Život někdy píše hořce ironické příběhy. A tak jeden z největších mozků dvacátého století, nesporný génius John Nash, končí svoji pohnutou životní pouť – pouť, jež se stala námětem multioscarovému snímku – až nemístně banálně. Při nehodě taxíku. Podle všeho se nepřipoutal. Osud tomu chtěl, že ve voze seděl i s chotí Alicií, k níž ho poutalo pouto osudovější, než bývá zvykem.
Genialita, jak známo, nemívá daleko k šílenství. Koncem padesátých let se u Nashe, tehdejší hvězdy „nové matematiky (jak jej nazval časopis Fortune v roce 1958), naplno projevila paranoidní schizofrenie. To už ale měl téměř deset let v kapse doktorát, jejž získal ve dvaceti za své objevné teorie. Takzvaná teorie her dnes nalézá uplatnění v ekonomii, evoluční biologii, účetnictví, politologii, vojenství i při konstrukci umělé inteligence či výpočetní techniky. S odstupem času byl Nash přesvědčen, že náchylnost k psychickému onemocnění chodívá ruku v ruce s nadáním pro tvořivé myšlení, které je tak vlastní géniům jeho typu.
„Pravdou může být, že existuje určitý vztah mezi zavrhnutím formálních vzorců myšlení a naopak jednáním v souladu s kreativním, tvořivým myšlením,“ řekl mi před čtyřmi lety, když jsem se s ním setkal na Princetonu, se kterým byl spoután vlastně po celý život podobně osudově jako s Alicií. „Domnívám se také, že mé vědecké ideje by nebyly objevné, pokud bych smýšlel jaksi normálněji. Albert Einstein také nebyl bůhvíjak normální osobností. Newton byl vyhrocený neurotik.“
Nash začal slýchávat podivné hlasy. Přišel o svůj univerzitní post. Nemoc rozvrátila i jeho manželství. Zbytek světa jej odepsal, měl jej za mrtvého. Jen na Princetonu se o něm ještě vědělo, stal se z něho „fantom z Fine Hallu“, budovy princetonské katedry matematiky. Tam duševně již těžce chorý Nash po nocích psával na tabule roztodivné rovnice, v nichž úzkostně hledal tajná poselství, ve kterých se snad i odrážely v šíleném echu ony hlasy.
Více než půlstoletí poté, kdy nemoc propukla, působil Nash, někdejší „fantom“, při našem rozhovoru zvláštně, ale ne šíleně. Nemoc totiž začala v osmdesátých letech ustupovat. V roce 1994 se vědec dokonce dočkal Nobelovy ceny za ekonomii, později se podruhé oženil. Opět s Alicií, tedy s ženou, s níž se kdysi, po propuknutí onemocnění, rozvedl. A v Hollywoodu vznikl film Čistá duše (získal čtyři Oscary) o jeho životě.
Byl to prazvláštní život. Až do samého konce.
