Poprvé o inflaci a kvantitativní teorii peněz

, ,
13:04 • 18. prosince 2015

Tagy: měnová politika, Měnová politika pro každého

Když se dnes řekne inflace, většině lidí se patrně vybaví něco o růstu cen a možná také něco o jakémsi indexu spotřebitelských cen. Pojem inflace je ale v první řadě o ztrátě kupní síly peněz. To znamená, že ačkoliv jsem za 100 korun doposud mohl koupit například pět piv, najednou můžu koupit jen čtyři nebo dokonce jen tři.

Odtud následně snadno odvodíme, že pokud peníze ztrácejí kupní sílu, musí růst ceny, které jsou v penězích vyjádřené. Protože mám pořád svoji stovku a nemohu už za ni koupit pět piv, znamená to, že cena jednoho piva už není 20 korun, jak až donedávna byla, ale je nyní 25 nebo dokonce zhruba 33 korun. A až potom se dostáváme k problému, jak změny v cenách měřit za celou ekonomiku a tím ke konstrukci indexu spotřebitelských cen, ve kterém má pivo samozřejmě své místo. Index spotřebitelských cen opravdu spatřil světlo světa mnohem později, než bylo pozorováno a popsáno, že pokud se v nějaké ekonomice zvýší rychle množství peněz, sníží se tím dříve nebo později jejich kupní síla a zvýší se ceny, které jsou v penězích vyjádřeny. Přímý vztah mezi množstvím peněz v ekonomice a cenovou hladinou je přitom základním stavebním kamenem monetární ekonomie a měnové politiky a je popsán takzvanou kvantitativní teorií peněz.

Podle té platí, a budeme se opakovat, že pokud z nějakého důvodu vzroste v ekonomice množství peněz, dojde dříve nebo později k růstu cen. Uvedené spolehlivě fungovalo a funguje bez ohledu na to, jestli byly peníze zlaté, stříbrné, nebo jen papírové. Tak jako je Einsteinova obecná teorie relativity obecnou teorií pohybu těles, je kvantitativní teorie peněz obecnou teorií inflace. Inflace je vždy a všude peněžním jevem, tedy výsledkem měnové politiky.

Dnes se však může zdát, že o kvantitativní teorii není tolik slyšet a pokud ano, tak jedině pohrdlivě. Člověk snadno nabude dojmu, že inflace závisí na inflaci v eurozóně a cenách komodit. Jakápak domácí měnová politika. V tomto a několika příštích příspěvcích však ukážeme, že tohle je dáno jen tím, že vztah mezi penězi a cenovou hladinou se, diplomaticky řečeno, „rozostřil“ díky rozvoji finančního systému, zákazu financování vládních (státních) výdajů přímým tištěním peněz, používáním úrokových sazeb jako nástroje centrálních bank a všemožnými verzemi takzvaného kvantitativního uvolňování,. Cokoliv se v monetární ekonomii událo po Miltonu Friedmanovi, včetně celé Nové keynesovské monetární ekonomie, na které je postaveno inflační cílování, nezpochybňuje základní pilíř kvantitativní teorie peněz:  změna v měnové politice vždy nakonec povede jen ke změně cen.

Začněme u toho, že pro rychlé a hladké fungování vztahu od množství peněz k cenám je potřeba, aby nové peníze byly přímo propojeny s poptávkou obyvatel po zboží a službách. Přímé propojení přitom slušně fungovalo, když ještě obíhaly zlaté nebo stříbrné mince a došlo k objevu nového významného naleziště. Jednoduše ti, co zlato nebo stříbro doslova vykopali ze země nebo sebrali místními obyvatelstvu v nových koloniích, si z něj nechali vyrazit nové mince a vyrazili na nákupy. Ne nadarmo se za první dobře popsanou inflační vlnu v Evropě považuje okamžik, kdy Španělé začali do Evropy vozit zlato a stříbro ze svých nových Amerických kolonií.      

Ještě lépe však přímé spojení mezi penězi a cenami funguje, pokud centrální banka natiskne nové peníze a ty jsou ihned použity vládou k zaplacení vládních výdajů. Například platy státních zaměstnanců, sociální dávky nebo penze jsou sázkou na jistotu. Obyvatelstvo dnešní České republiky nic podobného nezažilo pár staletí, možná s malou výjimkou konce první světové války, ale stačí se pozeptat v okolních zemích od Polska přes Německo a Rakousko až do Maďarska (více o tomto příště). Pro připomenutí jak takový krásný a přímý vztah mezi penězi a cenami může také vypadat, poslouží v gelerii k článku připojené grafy. Ty ukazují současnou situaci v Jižním Súdánu, kde se tamní vláda po propadu cen ropy rozhodla znovu v praxi ověřit kvantitativní teorii peněz.

První graf ukazuje, jak se v roce 2011 snížily vládní příjmy ve srovnání s výdaji. Druhý potom jak v bilanci centrální banky začal růst takzvaný čistý úvěr vládě, který ukazuje vztah mezi centrální bankou a vládou a současně s ním množství peněz. Jen pro úplnost, kladná hodnota čistého úvěru vládě znamená, že si vláda přímo půjčuje od centrální banky. Konečně třetí graf ukazuje nárůst inflace. Stojí za to si uvědomit, že i jen lineární růst inflace znamená exponenciální růst cenové hladiny. Jižní Súdán se přitom již evidentně blíží situaci, kdy i sama inflace roste exponenciálně. Něco na té kvantitativní teorii přece jen asi bude, nemyslíte?

Příště si na příkladu Československa po první světové válce ukážeme, že domácí měnová politika opravdu určuje domácí cenovou hladinu, a to bez ohledu na to, co se děje kolem. Někdy to není bez nákladů, ale stačí jen chtít.

Tip: To nejlepší z Roklenu – Zaregistrujte si zasílání RoklenLetteru zde



Přejít na diskusi

Top zprávy




Diskuze k článku
comments powered by Disqus

Přihlašte se, nebo zaregistrujte


Přihlásit se


Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.

Přihlašte se, nebo zaregistrujte

Tato sekce je dostupná zdarma pouze přihlášeným uživatelům.



Přihlásit se

Zapomněli jste heslo?




Pokud nemáte ještě účet, můžete si ho vytvořit zdarma.