V 18:00 našeho času vystoupí na konferenci WSJ guvernér Fedu Powell. Trhy očekávají zejména komentáře k vývoji amerických dluhopisů. Podle nás, i vzhledem k blížícímu se zasedání Fedu, nezmíní Powell nic, co by ještě nezaznělo. Tedy: rostoucí delší výnosy Fed netrápí, naopak reflektují očekávanou ekonomickou obnovu.

Bláhový evropský sen o stěhování výroby

Koronavirová pandemie jasně ukázala, jak moc je Evropa závislá na Asii, zejména na Číně a Indii, pokud jde o výrobu zdravotnických přístrojů a vybavení, ale i účinných složek běžně užívaných léčiv. Zatímco v 80. a 90. letech minulého století pocházelo kolem 60 % všech účinných složek z Evropy, po roce 2010 se situace zcela obrátila ve prospěch Číny a Indie, které jsou teď společně odpovědné až za 60 % celkové produkce.

Krize se stala pro evropské vlády budíčkem, který dal zdejší společnosti jasně najevo naléhavou potřebu omezit závislost ekonomiky a zdravotnictví na zbytku světa. Emmanuel Macron volá po evropské a národní suverenitě a úplné nezávislosti určitých segmentů trhu se zdravotnickým vybavením. Další politici, nepochybně inspirovaní japonskými finančními pobídkami, které mají pomoci tamním firmám přesunout výrobu z Číny zpět do Japonska, zašli v této oblasti ještě dál. Jejich cílem prosazování evropské průmyslové politiky, která by směřovala k přesídlení maximálního možného objemu ekonomických aktivit zpět do Evropy.

Reshoring hodnototvorných řetězců, tedy jejich návrat na domácí půdu, není nijak převratná myšlenka. Naopak, je stará jako globalizace sama. V posledních letech se však znovu dostává do módy kvůli sílícímu protekcionismu – a v posledních měsících získává kvůli pandemii nové příznivce. Ať už jde o Trumpovu kampaň z roku 2016, nebo kampaň britských výrobců za agresivní reshoring dodavatelských řetězců zpět do Británie, základní myšlenkou je, že pokud se bude více produktů a zboží vyrábět na domácí půdě, bude to mít pozitivní dopady na ekonomiku.

Teoreticky je takové stěhování velice atraktivní. Mělo by přinést spoustu výhod: opětovnou industrializaci, nová pracovní místa, omezení problémů v dodavatelských řetězcích v případě nového externího šoku podobného současnému viru a zejména environmentální udržitelnost. Otázkou ovšem je, zda má Evropa dostatek prostředků, aby své ambice realizovala a stala se soběstačnější.

Podívejme se na obchodní bilanci eurozóny. Ta ukazuje rozdíl mezi zahraničními nákupy a prodeji a používá se k hodnocení relativní závislosti na zbytku světa, pokud jde o import a export.

Pro eurozónu jsou typické masivní přebytky. Zejména kvůli Německu, které mělo za 12 měsíců končících březnem 2020 přebytek 338 miliard euro, tedy zhruba 2,8 % HDP celé eurozóny. Jedná se o druhý největší obchodní přebytek na světě a výš už je na žebříčku pouze Čína. Evropané tedy v zahraničí (mimo EU) víc prodávají, než nakupují. Režim volného obchodu EU se tak vyznačuje velkou závislostí na exportu a menší závislostí na importu – což znamená, že je Evropská unie celkem vzato soběstačná, zejména pokud jde o většinu hlavních zemědělských komodit.

Navzdory tomu je třeba se ptát: Může znovu získat autonomii tam, kde zatím soběstačná není, ať už jde o zdravotnické vybavení, nebo o plošné spoje, bez nichž se chytré telefony a počítače neobejdou? To je poměrně nejisté.

I kdyby Evropa dokázala znovu získat autonomii, není stěhování výroby na domácí půdu zdaleka tím nejjednodušším řešením, za něž ho mnozí prohlašují. Vyžaduje kromě jiného prostředky, dovednosti, vůdčí schopnosti a toleranci vyšších nákladů. Navíc by se zřejmě neobešlo bez čínských odvetných opatření. Návrat výroby domů navíc vyžaduje kvalifikované pracovní síly a know-how pro výrobu mnoha produktů a zboží, což mnohé země nemají.

Vybudování plně životaschopné průmyslové základny vyžaduje dlouhodobou vizi, politické vedení a schopnost úzce spolupracovat se soukromým sektorem. Stěhování výroby nelze nařídit ze dne na den, na to je potřeba čas. Zahrnuje dlouhé a riskantní procesy – včetně reorganizace hodnototvorných řetězců – a může trvat celé roky.

A jak všichni víme, v ekonomii prostě není nic zadarmo. Reshoring zpravidla vede ke zvýšení podnikových nákladů, které se téměř vždy přenáší na spotřebitele. Proto je nezbytné zaujmout koordinovaný celoevropský postoj k budování úspor z rozsahu a v maximální možné míře omezit inherentní náklady spojené s návratem průmyslu domů. A přiznejme si, že Evropa tímto směrem zatím rozhodně nemíří.

V kontextu projednávání sedmiletého MFF a instrumentu zvaného EU příští generace navrhla Evropská komise podpořit již existující program Horizon Europe zaměřený na posilování autonomie v oblasti strategických hodnototvorných řetězců.

Pokud to Evropská rada schválí, může celkový objem prostředků v období 2021-2027 dosáhnout 94,4 miliard euro, zatímco původně mělo jít o 80,9 miliardy. Balíček určený k omezení závislosti EU na obchodování s vnějším světem by tedy představoval přinejlepším 0,08 % HDP EU ročně. I po zohlednění dalších programů, například těch, které se zaměřují na boj s důsledky klimatických změn a rozvoj nových průmyslových klastrů, jde jen o pouhou kapku v moři. Ambice EU dosáhnout větší soběstačnosti tedy nejsou nic než prázdné sliby.

Autorem je Christopher Dembik, vedoucí oddělení makroekonomické strategie Saxo Bank.

Disclaimer: Tento článek má pouze informativní charakter a neslouží jako investiční doporučení dle zákona č. 256/2004 Sb. o podnikání na kapitálovém trhu. Při zpracování tohoto článku autor vycházel z veřejně dostupných zdrojů. Za případné chyby v textu nebo v datech nenesou společnosti Roklen Holding a.s. ani Roklen360 a.s. zodpovědnost.

Newsletter