Kdo je a kdo není připraven na exit ECB?

Evropská centrální banka svou extrémně expanzivní měnovou politikou kupuje evropským zemím čas, aby postavily své státní finance na pevnějším základě. To by však v dohledné době mohlo skončit. A existuje analýza, která ukazuje, že ne všechny země jsou na to připraveny.

Vystoupit, či nevystoupit? To je, oč tu běží…

Přistoupí ECB k exitu, nebo ne? Tato otázka je v současné době mezi ekonomy a investory jednou z nejdiskutovanějších. Někteří experti očekávají, že měnová politika v eurozóně zůstane ještě dlouho expanzivní, jiní naopak věří, že obrat na sebe nenechá dlouho čekat. K tomuto názoru se podle německého serveru Finanzen100 kloní například i hlavní ekonom belgické investiční společnosti Degroof Petercam Hans Bevers. Ten se domnívá, že by se měnová politika po celém světě mohla normalizovat rychleji, než trhy v současné době zohledňují v cenách.

Aktuální očekávání podle něj ukazují, že do podzimu 2019 dojde k dvojímu zvýšení úrokových sazeb Fedu a jednomu jak u ECB, tak u britské Bank of England. U Bank of Japan trhy žádné změny sazeb neočekávají. Tak tomu ale být nemusí. Bevers si prý dovede představit, že v září americká centrální banka ohlásí začátek osekávání své bilance a v prosinci přikročí k pátému zvýšení sazeb. V příštím roce pak očekává až tři další.

Fed rozpolcen ohledně dalšího zvyšování sazeb, bilanci oseká již brzy

V případě ECB předpokládá, že na svém říjnovém zasedání oznámí omezení svého programu kvantitativního uvolňování od roku 2018 a své měsíční nákupy dluhopisů v následujících šesti až dvanácti měsících postupně sníží na nulu. První zvýšení sazeb by pak podle něj mělo následovat v létě 2019.

Draghi: O změně politiky ECB rozhodneme zřejmě v říjnu

Pokud by k tomu opravdu došlo, je otázkou, zda by se státní rozpočty všech členských zemí eurozóny s rostoucími úroky a dluhopisovými výnosy dokázaly vyrovnat. Experti německé finanční společnosti Bankhaus Lampe se tímto problémem zabývali ve své aktuální studii.

Úspory díky ECB

Zjistili přitom, že ani přes dlouhodobější zotavení ekonomiky nejenže nedošlo k plošnému snížení státního zadlužení, ale v některých zemích relativní zadlužení dokonce ještě vzrostlo. V jiných se pohybuje stále u svých maxim z let 2013 až 2015 a často nad úrovní 90 %, která je ekonomy považovaná za kritickou. A to i přesto, že politika ECB zemím eurozóny již řadu let výrazně odlehčuje úrokové náklady.

Podle výpočtů Bankhaus Lampe jen v roce 2016 ušetřilo Německo a Francie na úrocích 47 miliard dolarů, Itálie kolem 39 miliard a Španělsko minimálně 16 miliard eur. Za celou eurozónu činí úspory za posledních devět let zhruba 930 miliard eur.

S jakým zvýšením úroků si státy ještě poradí?

Co se tedy stane, když tato měnověpolitická podpora skončí? Existuje zjednodušené pravidlo, podle kterého nárůst nákladů na placení úroků na deset a více procent celkových státních příjmů zvyšuje náchylnost státních rozpočtů ke krizím. Z tohoto úhlu pohledu se sice u některých států riziko krize snížilo, a některé země by tak zvládly i výraznější nárůst úrokových sazeb.

Například u Francie činí takový polštář 385 bazických bodů. To znamená, že průměrná úroková sazba může stoupnout o 3,85 procentního bodu, než bude situace kritická. Slušně naducaný polštář má také Rakousko (360 bazických bodů) a Belgie (250 bazických bodů). U Finska, Nizozemska a Německa je to dokonce značně přes 500 bodů.

Rakousko vydalo stoleté dluhopisy: Nízký úrok, obrovský zájem.

Komu polštář chybí?

Ale některé země jsou na tom podstatně hůř. Například Itálie, kde by byl kritický už nárůst úroků o více než 80 bazických bodů. Španělsko by dokázalo ještě zvládnout nárůst průměrné úrokové sazby o maximálně 110 bazických bodů a Irsko o 100 bodů. Ještě relativně velký polštář si pod sebou vytvořilo Řecko s téměř 130 body.

Nejkritičtější situace však je v Portugalsku. Tato země musí podle ekonomů Bankhaus Lampe od roku 2011 neustále vydávat více než 10 % svých rozpočtových příjmů na placení úroků a nárůst úrokové hladiny si nemůže dovolit vůbec žádný.

Na únosnost zadlužení státu mají sice vliv i reálný ekonomický růst, inflace a primární deficit (tj. celkový deficit bez započtení úroků z veřejného dluhu), přesto tato analýza ukazuje, jaké by se v příliš výrazném zvýšení úrokových sazeb mohlo skrývat riziko. Pokud by výnosy státních dluhopisů rostly příliš rychle a rozpustily se současné polštáře, pak vznik nové dluhové krize rozhodně nelze vyloučit.

Nobelisté vs. Janet Yellenová: Finanční krize bude

To jistě vědí i špičky ECB, které se proto zřejmě budou snažit o to, aby exit z extrémně uvolněné měnové politiky měl na kapitálové trhy co nejmenší dopad. Je proto možné, že měnová politika ECB zůstane přeci jen ještě delší dobu v expanzivním módu.  

 

Newsletter