Libertariánský paternalismus: Nenásilné řešení lidských neřestí?

K neštěstí všech mainstreamových ekonomů, člověk se prý chová jako člověk, nikoli jako člověk ekonomický. Alespoň podle zástupců behaviorální ekonomie, kteří se prostřednictvím experimentů snaží dokázat, že lidé svými volbami ne vždy maximalizují užitek a v řadě situací se tak nechovají jako Beckerův vysněný ideál člověka – neoklasický homo economicus.

Podle behaviorální ekonomie lidé trpí omezenou sebekontrolou – mají tendenci nadhodnocovat krátkodobé výnosy svých voleb a podhodnocovat jejich dlouhodobé náklady. Omezená sebekontrola má v reálném životě řadu důsledků. Lidé často nejsou schopni vstát z postele, i když vědí, že přijdou pozdě do práce, nedokáží přestat kouřit, nedostatečně si spoří na důchod anebo si nemohou odpustit vydatné popíjení až do rána, i když druhý den toho budou hořce litovat.

Skuteční lidé tedy v řadě případů nejsou schopni optimální intertemporální volby, která je samozřejmostí pro neoklasický ideál člověka – model homo economicus. Činí tak rozhodnutí, která jsou v rozporu s jejich dlouhodobými zájmy, a to i přes to, že o tom mnohdy sami vědí. Z tohoto pohledu se samozřejmě nabízí myšlenka, že určité restrikce pro ně mohou být výhodné. Druhou stránkou mince je ovšem omezení svobody jednotlivce, kterou by tyto restrikce mohly způsobit.

Může behaviorální ekonomie pomoci v boji s obezitou?

Ačkoliv behaviorální ekonomie přímo kriticky reaguje na neoklasickou ekonomii, její analytický přístup zcela neodmítá, ale naopak jej považuje za užitečný díky tomu, že poskytuje kvalitní teoretický rámec, který lze aplikovat na takřka jakékoliv ekonomické i neekonomické chování. Avšak i přesto, že behaviorální ekonomové často přemýšlejí v neoklasickém rámci, většinou jsou ve svých závěrech daleko od toho, aby doporučovali přímé státní regulace, které by „napravily“ chybné rozhodování jednotlivců, což by se nabízelo jako zcela logické řešení v případě, že byl přejat iluzorní předpoklad nechybujícího státu, který je implicitně patrný v neoklasické ekonomii blahobytu.

Spíše než chování jednotlivců regulovat přímými zákazy a příkazy, doporučují behaviorální ekonomové nastavit institucionální podmínky rozhodování tak, aby se lidé rozhodli „správně“, avšak aby se zároveň rozhodli sami a dobrovolně. Tato myšlenka je základem teorie tzv. libertariánského paternalismu, jejímiž autory jsou Richard Thaler a Cass Sunstein. Tento záměrně zdánlivě protichůdný pojem má naznačit, že dotčený přístup se „snaží ovlivňovat rozhodnutí takovým způsobem, aby si rozhodovací subjekt polepšil, jak sám uzná za vhodné,“ a to tak, aby byla „zachována svoboda volby“.

 

Příkladem onoho libertariánského paternalismu, o kterém behaviorální ekonomové ve svých knihách tolik mluví, v české praxi jsou například odpudivé obrázky, které musí být od listopadu minulého roku umístěny na krabičkách cigaret. Taková regulace sama o sobě kuřáky do ničeho nenutí, avšak přesto by je měla motivovat alespoň k zamyšlení se nad svým zlozvykem. Thaler a Sunstein navrhují ve své stejnojmenné knize strategii nudge –„pošťouchnutí“. Regulátor má nikoliv přímo regulovat (což by byl v tomto případě úplný zákaz kouření), ale pouze nastavit podmínky tak, aby spotřebitel učinil správné rozhodnutí – to jest nekouřit – avšak svobodně a sám.

Správná aplikace libertariánského paternalismu by tak svobodu volby neměla ohrozit, ale zároveň by měla spotřebiteli ztížit „špatné“ rozhodnutí a naopak jej pošťouchnout k tomu „správnému“. Otázkou ovšem zůstává, zda onen regulátor skutečně ví nejlépe, co je pro spotřebitele tím správným rozhodnutím. Nakonec můžeme citovat nesmrtelnou větu chicagského ekonoma Garyho Beckera, nositele Nobelovy ceny za povýšení ekonomie (respektive neoklasické mikroekonomie) na univerzální vědu o lidském jednání: „Většina úmrtí, i když ne všechna, jsou do jisté míry sebevraždou v tom smyslu, že mohla být oddálena, kdyby bylo do prodloužení života investováno více zdrojů.“

Behaviorální ekonom: V bezhotovostní společnosti by lidé podváděli více

Newsletter