochybňoval. Čína ale nikdy nemusí dojít k takovému rozhodnutí. Může se spokojit s omezenou rolí na globální scéně, skromným jaderným arzenálem a nevysokým zastoupením v mezinárodních institucích. Její vliv bude spíše na úrovni tušeného potenciálu. Nicméně, jak Smith uzavírá, na toto by raději nevsázel.

Newsletter