Politika ochrany životního prostředí, která patří mezi koordinované evropské politiky, je jednou z nejmladších aktivit Evropské unie (EU). Nicméně v současné době je toto téma prezentováno jakožto jedna z nejdůležitějších agend evropských institucí. Cíle související s ochranou životního prostředí jsou vpasovány do legislativy upravující takřka všechny klíčové oblasti, od dopravy, průmyslu a energetiku přes vnitřní trh až po ochranu spotřebitele a veřejného zdraví.
Avšak jedna ze společných evropských politik, prováděná jednou specifickou institucí, která má mezi všemi ostatními poněkud zvláštní postavení, jako by celoevropskému snažení o zelenější svět házela klacky pod nohy. Alespoň podle Dirka Schoenmakera, který tuto myšlenku rozebírá ve svém příspěvku na serveru VoxEU.org.
Korporace ničí životního prostředí? Krotí je sama Wall Street
Onou „problematickou“ politikou je přitom politika měnová, přičemž její „problém“ podle tohoto profesora bankovnictví a financí z Rotterdam School of Management při Erasmus University v Rotterdamu tkví v tom, že je etablována jako neutrální. A to potom znamená, že všem ostatním evropským politikám, které sledují cíl dosažení „nízkouhlíkové ekonomiky“ (low-carbon economy), to ta měnová tak trochu kazí.
Podobně jako u ostatních centrálních bank ve vyspělých zemích, hlavním cílem Evropské centrální banky (ECB), která provádí měnovou politiku ve státech Eurozóny, je udržování cenové stability a s ohledem na finanční systém pak také stability finanční, k čemuž disponuje celou řadou nástrojů. To jí dává jedinečnou možnost ovlivňovat chování takřka veškerých ekonomických subjektů nejen v ekonomice, ale i na finančních trzích.
Jako však nastavení měnové politiky působí na finanční chování lidí a firem, má sílu ovlivnit i otázku klimatické změny, která je momentálně jednou z nejdůležitějších výzev nejen pro Evropskou unii, ale i pro lidstvo jako takové. Nicméně tím, že postavena na neutrálním principu, EU přichází o jeden z potenciálně mocných nástrojů v boji proti změně klimatu, myslí si Schoenmaker.
EU tedy potřebuje nikoli neutrální měnovou politiku, ale zelenou měnovou politiku. A jak může Evropská centrální banka pomoci v cestě za nízkouhlíkovou ekonomikou? Podle Schoenmakera se řešení skrývá v její bilanci.
Eurozóna po QE. Kdo zachrání země PIGS od defaultu?
Pokud ECB nakupuje různá aktiva, a zvláště pak korporátní dluhopisy, jako tomu ještě donedávna bylo v rámci jednoho z programů kvantitativního uvolňování, neměla by zde postupovat dle neutrálního klíče, ale preferovat cenné papíry firem pocházející z odvětví s nízkou energetickou náročností, zejména na uhlí. Ta je přitom v rámci nich velmi odlišná, jak ukazuje následující graf.
Jestliže tedy nedlouho po ukončení kvantitativního uvolňování ECB její šéf Mario Draghi straší jeho opětovaným spuštěním, rada Schoenmakera je jasná: Pokud chce evropská měnová politika nejen uchlácholit finanční trhy, ale také zabránit klimatické pohromě, měla by se při rozšiřování své bilance zaměřit na dluhopisy firem s nízkou uhlíkovou náročností, a tedy se obloukem vyhnout tradičním těžebním a chemickým společnostem, jakož i výrobcům energií a materiálů.
