V minulém dílu jsme si vysvětlili, že přijetí eura z pohledu měnové politiky neznamená nic moc jiného než (neodvolatelnou) fixaci kurzu. V této souvislosti se pak setkáváme s prohlášeními, že pro případný vstup do eurozóny je důležitá úroveň kurzu koruny v okamžiku přijetí eura. Zaznívají argumenty, že při slabším kurzu by naše mzdy a důchody po přepočtu do eura byly příliš nízké a že bychom tím zchudli, že by se snížila hodnota našich úspor apod. Tento typ argumentace je – jemně řečeno – zavádějící, a pokud by tak opravdu uvažovali tvůrci hospodářské politiky, mohlo by to vést k chybným rozhodnutím.
Rozlišme dva klíčové aspekty: dopad na hodnotu mezd/cen a dopad na hodnotu úspor/dluhů (v ekonomickém žargonu jde o rozdíl mezi tzv. tokovými a stavovými veličinami). V každém případě platí, že nesmíme vytrhnout jednu veličinu a činit z toho obecné závěry. Například nedává smysl konstatovat, že při mzdě 27 tis. korun bychom při kurzu 27 CZK/EUR měli mzdu 1 tis. eur a při kurzu 20CZK/EUR by to bylo 1.350 eur, takže při silnějším kurzu bychom byli na tom lépe, protože bychom za naši práci dostávali více eur. Daná cena práce by se pochopitelně promítla i do ceny výrobků a služeb a my bychom si nakonec silnějším kurzem nijak nepolepšili, nemluvě o zhoršení konkurenceschopnosti.
Uvedený příklad představuje zjednodušení, ve skutečnosti by došlo k redistribučním efektům uvnitř ekonomiky. Při silnějším kurzu by nás samozřejmě vyšla třeba zahraniční dovolená levněji, oproti tomu by se vývozcům snížily výnosy i zisk. Celkově bychom na tom tedy neměli být ani lépe ani hůře bez ohledu na úroveň kurzu. Příliš silný kurz by podrýval konkurenceschopnost naší vývozně orientované ekonomiky, a to by tlačilo naše mzdy dolů. Nelze proto vytrhnout jednu veličinu a podle ní hodnotit celkový dopad na ekonomiku. V případě změny úrovně kurzu v zásadě platí, že se mění pouze nominální veličiny a k reálné změně bohatství nedochází.
Trochu komplikovanější úvaha náš čeká u hodnoty akumulovaného bohatství, resp. našich úspor. Jestliže mám našetřený milion korun, tak na první pohled je zřejmý rozdíl mezi tím, přepočítám-li ho kurzem slabším či silnějším. Naše (jde o součet domácností a nefinančních podniků a použitá data se vztahují ke konci roku 2015) vklady v bankách se pohybují nad 3.200 mld. korun. Pokud bychom porovnávali přepočet z korun do eur například při kurzech 27 a 20 CZK/EUR, pak bychom dostali zhruba čtvrtinový rozdíl v hodnotě našich eurových úspor.
„Protějšek“ našich úspor jsou ale naše dluhy: nejpodstatnější část je v podobě úvěrů poskytnutých bankami – ty činily koncem roku 2015 kolem 2.500 mld. korun. Ty bychom ovšem museli přepočíst také, samozřejmě přepočet při silnějším kurzu by nám hodnotu dluhu vyjádřenou v eurech snižoval. Zároveň bychom ovšem neměli zapomenout ani na vládní dluh, který koncem roku 2015 dosahoval úrovně kolem 1.800 mld. korun. Možná by se mohlo zdát, že nejde o dluh domácností a firem, ale stát žádné jiné prostředky, než které od nás vybere na daních, nemá, takže se nás – daňových poplatníků – týká také.
Součet našich dluhů tedy převyšuje naše vklady v bankách. Samozřejmě i zde platí, že uvnitř ekonomiky by slabší, resp. silnější kurz při přechodu na euro měl redistribuční účinky: věřitelům by prospěl silnější kurz, u dlužníků by tomu bylo naopak, obdobně silnější kurz by prospěl dovozcům a poškodil vývozce.
S trochou demagogie bychom tedy mohli tvrdit, že kdybychom „zítra“ přijímali euro, slabší kurz by byl lepší, protože by snižoval naše dluhy vyjádřené v eurech a toto snížení by bylo vyšší než „ztráta“ z nižších vkladů. Berme ovšem daný příklad především jako ilustraci. Brali jsme v úvahu pouze vklady v bankách, jsou zde ovšem i jiné formy úspor jako jsou penzijní fondy či kapitálově-životní pojištění, na druhé straně úvěry poskytují i nebankovní instituce a ty jsme zde také nebrali v potaz. Hlavně je tedy zřejmé, že nelze vzít jednu veličinu – třeba úspory – a tu prohlásit za určující pro hodnocení dopadu na naše bohatství. Devizový kurz je pouze nominální veličina a jeho pohyby v delší perspektivě nemění výkonnost ekonomiky, ani její bohatství. Kurz nám může pomoci srovnat se s ostatními ekonomikami, jak si stojíme v daném okamžiku, ale samotné bohatství netvoří. Investora také zajímá především výnos jeho investice v procentech, nikoli měna, ve které vede své účetnictví. To, jak jsme bohatí, je dané jen tím, co jsme schopni vyrobit a vytvořit, nikoli tím, v jaké měně to počítáme.
