O úvěrech a depozitech

V současném finančním systému nemá většina peněz podobu natištěných bankovek nebo vyražených mincí, ale místo toho mají bezhotovostní charakter a jsou uloženy na účtech, které lidem a firmám vedou banky. V bankovní hantýrce se jim také říká vklady nebo depozita. Peníze na účtech je pak možné používat prostřednictvím platebních karet nebo převodů z jednoho účtu na jiný účet.

Člověk by si mohl myslet, že takové depozitum vznikne tak, že dotyčný majitel účtu uloží na svůj účet hotovost a ta se tímto stane jeho depozitem v bance. Ne že by se to tak také nedělo, ale naprostá většina depozit je vytvořena bankami při poskytnutí úvěrů.

Tímto se ovšem dostáváme na poměrně tenký led, protože vyvracíme jeden z největších mýtů ohledně fungování bank, a to že banky poskytují úvěry z depozit (úspor) vkladatelů. Už student prvního ročníku ekonomie se na přednáškách dozví, že banky jsou tady od toho, aby pomáhaly přesouvat úspory od těch, kteří je mají, k těm, co si potřebují půjčit a investovat. Dnes tomu tak úplně není a banky mohou klidně poskytovat úvěry bez skutečných úspor a bohužel to dost často také dělají.

Představme si, že klient přijde do banky a chce si půjčit na nové auto. Banka posoudí jeho schopnost peníze vrátit, a pokud je vše v pořádku, tak mu peníze půjčí. Udělá to jednoduše tak, že na jeho účet připíše danou částku. Tím vznikne nové depozitum ve výši úvěru a současně si banka ve své bilanci vytvoří nový úvěr. Následující schéma ukazuje, jak se změní bilance banky:

Bilance komerční banky

Aktiva

Pasiva

  • nový úvěr na auto 200 000 Kč
  • navýšení na účtu klienta 200 000 Kč

Bilance komerční banky narostla o 200 000 Kč a na účtu dotyčného žadatele přibyla stejná suma. Nikdo přitom nemusel do banky přijít a nejprve uložit 200 000 Kč, aby si je někdo jiný mohl půjčit. V bance a celém bankovním systému vzniklo nových 200 000 Kč peněz, které se započítají do peněžního agregátu M1.

V dalším kroku samozřejmě peníze z účtu zmizí, protože jsou použity k zaplacení auta. Tady existují dvě možnosti. Pokud má prodávající auta účet u stejné banky jako kupující, nic se nezmění. Snížení depozita na jednom účtu je nahrazeno zvýšením depozit na jiném. Pokud však má prodávající auta účet u jiné banky, musí banka peníze poslat do dotyčné jiné banky. To už je trochu komplikovanější, protože aby to mohla udělat, musí k tomu použít svůj účet u centrální banky a vzít z hromady peněz, které má tam. Ve stejnou chvíli ale většinou proudí jiné platby také opačným směrem a poměrně často se vzájemně vyrovnají. V nejzazší možnosti – tedy pokud peníze z účtu mají odejít do jiné banky – žádné už ten den nepřijdou a banka už na svém účtu nic nemá, může si půjčit na mezibankovním trhu od jiných bank V takovém případě místo závazku ke klientovi bude mít v bilanci závazek vůči jiné bance. Depozitum žadatele o úvěr nahradí depozitem jiné banky.

Důležitá věc je, že pokud se podíváme na bankovní sektor jako celek, tak bez ohledu na to, kam peníze byly poslány, navýšení přeněžní zásoby o 200 000 Kč nezmizí, dokud úvěr nebude v budoucnu splacen. Bankovní sektor tímto způsobem vytváří většinu toho, čemu říkáme peněžní zásoba.

Určitě každého hned napadne, že to takto přece nemůže fungovat bez nějakého limitu. Banky přece jen tak nemůžou vytvářet peníze z ničeho a bez omezení. Tedy opravdu nemohou, ale jen pokud si to centrální banka nepřeje. Centrální banka může vstoupit do hry a říct, že každá komerční banka musí držet určité množství peněz na svém účtu v centrální bance. To se obvykle počítá jako procento z existujících depozit a říká se mu povinné minimální rezervy. Vtip je v tom, že peníze, které mají banky na svých účtech u centrální banky, se chovají jako hotovost. Banky si je sice můžou půjčovat mezi sebou na tzv. mezibankovním trhu peněz, ale bankovní sektor jako celek si je může půjčit jenom od centrální banky. Těmto penězům se obecně říká rezervy, jsou součástí měnové báze a centrální banka může kontrolovat její velikost. Slovo „může“ je ale zcela namístě, protože jestli to centrální banka skutečně dělá, je věc zvoleného režimu měnové politiky.

Pojďme se znovu podívat na úvěr na auto. Komerční banka poskytne nový úvěr za 200 000 Kč, na účtu žadatele přibylo 200 000 Kč. Centrální banka ale teď požaduje, aby rezervy komerční banky vzrostly o 2 % nových depozit. Komerční banka tak musí sehnat 4000 Kč nových rezerv. První možnost je, že si je půjčí od jiných komerčních bank, které mohou mít nějaké navíc. Ovšem pokud žádné rezervy navíc už nejsou k dispozici, musí zaklepat na okénko u centrální banky a půjčit si od ní. Tím se dostáváme zpět k limitu tvorby úvěrů. Limit skutečně může existovat, pokud centrální banka v tuto chvíli řekne ne a žádné další rezervy už bankám nepůjčí, protože chce zabránit tomu, aby banky vytvářely další úvěry a depozita. To se však v praxi měnové politiky stává velmi zřídka a ve většině případů centrální banka navýší množství vypůjčených rezerv. Například ECB půjčovala před rokem 2008 komerčním bankám eurozóny v průměru kolem 200 miliard euro. Proč centrální banky striktní limity vypůjčených rezerv moc nepoužívají a k čemu to eventuálně vede, se ještě několikrát vrátíme.

Teď se však znovu podívejme do učebnice ekonomie pro první ročník. Ty většinou tvrdí, že na začátku přinese nějaký vkladatel hotovost a tu uloží jako prvotní depozitum, například 4000 Kč. Protože povinné minimální rezervy jsou v celé EU jen 2 % vkladů, může banka z 4000 Kč počátečního depozita poskytnout úvěr až 200 000 Kč. Ovšem ačkoliv částky sedí, ve skutečnosti to běží spíše obráceně. Banka nejprve poskytne úvěr 200 000 Kč a potom začne shánět 4000 Kč nových rezerv, aby splnila povinné minimální rezervy. 

Newsletter