„Za starých časů bylo finančnictví pokládáno za pouhého pomocníka výroby,“ citují John Bellamy Foster a Fred Magdoff ekonoma Paula Sweezyho, který přednášel na Harvardově univerzitě, ve své knize The Great Financial Crisis (Velká finanční krize), „V pozdních fázích ekonomických cyklů mělo tendenci žít svým vlastním životem a plodit spekulativní excesy. Tyto epizody zpravidla neměly dlouhé trvání a neměly dlouhodobý dopad na strukturu a fungování ekonomiky. V posledních letech naproti tomu docházelo k růstu relativně nezávislého finančního sektoru, a to nikoliv v období přehřívání ekonomiky, ale naopak v období její hluboké stagnace,“ pokračuje citace. A jaká je situace dnes?
Finanční sektor si v posledních desetiletích – přesněji od 70. let, kdy se začal bouřlivě rozvíjet nejprve v USA, a pak i v dalších vyspělých zemích – žije svým vlastním životem prakticky neustále. Důkazem toho budiž následující graf vytvořený na základě dat agentury Bloomberg, který publikoval na svém blogu Anthony B. Sanders.
Objem globálních finančních aktiv přesáhl v září letošního roku hodnotu 500 bilionů amerických dolarů. Zhruba 30 % z tohoto rozsahu má na svědomí tzv. šedé bankovnictví, tedy finanční aktivity nebankovních finančních institucí, které často nejsou pod dozorem regulátorů. Právě šedé bankovnictví bylo zejména v souvislosti s finanční krizí kritizováno za poskytování nepřiměřeně rizikových úvěrů.
Nobelisté vs. Janet Yellenová: Finanční krize bude
Mezi finanční aktiva lze zařadit jednak peníze a dále dluhové instrumenty a majetkové cenné papíry. Samostatnou kapitolou pak tvoří deriváty odvozené od těchto finančních instrumentů, jako jsou například forvardy, futures, swapy, finanční opce. Ty díky tzv. pákovému efektu slibují potenciálně velmi vysoké zisky s malým objemem vloženého kapitálu, avšak na druhou stranu je s nimi spojeno vysoké riziko v podobě velmi vysoké potenciální ztráty, které se snadno stává systémovým.
Objem finančních aktiv a dalších finančních instrumentů tak několikanásobně převyšuje objem světového HDP, kterým lze aproximovat onu „reálnou“ ekonomiku. Ta se v poslední době podle Johna Bellamy Fostera a Freda Magdoffa, autorů knihy The Great Financial Crisis, stává spíše přívěškem finanční ekonomiky, než aby byla její základnou. „Financializace“, vysvětluje v rozhovoru tento relativně nový fenomén Gerald Epstein z University of Massachusetts, „je pravděpodobně nejpoužívanější termín analytiků, kteří se snaží pojmenovat a chápat současný vzestup financí a jeho mocnou roli,“ konstatoval profesor ekonomie.
Finanční zbraně hromadného ničení? Půl trilionu dolarů v derivátech
Termín „financializace“ vznikl dlouho před krizovým rokem 2008, ale až od té doby, co krize udeřila, se postupně stává populární. Odpůrci tohoto nového trendu, kdy se finanční sektor stává stále důležitějším hráčem v určování směru globální ekonomiky, jsou finanční aktivity kritizovány za to, že samy o sobě nepřispívají k tvorbě ekonomického bohatství, ale naopak ještě váží nezanedbatelný objem zdrojů, které by mohly vytvářet přidanou hodnotu v jiných odvětvích.
Finanční operace podle nich představují tzv. hry s nulovým součtem, které nezvětšují onen pověstný koláč, ale pouze iniciují jeho přerozdělování, a to ještě dosti podivným způsobem, který podrývá stabilitu ekonomiky a eskaluje majetkové nerovnosti mezi lidmi. Podle Johna Bellamy Fostera a Freda Magdoffa je však financializace nevyhnutelným důsledkem stagnace reálné ekonomiky, ke které zase nevyhnutelně směřuje kapitalismus.. A finanční bubliny jsou právě to jediné, co jí v této fázi tzv. „monopolně-finančního kapitalismu“ může nabídnout alespoň iluzi prosperity.
