Devalvační neomerkantilismus ČNB

S otázkou kurzové politiky a obnovené debaty o vstupu do eurozóny souvisí nutně i širší hospodářsko-politické aspekty vnímání celkové národohospodářské strategie naší země. Navíc i vzhledem k probíhající řecké krizi je zásadní si připomínat, že špatně nastavené institucionální parametry pro konvergenční vývoj můžou vést hospodařství k dlouhodobě saturované subdodavatelské struktuře ekonomiky a tzv. „middle-income trap“.  Současnou hospodářskou politiku považuji za nekoordinovanou a krátkodobě orientovanou, jelikož izolované chápání ekonomické reality zejména ze strany ČNB má dlouhodobé dopady na dynamiku změn ve struktuře českého hospodářství. Politika devalvace nikdy ve světové hospodářské historii nebyla žádná dlouhodobá win-win strategie. Naopak vytváří „měkký“ polštář zejména pro ty exportní sektory, které by se měly v rámci mezinárodních hodnotových řetězců posouvat na vyšší úroveň z hlediska mezinárodní konkurenceschopnosti.  Zanedbává se vliv posilujícího kurzu na produktivitu, investiční pozice domácích podnikatelských skupin a finanční sílu domácností. Za situace vysokého obchodního přebytku, velkého odtoku dividend do zahraničí, komparativně nízkých nominálních mezd většiny českých zaměstnanců a vysokého přebytku likvidity v českých bankách by měla být dlouhodobá národohospodářská strategie naprosto odlišná.

Česká ekonomika naopak potřebuje udržet tržní kurzový kanál konvergence proto, aby čestí podnikatelé za podmínek vysoké kapitálové síly českých bank mohli více investovat v zahraničí a aby se česká ekonomika více modernizovala prostřednictvím inovačních technologií ze zahraničí, které se nakupují v tvrdé měně (tento jeden z nejzásadnějších problémů s intervencí paradoxně ČNB přiznává až ve svém čerstvém animovaném videu „Pomáháme české ekonomice“, kdy Adéla musí zaplatit více za strojní vybavení ze zahraničí[1])

.

Většina českých zaměstnanců a podnikatelů se navíc do tří hodin dostane do nejbližšího hypermarketu za hranicemi a argument korunové izolace našeho hospodářského prostoru je doslova komický. Devalvační neomerkantilismus ČNB z minulého století je také v příkrém rozporu s rostoucím mezinárodním trendem elektronického obchodování. Proces světové cenotvorby se v rámci mezinárodních hodnotových řetězců naprosto proměňuje vzhledem ke struktuře a dynamice výrobních a spotřebitelských cen v kontextu valuací kapitálových a finančních aktiv. Režim inflačního cílování tak považuji za systémově chybný, jelikož v rámci svého mandátu naprosto izolovaně a fundamentalisticky sleduje pouze velmi arbitrárně stanovený a systémově zastarávající  index spotřebitelských cen.

Měnový kurz je ale také cena, jejíž dynamika je pro malou otevřenou ekonomiku často mnohem zásadnější než případné fluktuace cen finální produkce. Vyjadřuje ekonomickou hodnotu úspor, mezd, zisků a hospodářských aktiv vůči zahraničí. Jeho experimentálně řízená devalvace i v podmínkách neklesajících měnových agregátů jen manipuluje s relativními cenami a směnnými relacemi, což narušuje dlouhodobou efektivitu investiční alokace zdrojů. Velmi diskutabilní cíl odvrácení údajně hrozící poptávkové deflace prostřednictvím posílování korunových zisků exportních firem a dovezené inflace je v realitě přerozdělovácím „účetním trikem“, který staví na hlavu princip ekvivalence. Přitom ekonomická teorie doporučuje spíše klasický friedmanovský „helicopter drop“, který je do jisté míry společensky spravedlivější. Devalvace vždy systémově poškodí nejvíc ty, kteří mají nejmenší vyjednávací sílu. A to můžeme vidět i dnes, kdy růst nominálních mezd pokulhává za hospodářským výkonem.

Anti-deflační fundamentalismus, který zejména stojí i za intervenčním rozhodnutím ČNB, byl  například i dle předsedy Kontrolní komise pro ekonomiku a rozvoj OECD a bývalého člena výkonného výboru Banky pro mezinárodní platby, tedy centrální banky všech centrálních bank, Williama White, jedním z hlavních důvodů, proč došlo v předkrizovém období ke kritickým chybám v měnové politice, které vedly k akumulaci dlouhodobých nerovnovách zejmena v bublinách na trzích aktiv.[2] Režim inflačního cílování je navíc slovy profesora z Hardvardu Jeffrey Frankela v podstatě s krizí mrtvé, jelikož mimo jiné zdůrazňuje, že tento režim systémově naprosto nevhodně reaguje na ekonomické šoky.[3] Inflační cílování systémově zvyšuje elasticitu finančního systému a amplitudy a délky finančních cyklů vůči hospodářským cyklům, které měnovou a regulační manipulací narušuje. Trend v měnové politice by měl být naprosto opačný.

Velmi pochybný je zejména hlavní a na agregátní úrovni teoreticky vykonstruovaný argument zastánců intervence, že by spotřebitelé v očekávání případné dočasné spotřebitelské deflace začali odkládat nákupy v čase, což by vedlo českou ekonomiku do deflační spirály. Položme si ale otázku, zdali vůbec existuje nějaké zboží či služba, kvůli kterému by průměrná česká domácnost, která utratí většinu měsíčního příjmu, odložila jeho nákup v čase?  A proč potom při inflačních očekáváních ve stejném řádu nevidíme spirály nákupních horeček?

Dokonce se v tomto ohledu absurdně odkazuje i na období Velké deprese, kdy pokles cen byl mnohonásobně výraznější a zároveň docházelo i k poklesu měnové zásoby a finanční sektor byl v těžké krizi. Pokud si ale například přečteme knihu britského novináře Hessella Tiltmana SLUMP![4], který v roce 1932 projel hlavní průmyslové země Evropy a navštivil stovky tehdejších dělnických rodin postižených krizí a studoval jejich příjmy, výdaje a rozpočty, tak se nikdy nezmínil o tom, že by nějaká rodina odkládala spotřebu v důsledku očekávání poklesu cen. Vždy dochází k pozitivní racionalizaci spotřeby. Deflace ani tehdy nebyla zdrojem, ale průvodním jevem tehdejší krize. Případné deflační problémy byly a jsou vždy způsobeny umělými zásahy centrálních bank do struktury ekonomiky, které zapříčinily následnou korekci.

Růst finanční síly podniků a domácností prostřednictvím vyšších zisků a mezd vyjádřených v tvrdé měně je naprosto kritický pro reálnou a nominální konvergenci naší země k západnímu hospodářskému prostoru, jelikož se tak posíluje robustnost a setrvačnost domácí poptávky.  A to je právě zásadní moment našeho konvergenčního vývoje, který posouvá naší zemi více od modelu subdodavatelské ekonomiky vysoce cyklicky závislé na hospodářském vývoji v eurozóně směrem k vyspělé ekonomice sebevědomě investující volný kapitál jak v naší zemi, tak i v zahraničí.

I přes současný hospodářský růst naše země trpí nedostatečnou národohospodářskou strategií vzhledem ke konvergenčnímu úsilí k vyspělému hospodářskému prostoru. Růst není úplně zdravý a je zde velké nebezpečí pro dlouhodobou tzv. „middle-income trap“. Dostatečně se nevnímá, co je zásadním zdrojem růstu dlouhodobé produktivity a výkonnosti. Tím vždy bylo a bude vytváření transparentního, předvídatelného a efektivního hospodářského a institucionálního prostředí pro investice, které vedou k optimální národohospodářské alokaci zdrojů. Česká ekonomika v tomhle bohužel nevyužívá svůj potenciál i přes to, že finanční sektor disponuje přebytkem likvidity. Evropské zdroje a státní investice bohužel nejsou dlouhodobě alokovány dostatečně racionálně. Je zde obrovský prostor pro koncesní financování, které zejména investice do dopravní, informační, vzdělávací, zdravotní a sociální infrastruktury svážou s celým svým životním cyklem a tím docílí mnohonásobně větší efektivity. Pro posílení mezinárodní konkurenceschopnosti by se i daňové a sociální reformy měly prosazovat v širším hospodářském kontextu a nikoliv čistě fiskálním. Pro snížení transakčních a zajišťovacích nákladů by firmám pomohla možnost účtovat, platit mzdy, daně a pojistné i v eurech bez kurzového rizika. Též je nutné, aby ČNB ukončila co nejdříve svojí manipulativní politiku, kterou narušuje hospodářskou strukturu a zpomaluje náš konvergenční vývoj k vyspělým ekonomikám.