Finanční krize z let 2008 až 2009 způsobila zkázu, o které se ještě dnes mluví tak, jako by to bylo včera. Mervyn King, tehdejší guvernér britské centrální banky, prohlásil, že veřejným tajemstvím je, že „z mnoha způsobů organizování bankovnictví je nejhorší ten, který máme dnes.“ Co si s ním počít dále? Nad tím se na serveru Evonomics zamýšlí Nicholas Gruen.
Mervyn King měl při svém výroku na mysli systém bankovnictví s částečnými rezervami, kdy téměř všechny peníze v naší ekonomice představují pohledávky soukromých subjektů vůči obchodním bankám, anebo pohledávky obchodních bank za soukromými subjekty. Co je ale důležitější, tyto obchodní banky drží ve vkladech pouze zlomek všech těchto pohledávek. Těmto vkladům se pak říká rezervy a tomuto zlomku rezervní poměr.
Největší bankovní systém čítá 33 bilionů dolarů. Komu patří?
Ve skutečnosti je ale situace ještě horší, než to vypadá. K tomu, aby obchodní banky poskytly půjčku, nepotřebují vůbec žádné vklady. Poskytnutí úvěru už samo o sobě vytvoří vklad – banka tím vytvořila nové peníze. A pokud komerční banka náhodou nemá dost vkladů, aby splnila požadovaný rezervní poměr, jednoduše si je půjčí od jiné komerční banky. A pokud ani ty nemají, pak si všechny půjčí od centrální banky. Takto centrální banka dodává likviditu do systému a komerční banky mohou teoreticky půjčovat až do nekonečné výše.
I když se tedy komerční banka tváří jako konkurenční soukromý subjekt, od obyčejných soukromých podniků se v mnohém liší. Ty totiž peníze dostávají za to, že pro své zákazníky vytvářejí nějakou protihodnotu. Naproti tomu komerční banky peníze vytvářejí z ničeho a nechávají si za to platit. A pokud náhodou někde něco chybí, nastupuje zde centrální banka jakožto věřitel poslední instance, který ty komerční ochotně podrží.
Komerční banky tak nejsou obyčejnými konkurenčními subjekty, ale partnery veřejného subjektu. A právě toto partnerství jim před poslední finanční krizí umožnilo narůst do tak obludných rozměrů, že by jejich krach položil celou ekonomiku. Proto je taky, resp. mnohé z nich, vlády musely tehdy zachraňovat. Zkrátka: „Too-big-to-fail“.
ČNB a vývoj měnové politiky. Čtěte dvakrát – Roklen24.cz https://t.co/f06Is16JJr @roklen24 @CNB_cz #ČNB pic.twitter.com/jtIssAVG05
— Roklen24.cz (@roklen24) 26. května 2017
Když jsou tedy komerční banky těmi „démony“ v systému, proč je raději nepřeskočíme? Nicholas Gruen křísí zapomenutou – a tehdy pouze akademickou – myšlenku o tom, že centrální banka by neměla účty otevírat pouze bankám, které je následně otevírají soukromým subjektům, ale měla je soukromým subjektům otevřít rovnou. Centrální banka by tak přestala být velkoobchodníkem bankovních služeb, ale převzala by zde roli retailového obchodníka, kterou dosud plnily komerční banky. Ty by tak nebyly oproti ostatním subjektům zvýhodněny a byla by dosažena ona vysněná konkurenční neutralita.
Zatímco dříve byla realizace takového nápadu nemyslitelná, především vzhledem k tomu, že by bylo nutné, aby si centrální banka zřídila pobočky v celé zemi, ve světle dnešních technologií a internetu už se to jako takový nesmysl nezdá. Podobně jako dnes má centrální banka s komerčními bankami centrální zúčtovací centrum, přičemž tento systém by bylo možné vytvořit pro všechny ekonomické subjekty.
Lidé by tak půjčky získávali přímo za úrokovou sazbu centrální banky, tedy bez maloobchodní přirážky. Celý proces poskytnutí úvěru by rovněž mohl běžet mnohem konkurenčnějším způsobem. Centrální banka by nemusela posuzovat bonitu každého klienta zvlášť, ale mohla by specifikovat soubor vysoce bezpečných aktiv, proti kterému by se automaticky půjčovalo. Tak by bylo možné zajistit, aby nebyly půjčky poskytovány nebonitním subjektům, jak to v současnosti dělají komerční banky, které jsou poháněné touhou po úrokových ziscích, a s vědomím věřitele poslední instance, který je v případě problémů nemůže nechat zkrachovat.
Finanční zbraně hromadného ničení? Půl trilionu dolarů v derivátech
