Co kdyby si lidé toužící po spravedlnosti mohli „koupit“ přísnější trest pro zločince? Chtěli byste žít v takové společnosti? Jak lze objektivně vzít v úvahu spravedlnost, která není ničím víc než jen subjektivní kategorií?
Mezi základní funkce trestního práva patří jednak potrestat viníka zločinu a jednak odradit další potenciální pachatele. Chicagské „Law & Economics“ odsouvá prvně jmenovanou na vedlejší kolej. Posnerova ekonomická analýza práva zkoumá právo pomocí nástrojů standardní neoklasické mikroekonomie. Cílem právních předpisů je ex ante maximalizovat blahobyt společnosti. V pojetí ekonomů chicagské školy je trest zejména nástrojem k dosažení optimální míry zločinnosti – té, která minimalizuje celkové společenské náklady. Účelem trestu je zkrátka posílit nákladovou stranu v kalkulaci Beckerova racionálního zločince, jenž porovnává náklady a výnosy zločinu, o jehož (ne)spáchání se rozhoduje.
Nespravedlivá ekonomie
O nic méně důležitou součástí společnosti, jejíž náklady je potřeba minimalizovat, je však samotný zločinec. A pokud se tedy jeho náklady přičítají k nákladům společnosti, pak samotné jeho potrestání představuje ztrátu blahobytu, která přirozeně roste s výší trestu. Další náklady samozřejmě přináší i nalezení a potrestání zločinců. V této logice je tak ekonomicky efektivní jednak potrestat co nejméně zločinců a jednak je potrestat co nejmírněji (musí však být dosaženo optimální míry zločinnosti).
Spravedlnost jakožto cíl, kterého je potřeba dosáhnout, není nic, co by ekonomie neměla ignorovat. Pak se zdá být nanejvýš logické dojít k závěru, že samotné trestání kohokoliv je z hlediska společenského blahobytu čistým nákladem. Jenže co v neoklasické ekonomii tvoří blahobyt? Je to spotřeba statků (přesněji jejich hodnota snížená o náklady na jejich výrobu). Ekonomické statky – jinými slovy, vše za co jsou lidé ochotni platit – ekonomie ignorovat nemůže. A co když je takovým statkem i spravedlnost?
Gaechter a Fehr o tom, co je fér
Rakouský ekonom příznačného jména, Ernst Fehr a jeho kolega Simon Gaechter (1) sledovali chování účastníků jisté laboratorní hry, která ve své původní formě testuje důvěru mezi hráči. V této hře mají hráči za úkol dávat peníze do banku, který poté bankéř znásobí a následně opět rozdělí mezi hráče. Pro každého jednotlivého hráče je ovšem optimální strategií nedat do banku nic a pouze profitovat z příspěvků ostatních. A tak hra dříve nebo později končí podle klasického schématu „vězňovo dilema“ tak, že do banku nepřispívá nikdo.
Fehr s Gaechterem hru upravili, a to tak, že dali hráčům možnost trestat „černé pasažéry“, kteří do banku nepřispěli. Tato inovace přirozeně snížila počet černých pasažérů. Zajímavější je ovšem, že poctiví hráči využívali možnost trestání nepoctivých hráčů, i když za uvalení trestu museli zaplatit.
V dalším experimentu (2) byli účastníci v průběhu hry zkoumáni ještě pomocí tomografu. Zjistilo se, že osoby jsou nejen ochotny nést náklady na potrestání těch, kteří porušili pravidla, ale z reakcí jejich mozku lze soudit, že si v trestání vlastně libují – pokud se účastníci experimentu podíleli na trestání jiné osoby, v jejich mozku se aktivovala ta část, která se aktivuje tehdy, pokud člověk očekává nějakou odměnu.
Spravedlnost jako ekonomický statek
Zdá se tedy, že spravedlnost, přesněji řečeno potrestání těch, kteří se nám jeví jako zločinci, je skutečně žádoucím ekonomickým statkem – něčím, co lidem přináší uspokojení a za co jsou ochotni platit. Společnosti, která se vyžívá v trestání, tak potrestání zločinců přináší i další výnosy než je pouhé snížení míry zločinnosti. Výše trestu, při které je dosaženo původní optimální míry zločinnosti, pak již z pohledu maximalizace blahobytu tak, jak jej chápe neoklasická ekonomie, nemusí být optimální.
Pokud jsou trestem za loupež, který při dané pravděpodobnosti dopadení udržuje počet loupeží na optimální úrovni, například 2 roky ve vězení, někteří lidé si mohou myslet, že je to příliš málo. A může je to trápit natolik, že by byli za prodloužení trestu ochotni zaplatit velké částky. Jak by pak mohl vypadat systém, který by trh dostal do efektivní rovnováhy maximalizující blahobyt dle neoklasické ekonomie?
Příliš optimismu na „trhu kyselých jablek“?
Pokud je efektivní změnou ta, jejíž výnosy převyšují její náklady, pak je efektivní zvyšovat trest do té doby, dokud mezní ochota platit za dodatečný čas, který zločinec stráví ve vězení, převyšuje mezní náklady zvýšení trestu, které jsou tvořeny jednak dodatečnou újmou zločince a jednak dodatečnými náklady na jeho věznění. Lidé toužící po spravedlnosti by si tak mohli „koupit“ přísnější trest pro zločince.
V takovém systému by nejspíš moc lidí žít nechtělo. Ale jak jinak lze objektivně vzít v úvahu spravedlnost, která není ničím víc než jen subjektivní kategorií?
- FEHR, E.; GAECHTER, S. (2000). Fairness and Retaliation: The Economics of Reciprocity. Journal of Economic Perspectives. 07/2000, vol. 14, no. 3, pp. 159-181. ISSN 0895-3309.
- DE QUERVAIN, D. J.-F.; FISCHBACHER, U.; TREYER, V.; SCHELLHAMMER, M.; SCHNYDER, U.; BUCK, A.; FEHR, E. (2004). The Neural Basis of Altruistic Punishment. Science. 08/2004, vol. 305, no. 5688, pp. 1254-1258. ISSN 0036-8075.
Tip: To nejlepší z Roklenu – Zaregistrujte si zasílání RoklenLetteru zde
