Lukáš Hána je zakladatelem projektu #krimyš a dlouholetým konzultantem ve společnosti GrowJob Institute, kde se věnuje právě školení metod kritického myšlení při práci s informacemi a rozhodováním. Na co by se měli při pohovoru personalisté zaměřit, aby si ověřili, zda kandidát kriticky přemýšlí? Je schopnost kritického myšlení nezbytná pro všechna povolání? Jak se lépe zorientovat v problematice změny klimatu a fenoménu Grety Thunberg?
Kritické myšlení patří podle Centra pro digitální transformaci mezi jednu z TOP 5 dovedností v hledáčku personalistů. Na co by se měli při pohovoru zaměřit, aby si ověřili, zda kandidát kriticky přemýšlí?
Měření kritického myšlení je věda sama o sobě. Je totiž hodně dovedností a rysů, které s kritickým myšlením můžete spojit. Většinou ale půjde o schopnost rozkoukat se v nových situacích, vyhledávání informací, ale zároveň jejich zpochybňování. Důležitá je pak pokora, tedy vědomí si vlastní nedokonalosti, které vede člověka k přirozenému zpochybňování vlastních domněnek, vyhledávání názorů ostatních lidí a ochotě přiznat si, že se spletl. To mu dává příležitost vyhnout se omylům z přehnaného sebevědomí nebo možnost se poučit z vlastních chyb. Naopak se chcete vyhnout vlastnostem, jako je naivita nebo naopak cynismus. Dogmatismus je další problém, protože pokud v něco věříte a nic vás nemůže přesvědčit o opaku, tak máte problém. Obecně neschopnost připustit si, že to může být jinak, je velkým handicapem. Pokud by vás zajímaly tvrdší dovednosti kritického myšlení, můžete zkusit náš první pokus o test kritického myšlení. Výsledky ale berte s rezervou, je to takový pokus.
Mohou i sami personalisté díky kritickému myšlení předcházet při náboru percepční stereotypizaci a haló efektu?
Právě třeba nábor je výborná ukázka toho, jak kritické myšlení může nejen zlepšit vyhodnocování kandidátů, ale i celý proces zrychlit. Pokud vybíráte kandidáty hlavně na základě osobního nestrukturovaného pohovoru, je riziko zkreslení největší. Náš úsudek je ovlivněný nahodilými věcmi jako třeba náladou nebo srovnáním s kvalitami předešlých kandidátů. Navíc jeden výzkum za druhým potvrzuje tzv. haló-efekt, kdy je o úspěšnosti kandidáta zpravidla rozhodnuto v prvních minutách pohovoru. Problém je pak i v tom, že osobní pohovory nahrávají lidem, kteří jsou dobří v dělání pohovorů, což nutně nemusí znamenat, že se hodí i na pozici, pro kterou jsou zvažováni. Mnoha chybám v úsudku při pohovorech a výběru vhodných kandidátů se pak dá předejít třeba tím, že si dopředu stanovíte, jaká kritéria a jak budete u kandidátů posuzovat, stačí vybrat tři až šest a pak vybrat toho, který je naplní nejvíc. Další zlepšení přináší strukturovaný pohovor, který srovnává podmínky a umožňuje se na jednotlivá kritéria zaměřit. Kdykoliv je to možné, měli byste vytvořit příležitosti proto, si kandidáta vyzkoušet na něčem, co se co nejblíže podobá jeho budoucí práci.
Je schopnost kritického myšlení nezbytná pro všechna povolání? Nároky se budou zřejmě lišit u letového dispečera a prodavačky v supermarketu.
Máte pravdu. Kritické myšlení není nezbytné pro všechny povolání. Pokud děláte práci, kde máte jasně stanovený postup, kritické myšlení využijete jen ve výjimečných případech. Dnes je ale takových povolání málo. Většinou totiž alespoň část práce vyžaduje vlastní invenci, iniciativu, schopnost reagovat na nové situace a improvizovat, rozhodovat o tom, jaké informace vyhledat, kde, jak je vyhodnotit a co na jejich základě udělat. Pokud tedy nechcete spoléhat na šťastnou náhodu, měli byste se s informacemi a důkazy naučit pracovat.
Při jakých konkrétních aktivitách mohou pilovat a zvyšovat tuto dovednost například lídři a manažeři?
Úspěch téměř všech aktivit lídrů a manažerů bude do značné míry záviset na jejich schopnosti kriticky myslet. Oni jsou ti, kteří rozhodují o tom, jaký bude další postup, čemu se bude věnovat pozornost a čemu ne.Všechna tato rozhodnutí budou záviset na tom, jak dobře se jim podařilo analyzovat problém, který se snaží vyřešit, a zvolit akce k jeho nápravě. Pokud ale chcete začít s něčím jednodušším, zkuste se na poradách více ptát ostatních. Vytvořte prostor pro to, aby s vámi kolegové mohli a nebáli se nesouhlasit. Ptejte se jich, co si myslí, a hlavně proč si to myslí, tedy jaké k tomu mají důkazy nebo důvody. Bude to zprvu nepříjemné, protože budou zpochybňovat vaše závěry, ale o to přesně jde. Poděkujte jim za to. Často totiž zjistíte, že vám mohly chybět důležité informace, se kterými teď můžete pracovat.
Dá se díky kritickému myšlení efektivněji předvídat, kolik zaberou konkrétní úkoly času a peněz?
Na vašich předpovědích se ukáže, jak dobře rozumíte svojí práci. Pokud se ve svých odhadech často a navíc o dost víc pletete než ostatní, máte špatné představy o tom, jak věci fungují. Naopak přesné předpovědi naznačují hlubokou znalost. Díky dlouhodobé práci vědce Philipa Tetlocka víme, že asi 2 % z nás jsou tzv. superprognostici, tedy lidé, kteří dokážou mimořádně dobře předvídat budoucí dění. Dokonce v soutěžích překonali i pracovníky tajných služeb s přístupem k tajným informacím. Tetlock navíc zjistil, jak to dělají a že můžeme své předpovědi zlepšit, pokud napodobíme jejich způsob uvažování. V podstatě jde o podobné postupy, které jsme si už popsali, což je logické, protože každé rozhodnutí v sobě v zásadě zahrnuje nutnost dělat předpovědi o budoucnosti. Nejlepší prediktor přesnosti předpovědí, dokonce i před inteligencí, byla ochota aktualizovat své původní představy na základě nových informací.
Jedním z kognitivních zkreslení (chybou v myšlení) je mimo jiné i sklon neriskovat. Připadá mi, že racionalita a kritické myšlení se sklonem k riskování příliš ruku v ruce nejdou. Jak to skloubit?
Riskovat nebo neriskovat je zase rozhodnutí. Kritické myšlení vám může pomoct vyhodnotit, jestli se to vyplatí nebo ne. Některým sázkám byste se měli vyhnout, to jsou třeba veškeré loterie a vše co najdete v casinu, protože tyhle hry jsou nastavené tak, že jejich pořadatelé mají alespoň malou výhodu. Jsou ale naopak situace, kdy se vám riskovat může štědře vyplatit. Potřebujete ale umět vyhodnotit, kdy tomu tak je. Tady se hodí tzv. očekávaná hodnota, kdy mezi sebou pronásobíte pravděpodobnost možných výsledků s jejich hodnotou, pokud by nastaly, a to vám v podstatě řekne, s jakou hodnotou byste měli pracovat ve svých kalkulacích. Důležité je, že existují způsoby, jak rizikové situace vyhodnocovat a přijít na to, kdy jsou a kdy nejsou výhodné.
Problém averze k riziku je pak v tom, že právě kvůli tomu, že se chcete vyhnout nejistotě a nebezpečným hazardům, zbytečně přicházíte o zisky z výhodných příležitostí pro riskování. V podstatě platíte za pocit jistoty. Měli byste ale vždy přemýšlet, jestli si můžete dovolit sázku prohrát, pokud ne, neměli byste moc riskovat.
Dalším zkreslením je i stádový efekt, tedy pravděpodobnost, že člověk přijme myšlenku, pokud ji už přijali i ostatní. Jak se takovému myšlení vyhnout například u pracovních porad?
Velice dobré výsledky má tzv. delfská metoda, nazvaná podle mýtické věštírny. Metoda vznikla na začátku studené války, aby pomáhala Američanům předvídat vojenské technologické inovace. Funguje jednoduše: dáte skupině lidí, o jejichž názor stojíte, otázku a necháte je písemně a anonymně odpovědět, co si myslí. Potom odpovědi nasdílíte celé skupině, zeptáte se na tu samou otázku a znovu je necháte napsat odpovědi. Tentokrát už ale všichni viděli odpovědi ostatních a můžou si z nich vzít, co se jim líbilo. Postup několikrát zopakujete. Vede to účastníky k tomu, že se jejich odpovědi postupně více a více přibližují. Můžete tak získat jejich společné stanovisko k zadané otázce. Velkou výhodou metody je, že díky anonymitě odpadá mnoho chyb, ke kterým mítinky a porady svádějí. Při delfské metodě si nikdo dominantní nemůže přivlastnit slovo a prosazovat se na úkor ostatních a dostanou se ke slovu i ti méně průbojní, kteří mohou mít také důležité vhledy. Zároveň má na začátku každý možnost zamyslet se samostatně bez vlivu jiných názorů, které často vedou ke ztrátě jedinečných postřehů a kreativity.
Podíváme-li se na kritické myšlení z celospolečenského úhlu pohledu. Jak se bavit s lidmi, kteří jej zcela postrádají a nejsou ochotni učinit změnu?
Ke kritickému myšlení nejde někoho donutit. Jen málo lidí je ochotných si přiznat, že se spletli, aby mohli přijmout skutečnost. Většinou máme jiné zájmy, které nám v tom brání, například snaha udržet si image neomylného člověka před sebou anebo ostatními. Často lidé zastávají mylné postoje, protože je to pro ně zdánlivě výhodné, například komunitu lidí věřících v nějakou konspirační teorii spojuje právě tato víra. Připuštění si, že je to nesmysl, by znamenalo ztrátu těchto přátel. Patřit do nějaké skupiny je strašně silná věc. Odjakživa. Pokud vás kmen totiž v minulosti odmítl, znamenalo to smrt. Je to instinkt. Pokud si tohle uvědomujeme, můžeme podle toho jednat s lidmi, kteří věří nějakým nesmyslům. Důkazy, studie, fakta, analýzy, … s těmi moc nepochodíte. Tito lidé věří hloupostem, právě protože s nimi neumí pracovat. Musíte na ně jinak. Nejlepší se ukazuje nesnažit se je vůbec přesvědčovat o tom, že se pletou, ale místo toho se jich ptát, jak ke svým názorům došli, jaké pro ně mají důkazy. Dobře naslouchejte jejich odpovědím. Přijdete totiž na to, čemu vlastně věří a hlavně proč. Pokud k nim přistoupíte s respektem, máte větší šanci, že vám to oplatí, otevřou se a začnou se ptát oni vás. V tuhle chvíli už ale máte lepší pozici je přesvědčit, protože jste vybudovali vztah a víte, na co slyší.
Uvedeme-li si i konkrétní příklad. Momentálně rezonuje společností problematika celosvětové změny klimatu a s ní související veřejná diskuse, výrazný je pak hlas dětské švédské aktivistky Grety Thunberg. Jak se v tomto tématu lépe zorientovat? Je vůbec možné hodnotit toto téma bez emocí, když jde o tak fatální problém, který navíc veřejnosti otevírá „malá holka“, která je sama mnohdy terčem útoků a posměchu?
Klima je velice složitý problém, ke kterému každý přistupuje s vlastními domněnkami a předpoklady. Zorientovat se v něm není nic jednoduchého. Je dobré si to zjednodušit na několik menších a lépe uchopitelných otázek: Dochází ke změně klimatu? Můžeme za to my lidé a jak moc? Jaké jsou a pravděpodobně budou dopady změny? Co se s tím dá dělat, kolik to bude stát a jaký to bude mít efekt? Zatímco ohledně prvních dvou máme vcelku jasno, u těch druhých dvou už je to mnohem komplikovanější. Greta Thunberg je zajímavý fenomén. Na jednu stranu je tu hlas mladé generace, která ponese následky našich rozhodnutí. Dokáže přitáhnout pozornost k závažnému tématu, vytvořit potřebnou urgentnost a aktivizovat lidi. Na druhou stranu máme odborníky, kteří klimatu rozumí mnohem víc, ale tolik pozornosti se jim nedostává. Greta pak vnáší do diskuse emoce a plaší, aby vyburcovala k akci, problém ale je, že rozhodnutí, která se dělají v panice, nebývají ty nejlepší a často místo záchrany vedou k ještě větším škodám. Klima je příliš závažný a komplexní problém na to, abychom ho řešili unáhleně. Naopak je zapotřebí rozvahy a rozumu. Skutečnost, že řešíme Gretu a ne klimatickou změnu jako takovou, vypovídá o společnosti. Je to důkaz naší neschopnosti kriticky myslet a pracovat s kvalitními zdroji informací, protože to za nás musí udělat, jak říkáte, „malá holka“.
V úterý 26. 11. se jako řečník zúčastníte největší české konference o kritickém myšlení, kterou i sám pořádáte. O čem budete na konferenci hovořit?
Moje téma bude pseudověda. Tedy něco, co se za vědu vydává, ale ve skutečnosti to má tak vážné nedostatky, že už o vědu vlastně nejde a je to jen parodie. Vědecké výzkumy jsou jedním z těch nejkvalitnějších zdrojů informací vůbec. Problém ale je, že i mezi nimi se skrývají hlouposti. V přednášce chci vysvětlit, jak rozeznat kvalitní vědecké výzkumy od pseudovědy.
Na koho z dalších řečníků se nejvíce těšíte vy sám?
Nejvíc se těším na Halinu Šimkovou, forenzní genetičku, která se zaměřuje na výuku bayesovské metody, což je v podstatě prokazatelně nejlepší způsob, jak pracovat s daty a důkazy. Je to úžasný nástroj, který nám pomáhá upravovat názory ve světle nových informací, a dokonce nám umožňuje vypočítat pravděpodobnosti různých vysvětlení. Myšlenka je stará přes 250 let, ale do kurzu se dostává pořádně až teď.
