EU ve válce proti igelitkám. Útočí na ty správné tašky?


09:33 • 29. října 2016

Tagy: Evropská unie, ekologie, zákony, ČR, trh

Vypadá to, že když ekonomové říkají, že životní prostředí je luxusní statek, tak mají pravdu. S tím, jak jsou lidé ve vyspělých zemích bohatší a bohatší, také stále silněji zaznívají hlasy volající po environmentálních regulacích. Evropská unie tak vyslyšela hlas lidu a nakázala členským státům, aby učinily přítrž igelitovým taškám. Jsou však igelitky mezi taškami skutečně největší pohromou?

Proti igelitovým taškám nedávno radikálně zakročilo Maroko, jedna z někdejších igelitkových velmocí. V létě zde byl schválen zákon, který zakazuje jejich distribuci, prodej, výrobu i dovoz. Evropská unie zatím v regulaci igelitek takto striktní není, ovšem záměr postupně snižovat jejich spotřebu je jasný. Na jaře roku 2015 europoslanci schválili nové znění směrnice 94/62/ES o obalech a obalových odpadech, která cílí na snížení spotřeby lehkých nákupních plastových tašek (o tloušťce do 50 mikronů/0,05 milimetrů).

Sbohem igelitkám zdarma

Členské státy musí zvolit jeden z následujících způsobů implementace „přijmout opatření vedoucí ke snížení průměrné roční spotřeby biologicky nerozložitelných lehkých nákupních tašek na 90 kusů na osobu do konce roku 2019 a na 40 kusů ročně do konce roku 2025, anebo zajistit, aby do roku 2018 nebyly lehké plastové tašky poskytovány nakupujícím zdarma (1).

Členské země musí směrnici implementovat do své legislativy do konce listopadu letošního roku, jinak jim hrozí pokuta. Česká vláda již novelu zákona o obalech schválila, nyní se nachází v parlamentu. Ministerstvo životní prostředí zvolilo druhý způsob – od roku 2018 tak obchody patrně nebudou moci rozdávat lehké igelitky zdarma. Výjimka byla udělena akorát sáčkům na pečivo.

Igelitová vs. papírová taška

Pro Českou republiku se zdá takové opatření tak trošku zbytečné, jelikož prakticky všechny velké obchodní řetězce už zde igelitky zdarma nedávají. Ale směrnice je holt směrnice. Proč se však regulace dotýká jen igelitových tašek? Obecně se má za to, že igelitky ničí životní prostředí – jsou obtížně biologicky rozložitelné, zavalují nás odpadem a znečišťují oceány. Navíc se na jejich výrobu plýtvá neobnovitelnými zdroji. Ekologičtěji se tváří tašky papírové, které jsou snadno biologicky rozložitelné. Obchodní řetězce jimi ostatně často nahrazují neatraktivní igelitky.

Ovšem první dojem často klame. Igelit toho totiž snese mnohem více než papír a v tom smyslu jsou ekologičtější zase igelitové tašky. Autoři studie publikované ULS Report (2), která porovnávala životní cyklus a environmentální dopady papírové a igelitové tašky, zjistili, že i papírová taška má své mouchy. Studie totiž porovnávala množství tašek, které toho dokázaly stejně unést – konkrétně 52 kg papírových tašek a 6 kg igelitek. Závěry studie pak říkají, že s papírovými taškami je oproti igelitovým spojeno 5krát více odpadu, 1,5krát více spotřebovaných fosilních paliv, 3,5krát více spotřebované energie a s 2krát vyšší emise do ovzduší.

Která taška je menší zlo?

EU tak možná útočí na špatnou tašku. Ještě zapeklitější to je, když zjistíme, že studii si nechalo vypracovat sdružení výrobců igelitek. Měly by se tedy pro jistotu zakázat obě? Kde si regulátor neví rady, tam nechte promluvit Adama Smithe. Jenom neviditelná ruka trhu odpadků totiž ví, jak to vyřešit. Alespoň teoreticky. V duchu modelu Toma Tietenberga (3), který popsal, jak trh sám dojde k optimální míře využívání přírodních zdrojů a také recyklace, by to vypadalo asi nějak takto:

Spotřebitel je racionální a přemýšlí dopředu. Když si koupí (nebo dostane) tašku, zvažuje nejen její cenu a vlastnosti, ale také náklady na pozdější zbavení se tašky. Tyto náklady si tak při volbě mezi taškami z různých materiálů přičítá k ceně výrobce. Výrobce chce mít co nejnižší náklady, proto hledá levné materiály. Musí však nabízet tašky z materiálů, které mají spotřebiteli požadované vlastnosti, ale zároveň nejsou nákladné na budoucí zpracování jakožto odpadu (jinak by byl vyřazen z trhu).

Tak trh dospěje ke kompromisu mezi spokojeností spotřebitelů a ziskem výrobců ve formě tašek, které šetří vzácné zdroje a mají omezený dopad na životní prostředí ve formě produkce odpadu. Cena vzácných zdrojů navíc v čase roste, až jednou dospěje do bodu, kdy bude recyklace levnější než využití primárního zdroje. Spotřebitelé tak již nebudou za zpracování odpadu platit, ale budou jej prodávat výrobcům, kteří jej recyklují a použijí ve výrobě.

Jenže co když majitelem odpadu není ten, kdo ho produkuje, a ceny za jeho skládkování jsou stanoveny administrativně? Neviditelná ruka trhu potřebuje k adekvátnímu výkonu hlavně dvě věci – adekvátní ceny a adekvátně přiřazená vlastnická práva. Tak jí deformovaný cenový systém a podivně vymezená vlastnická práva k odpadkům v evropských odpadových hospodářstvích dělají čáru přes rozpočet. A my se tak v rozhodnutí, která taška je lepší, musíme spolehnout na úsudek europoslanců.

  1. Euroskop.cz. Poslanci odsouhlasili konec plastových tašek v EU, 8. 5. 2015.
  2. ULS Report. Revised Analysis of Life Cycle Assessment (LCA) Relating to Grocery Bags. Boustead Consulting & Associates Ltd, 2007.
  3. TIETENBERG, T. H. Environmental and Natural Resource Economics. 6th ed. Boston: Addison-Wesley, 2003.
RSS

Je absolventkou Národohospodářské fakulty a Fakulty financí a účetnictví Vysoké školy ekonomické v Praze. Zajímá se o behaviorální ekonomii a finance.



Přejít na diskusi

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.