Japonská centrální banka teď mohutně nakupuje akcie firem. Za peníze, které si sama tiskne. Sekundují jí další, třeba Švýcaři. Vzniká monetární socialismus. Zhroutí se zřejmě rychleji, než padl socialismus reálný.
Za „starých dobrých časů“ šlo akcionářům každé společnosti vesměs předně o její zisk. Když měl akcionář pocit, že vrcholný management firmy je neschopný, na valné hromadě se jej pokusil sesadit. Pokud neuspěl, zbavil se akcií. To je kapitalismus. Podstatnou kapitalismu je, že (spolu)vlastník či akcionář je zainteresovaný na úspěchu „jeho“ společnosti. Tedy hlavně na tom, aby byla zisková. Je přitom zainteresovaný jak hmotně, tak emocionálně. Podíl ve firmě totiž pořídil za své peníze. Nebo – jde-li třeba o zakladatele – jej získal unikátním nápadem, umem, pílí, odříkáním či díky štěstěně, která k němu podruhé už tak náklonná být nemusí. Jsou to jeho peníze, nikoli cizí, pročež je s nimi spjat právě i duševně. Ví dobře, čeho všeho se musel vzdát, aby je získal.
Pravda, jde o poněkud idealizovanou podobu kapitalismu. Ve skutečnosti i v tržních ekonomikách všude na světě ve větší či menší míře působí státní nebo polostátní firmy. Žádná tržní ekonomika dnes není čistě kapitalistická. Navíc, zejména velké korporace vykazují vysoce roztříštěné vlastnictví. Drobounký akcionář, dlící třeba na opačném konci světa, než kde se pořádají valné hromady, toho příliš neovlivní, tím méně to, kdo danou korporaci povede. Vždy se ale může jejích akcií zbavit. Stejně tak vláda, jež (spolu)vlastní státní firmu, je alespoň jakž takž zainteresována na jejím zisku. Vždyť tučná dividenda může razantně vylepšit rozpočtové plnění, poskytnout prostředky na sociální výdaje a zvýšit tak pravděpodobnost úspěchu vládního politika u dalších voleb. Kapitalismus je v realitě dnešních tržních ekonomik okleštěn, ale není zlikvidován.
Co když však akcionářem není jednotlivec, ani vláda, ale centrální banka? Centrální bankéř kupuje akcie firmy za jiným účelem. Nejde mu primárně o zisk. Centrálním bankéřům, jak opakovaně ujišťují, o zisk své instituce nejde. Vytvářejí přece peníze „z ničeho“. Něco takového jednotlivec, ani vláda neumí. Centrální bankéř tedy akcie nakupuje z jiného důvodu: aby vlil do ekonomiky další peníze. Ano, ony peníze nově vytvořené „z ničeho“. Akcie také nakupuje proto, aby zvýšil či udržel tržní kapitalizaci firmy, tedy její hodnotu na burze. Proč to dělá? Míní, že čím více peněz v ekonomice bude, tím spíše opadnou deflační tlaky. Míní také, že čím vyšší hodnotu budou firmy na burze mít, tím spíše se jejich akcionáři osmělí ke spotřebitelským výdajům – protože jejich celkové bohatství díky růstu burz stoupne. A zvýšená spotřeba taktéž podpoří růst inflace.
Problém je v tom, že centrální bankéř nekupuje akcie firmy za vlastní peníze. Naopak, kupuje je za peníze, s nimiž není nijak emocionálně spojen – jsou to pro něj jenom čísla na pracovním počítači. Kupuje je za peníze, které vytváří „z ničeho“. Když bude mít pocit, že management firmy, jejíž akcie nakoupil, je neschopný, nehne ani brvou. Proč také? O zisk mu – centrálnímu bankéři – přece nejde. Pokud by i přesto uplatnil svá akcionářská práva a pokusil se o výměnu managementu, tisk nebo politici jej označí za příliš aktivistického. Eticky navíc bude objektivně problematické, aby centrální bankéř ovlivňoval podobu managementu, když podíl v dané firmě získal za peníze vytvořené „z ničeho“ a když přitom současně hlásá, že zisk či ztráta centrální banky nehrají roli (existují výjimky, třeba švýcarská centrální banka, na jejímž zisku jsou zainteresovány kantony, její akcionáři). Takže i když bude management firmy neschopný, centrální bankéř v roli akcionáře nezasáhne. Ba co více, dokonce se ani nezbaví akcií. Pokud by se jich totiž zbavil, sníží jejich cenu na burze. To individuálního akcionáře, který se zbaví akcií, trápit nemusí – už s tou firmou nemá nic společného. Centrálnímu bankéři však jde o to, aby ceny akcií na burze byly z výše uvedeného důvodu vysoké. Takže pokud by se akcií zbavil, popře vlastní důvod toho, proč je kupoval.
Možná jde v některých ohledech o zjednodušený příklad, ale podstata platí. Plyne z ní zásadní závěr: masivní vlastnictví firem centrálními bankami je likvidací kapitalismu i v jeho okleštěné podobě. Vzniká monetární socialismus. Neschopný management na fungujícím trhu nepřežije. Zato v reálném socialismu zpravidla ano – postačí rudá knížka a dobré konexe na špičky komunistické strany. V monetárním socialismu, jak vidíme, také zpravidla ano – postačí, aby akcie dané firmy nakupoval centrální bankéř.
Monetární socialismus likviduje kapitalismus, neboť podkopává to, na čem vyrostl. Na účinné správě a řízení firmy, tedy na corporate governance.
Graf 1 znázorňuje, jak moc je corporate governance důležitá z hlediska produktivity – tedy schopnosti tvořit celospolečenské bohatství – celých zemí. Přibližuje kvalitu manažerské praxe ve vybraných zemích. Kvalitněji jsou řízeny firmy v bohatších zemích, hůře ty v zemích chudších. Odlišnosti v manažerském řízení na firemní úrovni se sčítají a zásadně přispívají k často propastným rozdílům v produktivitě celých zemí. „Odlišnosti v manažerské praxi zodpovídají za zhruba 30 procent rozdílu v celkové produktivitě zemí,“ shrnují ekonomové Nicholas Bloom ze Stanfordu a jeho kolegové svůj aktuální výzkum na dané téma, v letošní studii nazvané Management As a Technology? (Bloom a kol., 2016).
Graf1: Ze studie „Management As a Technology?“: Bohatství země, její produktivita, úzce souvisí s kvalitou manažerského řízení na firemní úrovni, tedy s kvalitou corporate governance.
Z Grafu 1 je patrné, že kvalita japonské corporate governance je vysoká. Tak tomu ale nemusí být napořád. Právě Japonsko je totiž zemí, která je momentálně snad ze všech nejakutněji ohrožena monetárním socialismem. Japonská centrální banka koncem července oznámila, že takřka zdvojnásobí objem svých ročních nákupů akcií. Přitom spolu s tamním státním penzijním investičním fondem v uplynulých zhruba pěti letech skoro ztrojnásobily objem akcií ve svém držení. Tyto dvě státní instituce společně jsou nyní největšími akcionáři 474 z celkem 1970 nejvýznamnějších titulů obchodovaných na tokijské burze. Vlastní sedm procent všech akcií těchto nejvýznamnějších titulů. Za léta, co obě instituce akcie skupují, hlavní index tokijské burzy zhodnotil o 70 procent. Ačkoli se stále nachází necelých 60 procent pod svojí úrovní z roku 1989, kdy splaskla japonská akciová bublina, obě instituce jistě mohutně k jeho zhodnocení – možná by bylo případnější hovořit o „nafouknutí“ – přispívají.
Zatímco zmíněný státní penzijní fond své akciové nákupy utlumuje, japonská centrální banka v nich naopak přidává. Do konce roku 2017 bude největším akcionářem ve více než 50 firmách zastoupených v indexu Nikkei 225.
Už nyní je japonská centrální banka akcionářskou jedničkou ve výrobci digitálních pian či motocyklů Yamaha, příští rok podle všeho dobude stejnou pozici například v Olympusu, největším světovém producentu endoskopů, či ve společnosti Fanuc, globální jedničce ve výrobě průmyslových robotů.
Japonci v tom ale nejedou sami, i když jsou ve znárodňování skrze centrální banku zdaleka nejdále. Třeba švýcarská centrální banka vlastní aktuálně více veřejně obchodovaných akcií Facebooku než jeho zakladatel Mark Zuckerberg. Graf 2 znázorňuje, jak roste hodnota amerických akciových titulů – kromě Facebooku třeba také Applu – v držení švýcarské centrální banky. Jak je uvedeno výše, švýcarská centrální banka patří k těm emisním institucím, na jejichž zisku „záleží“. I díky zhodnocení amerických titulů se letos mohou akcionáři banky – kantony – radovat. Centrální banka pod Alpami letos za první pololetí vykázala čistý zisk 21,3 miliardy švýcarských franků, v přepočtu přes půl bilionu korun. Na to, že jej dosáhla do značné míry z peněz vytvářených „z ničeho“, slušné. Kohokoli, kdo si založí účet na Facebooku nebo pořídí iPhone, může těšit, že nepřímo přispívá i na stavbu silniček a veřejného osvětlení ve švýcarských kantonech.
Graf2: Hodnota amerických akcií v držení švýcarské centrální banky se za necelé dva roky více než zdvojnásobila.
Kožení centrální bankéři, tedy zpravidla nikým nevolení státní úředníci, brzy budou nejvýznamnějšími akcionáři celé řady japonských – a posléze, zřejmě, nejen japonských – firem. Monetární socialismus dobude Západ.
Monetární socialismus dlouhodobě podváže manažerské řízení a produktivitu firem i celých zemí, které jej přijmou. Poněkud vysoká cena za dosažení inflačního cíle. Historie učí, že socialismus je neudržitelný, ať už ten reálný či monetární. Monetární socialismus se ale naštěstí zhroutí dost možná dříve, než se v produktivitě zemí plně promítne zhoršená coprorate governance. Stačí totiž, když si kritická masa investorů uvědomí následující. Jestliže centrální banka v rostoucí míře nakupuje akcie Applu či Facebooku (jako ta švýcarská) nebo Olympusu či Yamahy (jako ta japonská) za peníze vytvořené „z ničeho“, znamená to, že burzovní valuace těchto firem jsou v rostoucí míře též „z ničeho“. Nedá se jim věřit. A investovat do něčeho, čemu se nedá věřit, to přece dělají jen centrální bankéři, nikoli investoři hrající s vlastními penězi. Monetární socialismus se zkrátka zhroutí se splasknutím burzovní bubliny. Otázka není zda, ale kdy…
