V posledním týdnu bylo zajímavé sledovat obrovské množství analýz, jež se vyskytly po neutěšených ekonomických amerických datech z prvního čtvrtletí a které se až překvapivě z velké části nesly na pozitivní notě. V této souvislosti přišel s velmi bystrým komentářem jeden z největších světových dluhopisových investorů, Mohammed El-Erian: „Zatímco se analytici snaží dobrat vysvětlení nepříznivé revize amerického hrubého domácího produktu, je více než lákavé vysvětlit tento 2,9% pokles skrze nedostatky v sektoru zdravotnictví a špatným počasím. Celkově, se na poklesu v prvním čtvrtletí – jenž bylo nejhorší za posledních 5 let – podílelo široké spektrum sektorových nedostatků, a přijde mi až naivní si myslet, že za tento pokles z velké části může pouze špatné počasí a zdravotní péče. Na co tento pokles poukazuje, je celkový stav ekonomiky, jenž navzdory několika letům léčení extrémně uvolněnou měnovou politikou, zůstává velice slabý.“
Od konce finanční krize ekonomové, analytici a dokonce i Federální rezervní systém, nadále předpovídají návrat k vyšším úrovním hospodářského růstu. Je ale více než patrné, že tyto předpovědi nadále zaostávají za realitou. To co se momentálně děje v americké ekonomice není jen „post krizová“ malátnost, problém se zdá být mnohem hlubší.
Pokles ekonomického růstu
Od roku 1999 roční reálný hospodářský růst dosáhl v průměru 1,94 %, což je nejnižší tempo růstu v historii, včetně stejně dlouhého období zahrnující Velkou hospodářskou krizi. Zatímco ekonomové, politici a analytici poukazují na současná data a býčí indikátory za účelem podpořit investory v jejich investičních aktivitách, mnohem důležitější co do ekonomické prosperity je pohled z dlouhodobější perspektivy.
Od roku 1950-1980 rostlo americké nominální HDP ročním tempem 7,55 %, přičemž tohoto růstu bylo dosaženo s celkovým poměrem HDP k dluhu činícím méně než 150 %. Je nutné podotknout, že hospodářský růst v tomto časovém úseku nabýval na síle, rostoucí z počátečních 5 % až na 15 %. Pro tento růst zde bylo několik důvodů. Za prvé, nižší úroveň zadlužení měla za následek, že osobní úspory mohly zůstat na vysokých úrovních, což vedlo k produktivním investicím v ekonomice. Za druhé, ekonomika byla zaměřena na produkci a výrobu, což mělo samo o sobě multiplikační efekt pro ekonomiku. Tento výkon růstu šel ruku v ruce s kontinuálně rostoucími úrokovými sazbami.
Nicméně, začátek 90. let s sebou přinesl přesun orientace z výrobní ekonomiky na ekonomiku založenou na službách a financích, u které byl patrný nižší multiplikační ekonomický efekt. To bylo z velké části zodpovědné za pokles ekonomického výkonu, což bylo následně ještě prohloubeno technologickým pokrokem a outsourcingem výroby, jenž dusily ekonomiku stále klesajícími mzdami. Na rozdíl od stále rostoucího ekonomického prostředí před rokem 1980, ekonomika po roce 1980 vykazovala neustálý pokles růstu. Tvrzení, že ekonomika od roku 1980 vykázala X% průměrný růst je tedy hrubě zavádějící, jelikož trend růstu je v dlouhodobějším měřítku mnohem důležitější a směrodatnější, než je průměrná míra růstu v průběhu času.
Pokles ekonomického růstu v průběhu posledních 30 let měl za následek, že průměrný Američan těžko udržoval svou životní úroveň. Jak mzdy klesaly, průměrní američtí občané byli nuceni obrátit se na úvěry za účelem udržení své současné životní úrovně. Tato poptávka po úvěrech se stala novou živnou půdou pro finančně založenou ekonomiku. Snazší úvěrové podmínky, nižší úrokové sazby, jednodušší úvěrové standarty a nižší regulace podporovala pokračující růst spotřeby. Do konce roku 2007, vzrostlo zadlužení domácností na hrozivých 140% HDP. Byla jen otázka času, kdy dojde ke kolapsu v ekonomice, jež připomínala dům postavený z balíčku kreditních karet.
To je důvod, proč ekonomická prosperita v posledních 30 letech byla a je jen pouhou fantazií. Zatímco Amerika byla alespoň na povrchu středem celosvětové závisti pro její zjevný úspěch a prosperitu, expanze dluhu a klesajících mezd požírala její ekonomiku zevnitř. Jediný způsob jak udržet životní úroveň, kterou si, jak by řekli Američané, „zasloužili“, bylo využití stále rostoucí úrovně dluhu. A deregulované finanční instituce byly více než ochotny v poskytování těchto úvěrových linek.
Masivní shovívavost vůči zadlužování, jež rakouská škola nazývá „kreditem vyvolaný boom“, dosáhla svého nevyhnutelného konce. Neudržitelný „kreditní boom“ jenž vedl k umělé stimulaci půjček, měl za následek stále se zmenšující rozsah investičních příležitostí, což nakonec vedlo k rozsáhlým poruchám investic. Ty mohly být spatřeny všude od subprime hypoték až po různé finanční deriváty, jež byly využívány pouze za účelem dojení systému bez ohledu na zdánlivá podkladová rizika. Problém je, že přese všechny strasti, jež tento proces přinesl, lze tyto praktitky pozorovat znovu v probíhající „honbě za výnosy“ ve všem, od podřadných dluhopisů až po akcie.
V momentě, kdy kreace úvěru již nemůže být udržena, musí přijít čistka, než bude moci pokračovat cyklus. Pouze tehdy mohou být prostředky alokovány směrem k efektivnějšímu využití. To je důvod, proč veškeré snahy keynesiánské politiky ohledně stimulace růstu selhávají. Tyto fiskální a měnové politiky, ať už TARP či QE, pouze oddalují proces zúčtování, jenž bude pro další fungování americké ekonomiky zásadní. Tamní ekonomika v současné době využívá 2,75 dolarů dluhu k vytvoření 1 dolaru (inflací očištěného) ekonomického růstu.
To je jeden z hlavních důvodů, proč se hospodářský růst bude i nadále pohybovat na nižších úrovních. Nadále budeme moci sledovat ekonomiku sužovanou častějšími recesemi, volatilnějšími výnosy akciového trhu a stagflačními vlivy. Mzdy zůstanou potlačeny, zatímco náklady na bydlení porostou. Nakonec to bude právě proces odstranění přebytečného zadlužení, jenž umožní návrat osobní míry úspor na úroveň, která bude schopna podporovat produktivní investice, výrobu a spotřebu.
Blíží se nevyhnutelný konec tři desetiletí trvajících přebytků. Lék, jenž předepisuje současná americká administrativa je určen k léčbě nachlazení – v tomto případě tedy normální hospodářské cyklické recese. Háček je v tom, že momentální ekonomické rozpoložení lze spíše než k nachlazení přirovnat k „dluhové rakovině“ a do té doby než dojde k řádnému ošetření a medikaci, bude pacient s největší pravděpodobností i nadále trpět.
