Komentář Wallera z Fedu podpořil růst amerických výnosů a dolar. Kurz zpevnil pod 1,0800 za euro. Rostoucí evropské i americké výnosy negativem pro měny regionu. Koruna ve ztrátě nad 25,30 za euro.

Profesor z Harvardu: Připravte se na výrazně záporné sazby

Mezinárodní měnový systém stojí na křižovatce. Centrální banky se v posledních letech dostaly pod obrovský tlak, protože po snížení úrokových sazeb na nulu byly nuceny používat alternativní nástroje. Tyto alternativy však rozšiřují pravomoci měnových autorit daleko za jejich původní účel. Centrální banky po celém světě tak riskují, že se stanou nástrojem politických zásahů a přijdou o svou nezávislost. Významné teoretické i empirické přístupy navíc účinnost těchto alternativních měnových nástrojů zpochybňují. „Negativní sazby budou v příští významné recesi či finanční krizi potřeba. Centrální banky by měly dělat víc, aby si pro takovou politiku připravily půdu,“ píše profesor ekonomie z Harvardovy univerzity Kenneth Rogoff ve svém příspěvku zveřejněném v Journal of Economic Perspectives.

Je čas na změnu

Nulová dolní hranice pro nominální úrokové sazby představovala pro centrální banky v minulosti značné omezení. Prolomit tuto úroveň se banky dosud zdráhaly kvůli obavám, že když dočasně sníží úrokové sazby do příliš záporných hodnot, dojde k masivnímu vybírání hotovosti, protože papírové peníze, jak známo, s sebou žádné úroky nenesou.

Jenže dnes je situace podle Rogoffa zcela jiná. „Je načase, aby ekonomové přestali předstírat, že implementace efektivních negativních sazeb je stejně obtížná, jako se tomu zdálo být za Keynese,“ píše Rogoff. „Rozmach systémů elektronických plateb a rostoucí marginalizace hotovosti v transakcích vytváří mnohem snazší cestu k politice negativních sazeb než ještě před dvěma desetiletími.“ 

Keynesův bod zlomu: Kdy stimuly přestaly fungovat?

Není třeba rušit hotovost

Moderní makroekonomická literatura se podle Rogoffa v této souvislosti zabývá především dvěma hlavními způsoby, jak politiku efektivních negativních sazeb úspěšně zavést do praxe. Jedním je otázka zrušení hotovosti, druhým pak nalezení způsobu, jak platit úroky i z hotovosti. Obě tyto možnosti jsou však podle Rogoffa v realitě těžko uskutečnitelné. Navíc podle něj ani nejsou nutné.

Podle profesora ekonomie totiž existuje řada jiných opatření, která zabrání náhlému a masivnímu vybírání vkladů, pokud by centrální banka musela během krátké doby výrazně snížit své sazby.

Dvě měny v jedné zemi

Jedním z těchto opatření je zavedení měnového kurzu mezi papírovými penězi a rezervami bank. Tím by se vytvořily de facto dvě měny v rámci jedné země. První by byly elektronické peníze, ty by centrální banka prohlásila za „skutečnou“ měnu, která by se musela povinně používat v rámci plnění smluv, daňových povinností a dalších plateb. Pokud by chtěla zabránit masivnímu vybírání vkladů v hotovosti v případě záporných úrokových sazeb, mohla by přitom ohlásit znehodnocení hotovosti při směně za elektronické peníze ve výši například 3 % ročně. To by znamenalo, že by za rok centrální banka vyplatila za jeden papírový dolar již jen 0,97 elektronického dolaru. Po dvou letech by pak za něj zaplatila jen 0,94 elektronického dolaru.  

Přechod k „less-cash“ společnosti

Dalším a dle Rogoffa asi nejlepším opatřením je rušení bankovek s vysokou nominální hodnotou.

Rogoffovy zkušenosti z poslední doby ukazují, že nulová dolní hranice u úrokových sazeb není doslovně nula, a sice kvůli vysokým nákladům na převoz, skladování a pojištění velkého množství peněz. Proto některé centrální banky, jako například švýcarská, švédská, dánská, japonská, ale i ECB, mohly snížit sazby i pod nulu, aniž by to vyvolalo masivní vybírání hotovosti.

Finanční krize proměnila americkou ekonomiku ve šneka

Nikdo však podle něj neví, jak daleko mohou centrální banky jít, než dojde k panice a chaotickému vybírání vkladů ve velkém. Rogoff takovouto maximální negativní sazbu odhaduje zhruba -1 až -2 procenta. Přesné číslo přitom závisí na době, po jakou by se očekávalo, že bude politika negativních úrokových sazeb přetrvávat. Banky mohou sice snadno využít své stávající trezory a skladovat víc peněz, ale pokud budou chtít držet navíc miliardy, budou jim pojišťovny účtovat astronomické částky jako kompenzaci za riziko případných obrovských ztrát. Banky by navíc musely platit dopravné a pojištění za transport peněz. A to vše aniž by věděly, jak dlouho období negativních úrokových sazeb bude pokračovat. Soukromé firmy hromadící hotovost by čelily týmž problémům, nehledě na časovou náročnost budování nových trezorů.

Stahování bankovek s vysokou nominální hodnotou z oběhu je podle Rogoffa jedním ze způsobů, jak hromadění hotovosti ještě více omezit. Bankovky s vysokou hodnotou, jako je 100 dolarů, 500 eur a 1000 švýcarských franků, tvoří dle ekonoma velký podíl hotovosti, ačkoli je používá jen velmi málo lidí – například americká stodolarovka představuje 81 % celkové americké zásoby oběživa, zatímco bankovky v nominální hodnotě 10 USD a méně tvoří jen asi 3 %.

Další krach je za dveřmi, potvrzuje schovaný prediktor recesí

Zbavit se padesáti a stodolarovek by podle Rogoffa znásobilo objem a váhu hotovostních zásob ve srovnání s desetidolarovkami pět až desetkrát a náklady na hromadění hotovostních peněz ve velkém by u finančních institucí typu penzijních fondů, pojišťoven a dalších pak byly mnohem vyšší. A přitom by to stále nemělo téměř žádný dopad na běžné maloobchodní transakce a na naprostou většinu lidí, kteří při vyřizování svých běžných plateb stejně preferují menší bankovky, tvrdí profesor.  

Myšlenkou je přechod k „less-cash“ společnosti, nikoli „cashless“, říká – tedy k takové, kde je méně hotovosti, ale není třeba, aby byla zcela bezhotovostní. Z velkých světových ekonomik je podle Rogoffa nejpřirozenějším kandidátem na brzký přechod na takovouto „less-cash“ ekonomiku Japonsko.

Cílem je stabilita, ne vysávání střadatelů

Překážek, které brání centrálním bankám sáhnout u svých sazeb hlouběji do záporných hodnot, je nicméně podle Rogoffa ještě více, nejsou však neřešitelné. Přitom uvádí například to, že by se komerční banky v případě záporných sazeb zdráhaly přenést dodatečné úrokové náklady na drobné střadatele, především fyzické osoby. Zde by podle Rogoffa mohla být řešením výjimka pro drobné klienty, u kterých by banky dostaly od centrální banky kompenzaci, aby na tom netratily. „Cílem politiky negativních sazeb je dosáhnout makroekonomické stabilizace, nikoliv zvyšovat výnosy,“ píše Rogoff.

Moderní americká recese? Může za ni Fed

V období, ve kterém se hotovost stává stále méně důležitou a kde bankovní a maloobchodní transakce probíhají stále více v elektronické formě, je podle tohoto profesora možná načase, aby makroekonomové přestali považovat nulovou hranici jako nezměnitelnou přirozenou konstantu. Nulová dolní hranice byla hlavním problémem ve třicátých letech minulého století a opět během poslední globální finanční krize. Nemusí však být velkou překážkou v té příští.

Newsletter